Veronika Sušová-Salminen ve své analýze s časovým odstupem rozebrala ruskou diplomatickou rošádu kolem syrského konfliktu, která se konala v kazašské Astaně na začátku minulého týdne.
Multilaterální jednání v kazašském hlavním městě Astaně nepřineslo velký průlom na cestě hledání míru v Sýrii. Nový formát potvrdil některé přetrvávající problémy, odhalil nové a Rusko posadil do horkého křesla mediátora. Jednoduchá řešení v syrské krizi nejsou k mání. Nicméně pro pořádek a s odstupem si to shrňme.
V Astaně se sešli za hostitelství kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva představitelé syrské vlády a syrské (ozbrojené) opozice, zmocněnec OSN pro Sýrii, představitelé Ruska, Íránu a Turecka a také velvyslanec USA v Kazachstánu v roli pozorovatele. Nazarbajevův Kazachstán znovu ukázal svoje snahy o to stát se diplomatickým „hubem“ postsovětského prostoru.
Strategická hra kolem budoucnosti Sýrie se v posledních měsících přesunula do trojúhelníků tří nezápadních zemí: Ruska, Turecka a Íránu a celkově v neprospěch obamovského USA. Astanská jednání byla zřejmě vědomě načasována na moment, kdy v americké administrativě dochází k přechodu moci z jedné administrativy k druhé. Pokus o ruský průlom, a tím o ruskou kontrolu celého vyjednávacího pole, byl dobře načasovaný. Nestačilo to.
Nezápadní trojúhelník přejímá iniciativu
V prosinci 2016 vznikla dohoda Ruska, Turecka a Íránu o společném úsilí pro mír v Sýrii a také osnovy příměří jako prvního kroku. Kromě toho dohoda obsahovala některé principiální body, jako byla územní celistvost Sýrie a politická podoba země (slova, která mají nicméně spíš deklarativní smysl). Příměří, jehož garanty se Moskva, Ankara a Teherán staly, bylo podepsáno na konci prosince 2016, ale jeho 100% dodržování na zemi je jako obvykle problém. Celý tento posun v iniciativě byl zarámován strategicky významným ovládnutím severosyrského města Aleppa Asadovými vojáky za podpory ruského letectva.
Astanská jednání byla tedy přímým pokračováním tohoto posledního vývoje a převzaté iniciativy Moskvy, která evidentně bere vyřešení syrské krize (ve svůj prospěch) jako otázku cti. Moskva si nyní pojistila svoje pozice v Sýrii rozšířením smlouvy o ruské základně v Tartu na západním pobřeží Sýrie (a v alavitské enklávě země) a také zlegalizovala existenci nové letecké základny, která tu vznikla jako vedlejší produkt syrského konfliktu. Nyní se snaží o to, upevnit svoje pozice novou mírovou iniciativou v diplomatickém koncertu se dvěma regionálními rivaly – Tureckem na jedné straně a Íránem na straně druhé.
Konkrétní výsledky jednání v Astaně jsou skromné. Závěrečné komuniké potvrdilo záměry Ruska, Turecka a Íránu garantovat syrské příměří, ale nevedlo ke hmatatelným posunům ohledně politické budoucnosti země. Syrská vláda ani opozice do procesu prozatím nenaskočily.
Posuny skromné, ale přece
Některé posuny jsou nicméně poměrně jasné. Na prvním místě došlo k prvnímu přímému jednání mezi Ruskem a představiteli některých ozbrojených opozičních skupin v Sýrii. To platí například o skupině Džejš al-Islam, která čítá na 12 tisíc ozbrojenců a kterou donedávna Moskva požadovala zapsat do seznamu teroristických skupin při OSN. Astana udělala z části ozbrojené (ne čistě politické) opozice partnery pro vyjednávání, i když do kazašského hlavního města nepřijely zdaleka všechny opoziční skupiny.
Představitel skupiny Džejš al-Ilam M. Alluš v Astaně zjemnil opoziční rétoriku vůči Rusku a řekl, že vítá skutečnost, že Rusko přešlo z role přímého vojenského aktéra do role diplomatického sprostředkovatele. Tím se nicméně tanečky vstřícnosti vyčerpaly a kolem celého jednání panovala napjatá atmosféra. Obě strany vnitrosyrského konfliktu se nevyhnuly vzájemnému obviňování z narušování příměří, terorismu a diktátorství či válečných zločinů.
Dalším výsledkem se jeví alespoň papírově už zmíněný mechanismus dohledu nad příměřím mezi Ruskem, Tureckem a Íránem a vznik tříčlenné skupiny se sídlem v Astaně, která se monitoringu bude věnovat.
V Astaně také došlo k vyjednání vojenského rozhraničení pozvaných opozičních ozbrojených skupin v Sýrii od Islámského státu a fronty Al-Nusra. Všichni tři vnější garanti se shodli na tom, že budou bojovat jmenovitě proti IS a Al-Nusra s tím, že „je oddělí od ozbrojené opozice“. Požadavek na oddělení opozice od teroristů byl přitom kamenem úrazu americko-ruských jednání – kdo je legitimní opozice a kdo je terorista se obě velmoci nedovedly shodnout.
V koncertu velmocí to skřípe
Astana přinesla nebo přinejmenším obnažila některé problémy ve vlastním velmocenském koncertu, který těžko hledá (ale přesto hledá!) společné noty. Ostatně celý formát vyjednávání měl jeden handicap – všichni jeho účastníci byli v syrském konfliktu zainteresovaní. Ukázalo se, že mezi Ruskem a Íránem panuje neshoda ohledně americké účasti v celém mírovém procesu. Teherán by nejraději Američany u stolu neměl vůbec, ale Moskva trvá na jejich další účasti. Sobotní rozhovor Putina a Trumpa snad otevřel dveře k nové spolupráci obou zemí, alespoň ve vztahu k Islámskému státu. USA (podobně jako Saúdská Arábie) se z řešení syrského konfliktu vyloučit nedají. Zatím je možné, že přístup nové americké administrativy k celému problému bude jiný a více pragmatický.
A vedle toho se Moskvě nedaří přesvědčit Teherán, aby jeho šíitské milice dodržovaly příměří, které Írán paradoxně garantuje.
Dalším problémem byl pro Moskvu „sektářský“ rozměr konfliktu – který také určuje spojnici mezi Íránem, libanonským Hizballáhem a vlastním asadovým režimem. V Astaně nepodařilo dát dohromady syrskou vládní delegaci a delegaci syrské opozice pro jednání tváří v tvář. Moskva přitom právě toto chápala jako jeden z cílů jednání.
Ani syrská vláda a ani opoziční síly v Astaně nepodepsaly závěrečné komuniké a delegát syrské opozice Al-Aridi k tomu řekl, že „Země garantující příměří vyvolávají dojem, že víc myslí na svoje zájmy, než na syrský lid.“ Syrská vláda komuniké odmítla podepsat kvůli přítomnosti Turecka, a opozice naopak kvůli Íránu.
Další pokusy najít společnou řeč se nyní oficiálně přesunou znovu do Ženevy. Podle posledních zpráv byla tato jednání znovu posunuta z plánovaného 8. února na konec února, což signalizuje další zádrhely. Ty ženevský proces doprovázejí delší dobu i proto, že syrská opozice zatím nenašla jednotný hlas, což proces vyjednávání komplikuje. A připomeňme si, že s ženevským procesem se k jednacímu stolu vracejí jak USA, tak Saúdská Arábie.
Turecko bylo i nadále nejen dráždidlem pro Asadovu vládu, ale také komplikací v kurdské otázce, která je reálně součástí syrské rovnice. Do Astany nedostali pozvání syrští Kurdové – ty reprezentovali v Astaně jen Kurdové loajální Ankaře. Nicméně, ukázalo se také, že turecká vláda není zcela nakloněna myšlence Sýrie jako „světského státu“, a to i přes deklarace v rámci garantování příměří, které zopakovalo astanské komuniké. To budí podezření především u syrské vlády B. Asada.
Rusko narazilo také se svým návrhem nové ústavy Sýrie, kterou vypracovali ruští experti a předali syrské vládě a opozici k další diskuzi. Nebylo asi překvapení, že reakce opozice na takový krok byla negativní. Ruská strana se sice hájila tím, že návrh je jenom pokusem o to, dát dalším jednáním jasnější předmět, ale otazník nad tím, proč by měla vzniknout ústava suverénní země v Rusku, zůstává.
….
Shrnuto, Astana potvrdila snahu Ruska posílit diplomatické úsilí a svá želízka v ohni v syrském konfliktu, ale také to, že není jediným hráčem ve hře. Moskva se nejspíš snažila o to využít mocenského vakua ve Washingtonu ve svůj prospěch a takový pokus o průlom či opanování pole ji za to stál. Syrský hlavolam zatím řešení, které by vedlo k udržitelnému příměří a k zahájení polického jednání od stolu, nemá. Jak řekl trochu „leninsky“ ministr zahraničí Sergej Lavrov, nad příměřím v Sýrii bude třeba „pracovat, pracovat a ještě jednou pracovat“.
Ilustrační obrázek: Od Voice of America [Public domain], prostřednictvím Wikimedia Commons