Stále velmi aktuální a palčivou sociologickou reflexi současnosti v pojetí Ulricha Becka pro Argument představil sociolog Oleg Suša.
Prvního dne roku 2015 náhle zemřel ve věku 70 let Ulrich Beck, jeden z nejvýraznějších představitelů současné evropské sociální a politické vědy. Beck byl pronikavým kritickým teoretikem, bystrým pozorovatelem soudobé společnosti a politiky. Zároveň vystupoval jako politicky aktivní a mediálně angažovaný sociolog. Zaměřoval se na složité společenské souvislosti moderní vědy a techniky s ekologickou a sociální krizí v podmínkách soudobé globalizace.
Beck byl od roku 1992 profesorem na Mnichovské univerzitě a zároveň od roku 1997 zastával post hostujícího profesora na London School of Economics. Publikoval desítky odborných prací i popularizujících statí v němčině i v angličtině. V českém prostředí několikrát přednesl veřejné přednášky. V překladu pak vyšlo i u nás několik jeho knížek: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně (Slon 2004), Co je to globalizace? Omyly a odpovědi (Centrum pro studium demokracie 2007), Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace (Slon 2007), Moc a protiváha moci v globálním věku (Slon 2007), Dálková láska. Životní formy v globálním věku (spoluautorem s Elisabeth Beck-Gernsheim, Slon 2014), Německá Evropa. Nové mocenské krajiny ve znamení krize (Filosofia 2015).
Moderní společnost a sebeohrožení
Beck je považován za originálního myslitele, jenž zformuloval makrosociologickou koncepci „rizikové společnosti“ (první německé vydání v Suhrkamp Verlag 1986, česky vyšlo podruhé 2011). „Riziková společnost“ popřípadě „světová riziková společnost“ je v Beckově teorii výrazem pro složitou situaci, do které se dostala moderní civilizace vlastním přičiněním, díky svému růstu a expanzi. S úspěchy modernizace narůstá schopnost sebeohrožení. Rizika nejsou vnější ve smyslu svého vzniku mimo společenské a organizované aktivity, nýbrž jsou právě jejich produktem. Rizika jsou obtížně kontrolovatelná a nelze se proti nim pojistit. Zatímco dříve byla modernizace vnímána jako pokrok, dnes jsou její důsledky vnímány jako rostoucí nebezpečí. Beck pracoval s pojmy kontrastu mezi „prostou modernizací“ a „reflexivní modernizací“, neboli první a druhou modernou. Situace rizikové společnosti a globalizace rizik znamená, že první moderna se stává zastaralou, a s tím i hlavní instituce moderní společnosti. Stále více se projevuje dvojznačnost civilizačních, sociálních a environmentálních důsledků („vedlejších důsledků vedlejších důsledků“) modernizace světa. To představuje výzvu našemu chápání politiky a politického jednání.
Riziková společnost představuje podle Becka složitý kontext, v němž nevystačíme s úzkou institucionální omezeností politického jednání. Oddělování soukromé sféry, ekonomiky, vědy a techniky od sféry veřejné politiky je politickou paralýzou, která vede k prohlubování krize globální civilizace i celé naší planety.
Individualizace jako bezmoc, globalizace jako ohrožení
Nová rizika a hrozby nejsou zvládnutelné pomocí rutiny „politických systémů“, což je dáno částečně povahou soudobých rizik (stále víc globálních a obtížně ohraničených) i samotnou dynamikou kapitalismu, společenských důsledků vědeckotechnických inovací aj.
Osamostatnění a privatizace ekonomické, finanční a vědeckotechnické sféry znamenají podle Becka výzvu sféře politické. Mocenský vliv trhu a státu způsobuje rostoucí standardizaci forem sociální existence jednotlivce. Individualizace se stává vnější mocí a nátlakem na osamocené jedince, kteří jsou nuceni čelit existenční nejistotě na trhu práce, jehož subjektem je kapitál. Pro Becka představuje situace rizikové civilizace dvojí kontext politické praxe: na jedné straně působí individualizace, jež jednotlivce činí bezmocnými jako občany a politické aktéry – a na druhé straně působí globalizace, především ekonomická, v níž kapitál s vysokou transnacionální mobilitou využívá státy a zároveň omezuje jejich moc, suverenita globálních sítí byznysu ohrožuje demokracii a sociální práva lidí.
Hospodářská globalizace drobí, segmentuje společnosti a územní celky, vytváří sociální nerovnosti a ekonomické nerovnoměrnosti. Kapitál a jeho nová moc přesouvá rizika a ohrožení (ekologicky, ekonomicky, vojensky) na bedra lidí, kteří mají jen malé nebo žádné možnosti participovat na rozhodování o záležitostech a podmínkách vlastního života. Ulrich Beck ukázal, že privatizace vědění, pokud zužuje rozhodování na ekonomické a technické cíle, staví problém důsledků pro společnost mimo politickou sféru. Privatizace vědění podle něj nemůže dlouhodobě nahrazovat nebo určovat politické a kulturní rámce, aniž by to nemělo destruktivní dopady pro sociální život lidí. V politice (světové) rizikové společnosti při řešení globálních problémů civilizace nemůže jít o pokračování technokratického kurzu pokusu a omylu, či o léčení nemocí jedné techniky pomocí jiné techniky, ale musí jít o konfrontaci s rizikem složitě interagujících (či vzájemně na sebe působících) důsledků v prostředí globalizovaných a sociálně konfliktních vzájemných závislostí a interakcí soudobých společností.
Kritika panství základem změny a konflikt veřejné versus soukromé
Reflexivní kritika, pokud chce dosáhnout změnu v našem jednání, musí být také kritikou panství ve vztazích kontroly a využití vědění – a jako taková představuje novou osu konfliktu kolem strukturálních podmínek demokratizace, účasti veřejnosti na klíčových rozhodnutích průmyslové, energetické, obchodní, kulturní aj. inovace, jež se týkají lokálních i globálních souvislostí způsobu života. Toto rozhodování je stále podřizováno zájmům a cílům zisku a moci, a přitom je považováno za soukromou oblast. V podmínkách, ve kterých dnes rizika představují veřejné, globální, kolektivní ohrožení, do popředí vystupuje nový sociální konflikt na ose soukromé – veřejné. Rizika – která přestaneme chápat jako věci, nýbrž pochopíme je jako konfliktní vztahy mezi soukromými a veřejnými zájmy, mezi zájmy reálných skupin lidí – v sobě nesou výbušný politický problém.
Reflexi rizik ovlivňují nejvíce aktéři, kteří disponují mocí ekonomickou, administrativní nebo informační. V tomto novém konfliktu reflexivní moderny stojí proti sobě mocné korporace, státní byrokracie, vědecké kruhy, media veřejné komunikace na jedné straně, a občané a občanské společnosti na druhé straně.
Ve světě současné globalizace silné státy Západu, mocné mezinárodní instituce a podniky diktují ostatním své „definice rizika“, což se rovná velmi často ohrožení všech ostatních slabších. Proto je soudobá globalizace nespravedlivá. Zviditelnění vytváření rizik a jejich společenské definování s jejich kritikou samo o sobě nestačí k tomu, aby aktéři začali jednak jinak. Aby bylo možné řešit rizikové konflikty politicky, bude nezbytné demokratizovat rozhodovací procesy a rozvíjet participaci veřejnosti na rozhodování. Beckova kritická teorie vyústila v požadavek „kosmopolitní reálpolitiky“. Její podstatou nesmí být licoměrné fráze o ochraně lidských práv a světového míru v rámci ideologického maskování imperiálních a ziskuchtivých zájmů. Globální alternativou politiky stávajícího spojenectví kapitálu a velmocí, potažmo neoliberálního státu, se má stát spojenectví občanských společností a států.
Ideální směr podle Becka představuje nikoli nacionalismus a autoritářské státy, nýbrž budoucí radikálně demokratická (politická), „jiná“ globalizace. Na závěr je nutno dodat, že k tomu, aby se Beckova vize nové aliance začala uskutečňovat, je nutno zahájit obnovu mezilidských solidarit a občanských společností, tak i demokratickou obnovu států. Urychleně. Světová riziková společnost nečeká.
Ilustrační obrázek: By International Students’ Committee – International Students’ Committee, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=25941843