Trojjaké sankce. Další chyba, kterou si Spojené státy velkoryse odpustí?

Jan Schneider rozebral nejnovější americké sankce, jejich vztah k velmocenské „mentalitě“ USA a ptá se, zda je shovívavost ostatních s americkým postupem na místě?

Kongres Spojených států zostřil sankce vůči Rusku a omezil možnost prezidenta Spojených států tuto situaci ovlivnit, což se v prezidentském systému Spojených států prý podobá pokusu o legální převzetí moci. Těmito turbulencemi pak trpí celý svět. Kam jsme se to jen dostali?

Geopolitická situace

Mnohé úvahy, zaznívající v současnosti, potvrzují trefnost výroku nádherně politicky nekorektního G. K. Chestertona: „Akademická mysl odráží nekonečno a jest plna světla z toho prostého důvodu, že se podobá louži: jest mělká a stojatá.“

To mne varuje před příliš mělkým náčrtem geopolitického kontextu. Vrátím se tedy alespoň devět let zpět, do roku 2008, do doby mnoha koincidencí (světová finanční krize, mnoho aktivit spojených s rozšiřováním NATO, následná gruzínská osetinská avantýra ve stínu zahájení olympijských her v Číně, otevření íránské ropné burzy, na níž se neobchoduje za dolary /!/).

V téže době publikoval George Friedman svou knihu „Příštích sto let“, v níž jsou důležité dva pojmy: Dominance a Dolar. Přičemž dominance neznamená dobytí, ovládnutí a odpovědná implementace teoretických standardů demokracie a lidských práv. Nikoliv, to pouze rozzářené akademické mysli odrážejí nekonečno. My jsme s Friedmanem na zemi a s hrůzou zjišťujeme, že dominance alla maniera americana znamená pouze cílený vývoz destability.

V rámci dosažení strategických cílů jsou potom pro Spojené státy zcela přijatelné taktické vojenské porážky, protože nejde o výsledek, ale o destabilizaci regionů (kdekoliv na světě), aby se v nich nemohl bez vůle Spojených států etablovat regionální hegemon.

Tím se pak leccos vysvětluje, například proč Spojené státy při agresi do Iráku (2003) použily pouze prvosledové jednotky („peacemakers“ /sic!/), které všechno roztřískaly, aniž by je následovaly jednotky druhosledové („peacekeepers“), které měly zajistit základní funkce státu. Jejich vyslání by bylo výrazem přece jen nějaké odpovědnosti, o níž ale nikdy nešlo (tedy kromě – z hlediska Spojených států základní, téměř ontologické – odpovědnosti amerického prezidenta zajistit pro amerického neo-Otesánka dostatek papání, tedy energie).

Mluvě o největším nebezpečí pro dolar, tedy o eurozóně, Spojené státy zatím k drastickým vojenským metodám nepřikročily, i když Evropu devastující migrační vlna s americkými avantýrami na Blízkém a Středním východě a v Maghrebu příčinně souvisí (vzpomeňme na knihu prof. Greenhillové „Migrace jako zbraň“ /ještě ji nikdo česky nevydal?/). Na bruselské móresy, diskreditující myšlenku Evropské unie, je pak pochopitelně možno pohlédnout nejen se zklamáním, ale dokonce s důvodným podezřením.

Energetika

Dvacet let se mi již osvědčuje v případě nějakých geopolitických nejasností sáhnout po mapě uhlovodíkových zdrojů a plánovaných dopravních cest. Mnohé světové události jsou pochopitelné lépe (nebo pouze) z hlediska energetiky. Například v poslední době dumpingové ceny zkapalněného plynu, kterými Spojené státy chtějí zrušit ruskou pozici dominantního evropského dodavatele. Samozřejmě, až se s ideologickým jásotem některé státy odstřihnou od ruských dodávek (z amerického hlediska by bylo ideální, kdyby i ty trubky daly do šrotu), pak se najednou zjistí, že cena břidlicového plynu bude muset být zvýšena (třeba kvůli likvidaci ekologických škod, vzniklých při těžbě). To bude pak pláč a skřípění zubů!

Proto je energetika předmětem obrovské desinformační kampaně (například lživé tvrzení, že v době plynové krize /2009/ Rusko přestalo dodávat plyn do Evropy, když přitom plynovod Jamal přes Polsko jel na plný výkon!), kterou ve středoevropských zemích často zajišťují ti, kteří své propagandistické okovy získali ještě v boji proti světovému imperialismu. Američané takové slouhy dokážou ocenit, aspoň zkraje.

Nové americké sankce jsou však zaměřené nejen na ruskou energetiku, ale i na finanční sektor, železniční i námořní dopravu a těžební odvětví. Příslušný zákon dává Trumpovi možnost uvalit sankce na libovolné společnosti, včetně těch evropských, podílející se na budování či provozu plynovodů a ropovodů, které se nacházejí na ruském území nebo směřují z Ruska do dalších zemí.

Sankce by tak měly zasáhnout i participanty výstavby plynovodu Nord Stream 2: ruský Gazprom, německé E.ON a BASF/Wintershall, rakouskou OMV, francouzskou ENGIE a britsko-nizozemskou Royal Dutch Shell. Tyto všechny firmy by tak potenciálně čelily sankcím, jejichž vznik a aplikace jsou však svévolné a nepodléhají žádným pravidlům. Přesně podle výstižného rčení Jana Kellera: Moc má ten, kdo je schopen diktovat druhým, v jaké míře nejistoty budou muset žít. Prostě hospodářská válka stylu catch-as-catch-can, jak z učebnice. Proto není divu, že Spojené státy nijak netrápí, budou-li nějací Evropané v důsledku této energetické bitvy občas trochu mrznout.

Povaha a zdůvodnění sankcí

Spojené státy uvalily na Rusko sankce z několika „důvodů“:

* Za sestřelení malajsijského letadla, které se však dosud nepodařilo vyšetřit, přičemž se nepodařilo vyloučit ani podstatně odlišné varianty (tedy forenzně; ideologicky mají ohledně výsledku případného soudu mnozí jasno, podobně jako v padesátých letech).

* Za ruské angažmá na Ukrajině, aniž by zase kdo dokázal, že jde o angažovanost vojenskou (samozřejmě, že může jít o angažovanost formou soukromých paramilitárních útvarů, podobných, jaké si najímají právě Spojené státy, právě proto, aby znemožnily dovozování své odpovědnosti za jejich činnost).

*  Za jakési – prý ruské – kyberútoky, o nichž je téměř z principu známo, že útočníky lze jen těžko vysledovat, natož jejich vinu forenzně dokázat.

* Za přijetí osamostatnělého Krymu do Ruské federace, když se z naprosté většiny ruskojazyčným krymským občanům podařilo čtvrt stoletým úsilím zrušit důsledky chruščovovské anexe (1954).

* Za údajné ovlivnění amerických prezidentských voleb, které se opět nepodařilo ani prokázat, natož vyšetřit (polovina amerických občanů je o tom přesvědčena – třeba to souvisí s tím, že se leckde ve Spojených státech nesmí učit darwinismus?).

Důvody pro sankce tedy stojí v lepším případě „na vodě“, jindy dokonce ve vzduchoprázdnu. Tento přístup lze právem nazvat hybridní válkou. Spojené státy na základě neověřených nebo smyšlených důvodů rozpoutávají nátlak celou škálou prostředků, přičemž pointou nejsou ani lidská práva, ani vývoz demokracie, ale cokoliv, co posílí americkou ekonomiku, respektive zpomalí její pád.

Internetový portál Geopolitical Futures, který se věnuje geopolitickým analýzám a prognózám, v souvislosti s nedávným rozšířením sankcí vůči Rusku, Iránu a Severní Koreji citoval analytika Jacoba L. Shapira, že sankce skutečnost nezlepší, ale mohou ji zhoršit. Peterson Institute for International Economics v roce 2009 na základě analýzy 174 případů zjistila, že když šlo o mírnější a konkrétnější požadavek (například propuštění politického vězně), byla úspěšnost sankcí k 50%. Šlo-li však o změnu vlády nebo politického systému sankcionované země, byla úspěšnost kolem 30 %. A Ukrajina je ve sféře ruských bezpečnostních zájmů (podobně jako v americkém případě Kanada či Mexiko).

Historické paralely

Posledním fíkovým listem, který si Kongres pro své znásilnění diplomatických protokolů a mezinárodního práva vybral, aby mohl uvalené sankce ještě zostřit, je tedy ona nepodložená domněnka o ruském ovlivnění amerických prezidentských voleb ve prospěch Trumpa. Kdyby byla jen zčásti podložená, musely by následovat drastické kroky vůči americkému systému kybernetické ochrany. Nic takového se nestalo, přičemž můžeme vyloučit možnost, že by se tak stalo potajmu, protože v dnešních informačně inkontinentních Spojených státech se nic neutají.

Prestižní organizace bývalých amerických zpravodajských důstojníků (Veteran Intelligence Professionals for Sanity) dokonce publikovala své stanovisko, že ono domnělé ruské vměšování bylo podrobeno forenznímu vyšetřování s tím závěrem, že k žádnému ruskému vměšování nedošlo. Jednalo se o vnitřní domácí únik informace, která byla do amerického podvrhu zkopírována a byl do ní zakomponován i ruský „otisk prstu“. Neexistuje žádný forenzní důkaz, dokazující ruské vměšování. Že tedy toto obvinění Ruska bylo vymyšleno a zfabrikováno, a všichni ti, kteří o ruském vměšování mluví, to dobře vědí.

Není tudíž podstatného rozdílu mezi dnešním americkým obviněním z ruského vměšování a například „druhým tonkinským incidentem“ z roku 1964, který se stal záminkou pro zešílivším Kongresem (504 proti 2 statečným hlasům!) schválenou Tonkinskou rezoluci, sloužící jako podklad pro zahájení americké agrese do Vietnamu (rezoluce oficiálně dávala americkému prezidentovi právo učinit jakákoliv opatření na zabránění „další agrese“ /!/ proti námořním silám Spojených států).

Mustr je to v principu podobný jak brežněvovskému zdůvodnění okupace Československa v roce 1968 (ochrana socialismu, který ji však nepotřeboval, neboť zde tehdy vzkvétal snad nejnadějněji na celém světě), tak i Hitlerovu prohlášení z 1. září 1939, že „minulou noc polské jednotky překročily naši hranici“, záminky pro nacistickou agresi do Polska.

Nadčasově sarkasticky tyto situace vystihl Bertolt Brecht (Matka Kuráž, 1939): „Poláci tady v Polsku se do toho neměli míchat. Pravda, náš král k nim vtrh s vojskem. Ale Poláci se začali plíst do svých vlastních záležitostí, místo aby koukali udržet mír, a napadli krále, zrovna když poklidně vtáh do jejich země. A tím porušili mír oni, a všechna krev padá proto na jejich hlavy.“

Americký Kongres tedy opět používá očividnou lež k tomu, aby jí ospravedlnil své porušení mezinárodního práva, čímž záměrně zhoršuje jak vztahy s Ruskem, tak s Evropou. Dokazuje tím, že je rozhodnut konflikt s Ruskem zintenzivnit. Očekávejme proto další falešná obvinění, další provokace a další hrozby.

Friedmanův pohled

Ocitujme zde ze zmíněné knihy George Friedmana:

„V geopolitice existuje základní měřítko známé jako „tolerance chyb“. Předvídá, kolik prostoru má nějaká země k páchání chyb. Tolerance chyb se skládá ze dvou částí: z druhů nebezpečí, kterému stát musí čelit, a objemu síly, kterým disponuje. Některé země mají velice nízkou toleranci chyb. Jsou úzkostlivé v sebemenším detailu zahraniční politiky a uvědomují si, že i nepatrný špatný krok může mít katastrofické následky. ….. Spojené státy mají obrovskou toleranci chyb. Leží v bezpečí Severní Ameriky a jsou mimořádně mocné. Objevuje se u nich tudíž tendence lehkovážně používat svou sílu v globálním měřítku. …..  Spojené státy vedou politiku, kdy podnikají tahy, které ostatní země pociťují jako lehkomyslné. Výsledky jsou pro ostatní země bolestné, ba dokonce i zničující. Spojené státy se však rozvíjejí dál a vzkvétají. ….. Spojené státy jsou mladou a barbarskou zemí. Snadno podléhají emocím a chybí jim smysl pro historický nadhled. ….. Spojené státy vždy přehánějí. Vznikající velmoc přehání. Zralá velmoc najde rovnováhu. Upadající velmoc ztrácí schopnost rovnováhu obnovit. Spojené státy jsou velice mladou zemí a jsou začátečníkem i v roli klíčové globální velmoci. Stejně jako mladý a silný adolescent mají sklon být nepřiměřeně emocionální i v souvislosti s událostmi, na které se po několika letech zapomene. ….. Ve skutečnosti si na ně pamatuje už jen pár lidí – a když si vzpomenou, nedokážou s jistotou určit, co vlastně Spojené státy do konfliktu zatáhlo. ….. Zde odhalujeme první a zásadní nesouměrnost jednadvacátého století. Spojené státy mají zájmy všude na světě a zasahují do mnoha místních šarvátek. Žádná z těchto akcí pro ně není klíčová. Avšak pro země, které jsou cílem zájmu Američanů, je každý zásah přeměňující událostí. Často se stává, že národ, který si Američané zvolí za svůj cíl, stojí bezmocně tváří v tvář americkým akcím a z této bezmoci se zrodí zášť, a to i když jsou okolnosti velmi dobré. Zášť ještě více narůstá, když jsou Spojené státy nezranitelné a lhostejné. Jednadvacáté století uvidí jak americkou lhostejnost k důsledkům svých akcí, tak odpor světa a zlost vůči Americe.“

K Friedmanově pohledu dlužno podotknout, že jde o sebereflexi, tedy typicky středoevropský, nikoliv typicky americký pohled. Podle Friedmana jsou Spojené státy jednadvacátého století psychologicky bizarní směsicí nadměrného sebevědomí a hluboké skleslosti, což odpovídá charakteristice adolescentní mysli. Amerika je v nejranější fázi své moci, a tudíž není ještě plně civilizovaná. Její kultura se doposud nevytvořila. Její vůle je silná. Její emoce vystřelují různými a protichůdnými směry. Proto bychom podle Friedmana neměli od Ameriky očekávat nic víc než předstírané chvástání a hluboce prožívanou nejistotu!

Americké adolescentní hrátky

Friedmanovo sžíravé hodnocení je velmi užitečným příspěvkem k porozumění současnému stavu, a mohlo by přispět i k menším úlekům z dalších amerických kroků. Přirovnání k adolescenci není hanlivé, je to suchý popis vývojové fáze, která odpovídá americké současnosti.

Hluboká skleslost a sžírající nedůvěra je zřejmě spíše rysem americké pravice, a ústí v jevy, jako byl mccarthysmus kdysi a jeho příšerný klon dnes. Chvástání, které často přeroste v naprosto neuvážené činy, je možná zase spíše rysem americké levice, která vyváží demokracii a lidská práva takovým způsobem, že už sama ta slova v dnešní době působí odpudivě.

Důležitá je ona Friedmanova zmínka o tom, že jen zralá velmoc dokáže najít a udržet rovnováhu, což je výsostným projevem civilizace. Vznikající velmoci se podle Friedmana chovají barbarsky, zanikající jsou zase cynické. Vypadá to, že současné Spojené státy nejsou schopny rovnováhu najít a udržet, protože jedni se chovají příliš divoce a druhým je to jedno.

Ruský pohled

P. C. Roberts pokládá rozhodnutí amerického Kongresu o sankcích za důkaz, že Washington si z konfliktu s Ruskem udělal hlavní prvek své zahraniční politiky. To by ruské vládě mělo dopomoci k poznání, že dohoda s Washingtonem je iluzí, protože jediné, co chce Washington vidět, jsou ruské ruce nad hlavou na znamení podrobení se neomezené americké nadvládě nad světem.

Zdá se, že sankce začínají Rusové považovat za součást léčebného švihání metličkami po vydatné sauně. Pomohly například Rusku k potravinové soběstačnosti (uvádějí se odkazy na potravinové burzy, které poskytují argumenty docela okované). Rusové si na tento trend začínají zvykat a nepochybně ho promítnou i do mnoha dalších oblastí života. Pozitivně k tomu přispěje i nepochybně silný zážitek z obtížně nabývané opětné vlastní důstojnosti. Nadto se utvrdí příklon Ruska nejen k Dálnému východu, ale ke „zbytku světa“, reprezentovanému organizací BRICS. Pak ho přestane trápit bezpečnost energetického odběru ze Západu, takže případné evropské odstřižení se od ruského plynu bude riskantní pouze pro Evropu.

Nastíněná tendence má nepochybně mnoho úskalí. Jedním z nich je hypertrofovaný nacionalismus, restaurace mýtů (Romanovci), které nebudou mít se slavjanofilskými iluzemi některých evropských zombie nic společného (ostatně Romanovci měli se Slovany nemnoho společného). Podobně i resuscitace církevního vlivu v bývalém měřítku by do XXI. století nevěstila obecně nic moc extra dobrého.

Na druhou stranu však je na co z ruské historie moderně navázat, například na to, jak pravoslaví dokázalo vycházet s islámem. To skýtá v současné rozjitřené situaci velkou perspektivu.

Evropský pohled

Je dopad na Evropu pouze kolaterální, nebo je snad Evropa skrytě důležitějším cílem? V Evropě se začínají ozývat velmi zdravě sebevědomé hlasy, čelící sankcím, které mají ve skutečnosti snad větší dopad na Evropu než na Rusko. Každopádně se zde promítá – a přesně takto je chápána – stará americká fóbie ze spojení německé zručnosti a ruských zdrojů. Nejde totiž vůbec o ideologii, ale o byznys, jak si na svůj proslulý tahák napsal Bill Clinton.

Evropský odpor proti americkým sankcím se opírá o pozoruhodný fundament. Evropští politici veřejně konstatují, že jsou porušením mezinárodního práva! To je argumentace dosti vzdálená chápání mnohých amerických politiků, protože si takovou smělost vůči nim dlouho nikdo nedovolil!

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker se výslovně postavil proti Trumpovu heslu „America First“ v případě, že by to evropské zájmy postavilo na poslední místo.

Závěr

Spojené státy jsou útvarem necivilizovaným. To neřekl Putin, ale hubatý bývalý analytik CIA George Friedman. Je to stát mladý, procházející těžkým obdobím puberty. Mnoho rodičů bude hned doma, když si vzpomene na své puberťáky. Silné, velké, nafackovat jim bez rizika nejde (mnozí jsou nabuzeni energetickými nápoji, někdy jsou už i řádně sjetí). Sebestředné, naprosto bez sebereflexe, sobecké a chamtivé. Schopné často ublížit, a to velmi. Třeba i nevědomky, neúmyslně, neb jsou blbí, a ještě neznají důsledky použití síly svých právě narostlých svalů. Někdy ale úmyslně škodících. Takováto expozice problému puberťáky samozřejmě může urazit, protože neznají úctu ke starým, natož starým moudrým civilizacím.

A ty by měly zase hluboce zašátrat ve svém portfoliu moudrosti, a vybrat něco nikoliv mechanicky, ale principiálně použitelného, neboť jak říkal Jack Matlock, dějiny se neopakují, dějiny se rýmují.

Tedy – pokud tu ti staří moudří ještě jsou, pokud mají možnost hledat a schopnost najít, a pokud o to někdo ještě stojí. Pokud je tu co zachraňovat.

S nadějí, že ano, pak bude nutné rozlišit, co civilizované země tomu necivilizovanému neo-Otesánkovi budou tolerovat, co se tedy rozhodnou s výtkami strpět, a kde bude hranice, přes níž už vlak nepojede. Protože mladý puberťák rozumí nejlépe komunikaci ve svém stylu. To však vyžaduje mnoho sebeovládání a moudrosti. Budeme na to mít?

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.