Na kořeny a inspirace hospodářských návrhů Donalda Trumpa se přehledně a kriticky podívala ve svém rozboru pro Argument ekonomka Ilona Švihlíková.
Uplynuly první dny od inaugurace 45. amerického prezidenta. Prozatím najdeme v médiích hodně emocí, ať už těch oslavných, či těch, které spíše připomínají blížící se „apokalypsu“. Poněkud střízlivěji se na Trumpovy ekonomické návrhy podíval Anatole Kaletsky, který je činný v Institutu pro nové ekonomické myšlení (INET).
Kaletsky uvádí, že nástup Trumpa je vnímán jako konec poválečného uspořádání. Klade si ovšem provokativní otázku: co když je tomu jinak? Co když je „trumpismus“ spíše koncem začátku, tedy koncem období zmatení po Velké recesi roku 2008?
Reakce na Velkou recesi
Uvědomme si nejprve stručně kontext, ve kterém Trump se svými návrhy přichází. Velká recese, která vznikla ve Spojených státech, nebyla předvídanou krizí (s několika málo čestnými výjimkami). Poznání, že se nejedná o „malé zaškobrtnutí“, ale o zásadní systémovou poruchu přišlo také později.
Fiskální expanze, tedy navýšení výdajů vlády se sice stalo v některých případech urgentním opatřením (nepočítáme-li teď do něj záchranu bankovního sektoru neboli socializaci ztrát), ale intenzivnější fiskální politika byla ohraničena ideologicky i prakticky. Především Německo vneslo téma veřejného dluhu a fiskální disciplíny jak do EU, tak i do G20. Místo ekonomického oživení na tapetě přistála fiskální konsolidace a politika škrtů (austerity), která – jaké to překvapení – skutečně k ekonomickému oživení nevedla.
Aktivity se proto chopila politika monetární čili peněžní. Centrální banky snížily základní úrokové sazby na nulu (a v některých případech i do záporných čísel, viz Japonsko, Švédsko a další) a zapojily se do programů tzv. kvantitativního uvolňování. V těchto programech centrální banka skupuje cenné papíry, obvykle vládní dluhopisy, ale i zde již byly překročeny meze možností. Výsledky nejsou nijak zvlášť povzbuzující. Centrálním bankám se zvětšují jejich bilance, ale dopad na inflaci zůstává spíše skrovný (nárůst inflace v Eurozóně má dominantní zdroj v cenách energií, zejména ropy), o ekonomickém boomu ani nemluvě. I proto guvernér Evropské centrální banky Mario Draghi monotónně na tiskových konferencích opakuje, že sama monetární politika toho tolik nezmůže.
Samozřejmě, že se setkáme s voláním po „strukturálních reformách“, které jsou ale často dosti plytké a ve většině případů se odhalí, že se za nimi skrývá stará známá neoliberální politika, spočívající ve větší „flexibilizaci trhu práce.“ Těžko ale lék na slabý růst, nerovnost a stagnaci mezd.
I proto se začalo hovořit o tzv. setrvalé stagnaci (Larry Summers) jako o novém rysu vyspělých zemí. Summers si položil zásadní otázku: je možné udržet ekonomický růst, aniž by z toho byla bublina? Nebylo posledních dvacet let ve vyspělých zemích jen cestou od jedné bublině k druhé?
Protože následky Velké recese přetrvávají, není divu, že se nespokojenost se sociálně-ekonomickým vývojem odrazila v politice. Řecko bylo jednou z prvních zemí vyspělého světa, které se o určitou alternativu, či spíše korekci, pokusilo. V jeho případě se jednalo o vzdor vůči politice EU, zejména pak Německa. Spolu s tím se ale objevovaly anti-establishmentové síly, které vyvrcholily v Brexitu a zejména ve volební kampani USA. Ač jsou mezi nimi rozdíly a rozhodně je nelze všechny házet do jednoho pytle, jednu věc mají společnou: odpor vůči globalizaci.
Ekonomové hodnotí Trumpovy návrhy: převládá spíše skepse
Kaletsky ve svém článku shrnuje názory řady ekonomů na Trumpovy návrhy, které ovšem budou jistě zpřesněny (takže se spíše vyjadřujeme k základním obrysům ekonomické politiky).
Joseph Stiglitz je k Trumpovi silně kritický. Připomíná určitou podobnost s Reaganem (viz zjednodušení daní a jejich snižování), obnovení nefunkční politiky „trickle -down“ (tedy nesmyslné ideje, že bohatství proteče od nejbohatších dolů; hloupost, kterou po více než dvaceti letech vyvrátil dokonce i původní prosazovatel této politiky, Mezinárodní měnový fond). Stiglitz se rovněž obává obchodní války s Čínou a kritizuje ztrátu zdravotního pojištění pro miliony Američanů.
Simon Johnson z MIT je rovněž kritický a nazývá Trumpovu administrativu „otevřenou oligarchií“, přímou kontrolou státu lidmi se značnou ekonomickou silou. Pro něj jsou Trumpovy návrhy směsicí tržního fundamentalismu (viz snížení daní pro nejbohatší) a protekcionismu.
Naopak ekonom Martin Feldstein je z daňové politiky nadšený, neboť se domnívá, že Obama „nezdravě posunul daňové břemeno vůči nejbohatším.“
Linie (ne)souhlasu s Trumpovými ekonomickými návrhy ale není černobílá. Např. ekonom Harvardu Dani Rodrik, spíše spojovaný s levicí, souhlasí s negativním postojem amerického prezidenta k dohodám o „volném obchodu“. Tyto dohody podle jeho názoru nemají s volným obchodem moc co do činění, ale jde jim o zachování zisků finančních institucí a nadnárodních firem. Rodrik nevelebí Trumpovy návrhy, ale doufá, že se mu podaří zastavit proces „hyperglobalizace.“
Keynesiánský ekonom Robert Skidelsky se dívá na Trumpa pozitivně, ať již s ohledem na infrastrukturní investice, které plánuje, či v odmítnutí obchodních a investičních dohod a návratu americké ekonomiky k silnému zpracovatelskému průmyslu a vyšším mzdám. „Trumpismus může být řešením krize liberalismu“, říká Skidelsky, je potřeba podle něj využít pozitivní potenciál Trumpových návrhů.
Kenneth Rogoff zase připomíná, že „není potřeba být milý hoch, aby byla nastartována ekonomika“ a připomíná v této souvislosti Německo a Velkou depresi 30. let 20. století.
Déjà vu 80. let?
Není divu, že ekonomičtí analytici často v souvislosti s Trumpem připomínají 80. léta a tzv. reaganomiku. Trump, který je bez politických zkušeností, se bude jak na ekonomiku země, tak zřejmě i na oblast mezinárodních vztahů dívat více okem „byznysu“ a pohledem „má dáti, dal.“ Koneckonců je zajímavé, jak často ve svých projevech používá pojmy „asset“ (aktivum) a „liability (závazek, pasivum).
Problém ovšem spočívá v tom, že si toto období, kdy Spojené státy přešly do tzv. dvojího deficitu (deficit rozpočtu a běžného účtu, tj. závislost na dovozu kapitálu do země) silně idealizují. Druhý problém je ještě vážnější: nejsme v 80. letech 20. století a není možné otočit kolem času zpět. Změnily se technologie a s tím i (mezinárodní) dělba práce.
Určitý předobraz Trumpových návrhů můžeme najít u P. C. Robertse, kterého zřejmě znají i čeští čtenáři. Paul Craig Roberts pracoval v reaganovské administrativě na vysokém postu (ekonomický náměstek ministra financí). V češtině vyšla v roce 2015 jeho kniha „Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu: cesta k nové světové ekonomice.“ Autorka tohoto článku podotýká na rovinu, že knihu dobře zná, neboť k českému vydání psala předmluvu.
Podívejme se nejprve na názvy kapitol Robertsovy knihy, např.: Offshoring exportuje místo zboží pracovní místa, Všudypřítomné nezdary ekonomické teorie, Selhání kapitalismu volného obchodu, Vyvlastnění Američanů prvního světa offshoringem… a začíná být jasnější, kde mohl Trump brát svou inspiraci.
Robertsova kniha je ovšem založena na velkém množství dat, které vypovídají o změnách (především deindustrializaci), kterou si Spojené státy prošly.
Uveďme si zde několik ukázek:
„To je tedy ta „nová ekonomika“, kterou nám přinesla globalizace a která nahrazuje staré výrobně-průmyslové hospodářství. V jejich výkazech budete slibovaná „znalostní pracovní místa“ hledat marně. Amerika se stala „supervelmocí“ s pracovními silami třetího světa zaměstnanými ve špatně placených domácích službách.“ (což je jasná kritika clintonovské „nové ekonomiky“, která se na počátku 21. století proměnila v bublinu a řeči o znalostní ekonomice…)
A dále: „Komu prospívají příjmové ztráty, jimž čelí Američané? Je jasné, že prospěch má země, do níž se americká produkce přemístila. Dalším prominentním šťastlivcem jsou akcionáři a exekutivci společností, jež produkci offshorují. Zásluhou nižších nákladů na pracovní síly se zvyšuje zisk, ceny akcií a „bonusy za výkonnost“ korporátního managementu.“
Podotýkám, že kniha vyšla v angličtině v roce 2013…
Roberts se ovšem zaobírá nejen ekonomickou krizí, ale i s ní související krizí ekonomie jako vědy. A nemilosrdně tepe: „Dnešní ekonomové se zajímají o peníze a zajišťování omluvenek pro „globalizaci“, neboť ty jim na oplátku přináší na jejich katedry granty od nadnárodních korporací. Osobu, která dnes vysloví o ekonomii pravdu, nečeká na katedře ekonomie žádná budoucnost, neboť univerzity závisejí na cizích penězích.“
P. C. Roberts si ovšem, na rozdíl od Trumpa, prošel velkým vystřízlivěním z neoliberální politiky. Na závěr Roberts píše: „Usilováním o získání absolutní výhody zaměstnáváním levných pracovních sil v zahraničí zničily korporace prvního světa perspektivy pracovních sil prvního světa, zejména Spojených států, neboť příjmy a bohatství zkoncentrovaly do rukou hrstky jednotlivců. Finanční deregulace skončila vymizením soukromého důchodového připojištění a bezdomovectvím. Náklady federální pokladny na svévolné války a záchranné programy pro banky ohrožují záchytnou sociální síť, důchody a systém zdravotní péče. Západní demokracie a občanské svobody jsou ohroženy autoritářskými opatřeními proti těm, kteří protestují proti škrtům, jež musejí zaplatit občané, aby zbylo na financování válek a záchranných programů pro finanční instituce.“
Co s globalizací?
Po roce 2008 už nebylo možné dále předstírat, že „globalizace je dobrá pro všechny.“ To je snad jeden z největších přínosů Velké recese.
Bezradnost ekonomů nejen v předvídání zásadní systémové poruchy, ale i reakci na ni je očividná. Účinnost floskulí typu „business as usual“, tedy pojedeme dál, jak jsme doposud jeli, musí nutně klesat. Stejně tak už ale nechtěli občané poslouchat, že globalizace je něco jako počasí – něco, s čím se musejí smířit.
Od Velké recese uplynulo osm let – zpoždění od změn v ekonomické základně je pro společenský a politický svět běžné. Ocitáme se ve světě, který bude ve znamení mezipřechodu a redefinic: vztahu mezi státem a nadnárodními soukromými strukturami, ekonomické teorie i praktické hospodářské politiky. Nemusíme od Trumpa (a ani bych to nedoporučovala) očekávat vyřešení dlouhodobých socio-ekonomických problémů. Možná, že jeho úkolem je jen otevřít (v jeho případě spíše vykopnout) dveře pro ono období nového definování.
Robert Johnson, prezident Institutu pro nové ekonomické myšlení, uvedl, že během volebních primárek obou stran to byl jen Bernie Sanders a Donald Trump, kteří se soustředili na to, co voliče nejvíce zajímalo. Na politickou ekonomii, která zahrnovala sdílenou prosperitu. Pro ostatní kandidáty byla tahle politika nemožná, protože byli příliš očividně závislí na financování nejbohatších částí americké společnosti. „Nemohli jít tím směrem. Takovýto systém vyvolal rebelii. Trump a Sanders – tím, že jeden se financoval sám a druhý přes hnutí zdola – byli oba dva v ideální pozici tu rebelii vést.“