Přečetli jsme: Jsou ekonomické benefity imigrace skutečně tak jasné a prokazatelné a jak rychlá imigrace souvisí se ztrátou sociální soudružnosti a solidarity? Je potřeba přináležitosti passé a dnešní společnost tvoří jen jednotlivci a tržní síly?
Britský politický ekonom a člen Sněmovny lordů Robert Skidelsky napsal pro web Project Syndicate text “Nepohodlné pravdy o migraci” a jeho článek přetiskl také celoevropský časopis Social Europe.
Sociologie, antropologie a historie se zapojily do debaty o imigraci. Zdá se, že „homo economicus“, který byl měl žít je pro živobytí, ustoupil někomu, pro koho je pocit přináležení minimálně tak důležitý, jako jídlo.
Člověk pak začne pochybovat o tom, že nepřátelství vůči masové imigraci je prostě protest proti ztrátám pracovních míst, nižším mzdám a rostoucí nerovnosti. Ekonomika určitě hrála roli ve vzestupu politiky identity, ale krize identity nemůže být zažehnána jen ekonomickými reformami. Ekonomický blahobyt není totéž, co sociální pocit pohody, domnívá se autor.
Nicméně začněme s ekonomií a s příkladem Velké Británie. Zde byl, jak Skidelsky píše, mezi roky 1991 a 2013 byl čistý příliv 4,9 milionů zahraničních migrantů do země.
Ekonomické výhody imigrace?
Standardní ekonomická teorie nám říká, že čistá migrace do země, stejně volný obchod, je prospěšná domácí populaci jen po určité době. Argumentem je, že pokud zvýšíte množství práce, pak jeho cena – mzda – klesne. A to zvýší zisky, což by mělo vést k vyšším investicím, které zvýší poptávku po práci, a tedy zvrátí ten počáteční pokles mezd. Imigrace tedy umožní větší části populace mít stejnou životní úroveň jako její menší část předtím. Povede tak k jasnému zlepšení v celkovém blahobytu.
Nedávná studie ekonoma Roberta Rowthorna z univerzity v Cambridge ovšem ukázala, že tento argument je dosti děravý. Tzv. dočasné efekty, které se týkají propuštěných domácích pracovníků a nízkých mezd, mohou trvat pět či deset let, zatímco prospěšné efekty předpokládají, že nebude recese. A dokonce, když není recese, tak v případě, že nadále proudí migranti, bude poptávka po práci trvale zaostávat na nárůstem nabídky, spíše než u jednorázového zvýšení pracovní síly.
Takže výrok, říká Rowthorn, že „imigranti berou pracovní místa místním pracovníkům a snižují jejich mzdy“ je možná přehnaný, ale rozhodně není vždy nepravdivý.
Druhým ekonomickým argumentem je, že imigrace omladí pracovní sílu a zastabilizuje veřejné finance, protože mladí, dovezení pracovníci vygenerují daně nutné k podpoře rostoucí počtu důchodců. Britská populace se dostane na 70 milionů lidí před koncem další dekády, nárůst o 3,6 milionu či 5,5 %, a to díky čisté imigraci, a také díky tomu, že u příchozích převažují narození nad úmrtími.
Rowthorn tento argument odmítá. Omlazení díky imigraci je podle něj nekonečný kolotoč. K tomu, aby se udržel napořád vztah mezi pracujícími a důchodci, pak potřebujete nekonečný proud imigrantů. Jakmile se příliv zastaví, pak se věková struktura obrátí ke své původní trajektorii. Nižší příliv lidí a vyšší věk odchodu do důchodu je mnohem lepším řešením stárnoucí populace.
Takže, dokonce i s optimálními výsledky jako je vyvarování se recese, ekonomické argumenty pro masovou migraci jsou stěží průkazné. Jádro pudla je sociální dopad a v této otázce známé benefity diverzity naráží na rizika ztráty sociální koheze.
Imigrace a sociální soudružnost a solidarita
David Goodhart, bývalý editor časopisu Prospect, obhajoval omezení migrace z hlediska sociálnědemokratické perspektivy. Goodhart nezaujímá žádnou pozici u otázky, zda je kulturní diverzita morálně dobrá či špatná. Prostě se bere za dané, že většina lidí chce žít se sebou podobnými, „se svými lidmi“, a že politici tuto preferenci musí dodržovat. Laissez-faire přístup ke složení populace země je neudržitelný stejně jako lhostejnost k její velikosti.
Goodhart uvádí, že kořen nepřátelství liberálů ke kontrole migrace je jejich individualistický pohled na společnost. Nechápou vztah lidí k jejich komunitě a hned označují nepřátelství vůči imigraci za iracionální či rasistické.
Nadměrný optimismus liberálů ohledně snadnosti s jakou je možno integrovat proud migrantů má stejný zdroj: jestliže společnost není nic jiného než sbírka individuí či jednotlivců, pak integrace není téma. Samozřejmě, říká Goodhart, že imigranti se nemusejí zcela vzdát svých tradic, ale „je tu něco jako je společnost“, a pokud se nijak nesnaží se do ní začlenit, pak budou mít původní občané problém je považovat za součást „komunity.“
Příliš rychlý příliv imigrantů oslavuje pouta solidarit. V dlouhém období ničí efektivní vazby nutné k tomu, aby se udržel stát blahobytu. Lidé budou vždy dávat přednost svým rodinám a svým komunitám. Goodhart tedy říká, že úkolem realistického liberalismu je usilovat o definici komunity, která je dost široká na to, aby zahrnula lidi z různých prostředí, aniž by byla tak široká, že nebude mít smysl.
Ekonomičtí a političtí liberálové jdou v ruku v ruce s tím, jak podporují neomezenou imigraci. Ekonomičtí liberálové se dívají na národní hranice jako iracionální překážky globální integraci trhů. Mnoho politických liberálů považuje národní státy a loajalitu, kterou vyvolávají, za překážku širší politické integraci lidstva. Obojí apeluje na morální závazky, které se vztahují daleko nad rámec hranice národní kultury i nad rámec hranic fyzických.
Jsou společenství lidí tvořena politikou a trhy?
Takže je to vlastně jedna z nejstarších debat ve společenských vědách. Mohou být komunity vytvořeny politikou a trhy, nebo se u nich předpokládá předchozí smysl patřit někam nebo přináležení?
Zdá se mi, píše Skidelsky, že každý, kdo o těchto tématech přemýšlí, musí souhlasit s Goodhartovým pohledem, že státní příslušnost je pro většinu lidí něco, do čeho se narodili. Hodnoty vyrůstají ze specifické historie a zeměpisu. Jestliže se vzezření komunity změní příliš rychle, pak lidi oddělí od jejich historie a ocitají se bez kořenů. Liberální úzkost z toho, aby se neprojevili jako rasisté, tyto pravdy ukrývá. A exploze toho, čemu dneska říkáme populismus, je nevyhnutelný výsledek.
Politický závěr z toho je banální, ale je potřeba ho zopakovat. Tolerance lidí ke změně a přizpůsobení nemůže být napínána nad míru, i když je rozdílná v různých zemích. Obzvláště imigrace nemůže být tlačena příliš, protože je jasné, že vyvolá nepřátelství. Politici, kteří nejsou schopni „kontrolovat hranice“ si nezaslouží důvěru svého lidu.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.