Přečetli jsme: Odmítání Turecka jako člena EU, které znovu ukázala pařížská jednání Macrona a Erdogana, posouvá Erdogana k silnějšímu spojenectví s Ruskem. Přitom turecké členství v EU patřilo roky k Erdganovým politickým prioritám.
Sami Moubayed konstatuje pro deník Asia Times v souvislosti s návštěvou prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ve Francii, že členství Turecka v EU bylo dáno k ledu.
Zdálo se, že Erdoganovi se podařilo úspěšná státní návštěva Francie. Jenže pod povrchem se ukazuje, že nebyla ani vřelá, ani plodná.
Hned na začátku Erdogana uvítali rozčilení protestující, kteří ho obvinili z porušování lidských práv. Erdogan propustil asi 140 000 lidí a nechat zatknout asi 55 000. Pak tu byl jeho hostitel, francouzský prezident, který mu prostě řekl, ať zapomene na věčnou tureckou touhu připojení se k EU. Řekl, že současný vývoj v Turecku nedává naději na „další pokrok.“ Erdogan rozčileně odvětil, že Turecko už čekalo dlouho a déle čekat nebude.
To je konec – téměř navždy – pro veškeré Erdoganovy evropské ambice, které byly v jádru jeho politiky od vzestupu strany AKP v roce 2003. Erdogan se proto snažil vytvořit si vazby jinde – v Súdánu, Somálsku a Čadu a celkově v arabském a muslimské světě.
Erdogan kdysi říkával, že ekonomicky úspěšný muslimský stát jako Turecko by dal Evropě sílu i by ji obohatil. Jenže minulý říjen už uvedl, že Turecko Evropu nepotřebuje, to Evropa potřebuje Turecko.
V EU jsou na členství Turecka různé názory
V rámci EU panují velice různé názory na to, co udělat s Tureckou žádostí o členství. Některé země, včetně Velké Británie říkají, že připojení se k EU by donutilo Turky, ab se vnitřně reformovali, demokratizovali a dodržovali evropské hodnoty a principy.
Turecko se stalo způsobilým na členství v roce 1997, trest smrti byl zrušen v roce 2004. Většina Evropanů se ovšem, v nejlepším případě, staví k Turecku vlažně, nechce se jim vítat dalších 80 milionů muslimů v Evropě a zásadním problémem, o němž se mlčí, zůstává Kypr, který okupuje turecká armáda od roku 1974. Mezinárodně uznávaná Kyperská republika, která je členem EU od roku 2004, by nikdy nedovolila, aby Turecko mohlo vstoupit do EU, aniž by tato otázka byla vyřešena.
Je možné, že problém je spíš Erdogan sám než Turecko. Kdysi byl oslavován a obdivován po celém světě jako představitel umírněného islámu, ale jeho ambice mu vytvořily v posledních letech mnoho nepřátel.
Jeho spojenectví s Íránem je dosti problematické, tak jako sponzorování skupin, které jsou považovány za teroristické, jako Hamás a Muslimské bratrstvo. V minulém roce uspořádal kontroverzní referendum, které posílilo funkce prezidenta na úkor ostatních složek vlády. To vedlo německého ministra zahraničí k tomu, že řekl, že Turecko se nikdy nestane členem EU, dokud bude u moci Erdogan. A ministr Gabriel k tomu dodal, že turecká vláda a Erdogan se rychle vzdalují tomu, za čím Evropa stojí.
Bulharský premiér Bojko Borisov uvedl, že by mělo být zanecháno pokrytectví tureckého přistupovacího procesu. Místo toho vyzval ke zvláštní partnerské dohodě, čímž navázal na bývalého prezidenta Francie Sarkozyho, který kdysi navrhoval „privilegované partnerství“ mezi Tureckem a EU. To ovšem Erdogan považoval za zdvořilé vyjádření „členství druhé kategorie.“
Někteří zástupci EU se také domnívají, že téma Turecko je zaměstnávalo dlouho a mělo by být odloženo ve prospěch žádostí z jiných zemí jako je Albánie, Srbsko, Makedonie a Bosna.
Turecko se přibližuje k Rusku
Erdogan využil příležitosti a navázal užší vztahy s Vladimirem Putinem, protože ví, že tím rozčílí další členy NATO. Erdogan se také zlobí na USA kvůli Trumpově podpoře pro syrské a irácké Kurdy, kteří doufají v samostatnou enklávu na hranicích se Sýrií.
Trump ignoroval Erdoganovu prosbu, aby dále nevyzbrojoval Kurdy. Putin se víceméně přizpůsobil, souhlasil s tím, že nebude zvát kurdské zástupce, i jen vzdáleně spojené s PKK k syrským mírovým rozhovorům – nepochybně osobní laskavost pro Erdogana.
V dubnu bude EU rozhodovat o tom, zda Turecko splňuje tzv. kodaňská kritéria. Je velmi pravděpodobné, že zpráva bude negativní, což usnadní cestu k pevné, strategické a možná ďábelské turecko-ruské alianci, která může vydržet velmi dlouho.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.