Marek Řezanka se ve svém komentáři tentokrát zamyslel na tím, jaké důsledky má narůstající neschopnost vedení diskuze pro levici i pro demokracii jako takovou.
Dialog je podmínkou demokracie. Není možné budovat a rozvíjet demokratické principy, a současně s lidmi nekomunikovat a nevyměňovat si názory. Natož některé z postojů z diskuse vyřadit, aby byl prezentován pouze názor jediný.
Na tomto není nic levicového ani pravicového. Jedná se o triviální konstatování.
Přesto podle mě toto konstatování cosi podtrhuje. Neexistenci levice jako takové. Kdyby totiž existovala, museli bychom si jí všimnout. Všimli bychom si jí zejména tak, že bychom s ní vedli debatu. Že by s námi komunikovala – a neohrnovala nad námi nos. Netvářila se jako elitářský výlupek ctností, který se nehodlá nějakými lidmi se všemi jejich chybami ušpinit.
Ti, s nimiž se nemluví…
Je samozřejmě velice snadné kritizovat občany, že naskakují na špek kdejakému asociálnímu projektu, který je v důsledku oškube a vydře z nich poslední vindru – aby po něm nastoupil podobný projekt, jenž se ale bude tvářit jako něco překotně nového. Jenže právě ona nechuť s lidmi komunikovat, chápat je, diskutovat s nimi – věcně, bez urážek, bez nadřazenosti, bez posměchu – ta v naší společnosti (a nejenom v ní) povážlivě chybí.
Než sklouzneme k jednoduchému schématu, že se najde jediný viník, kterého z nastalé situace usvědčíme (a to na základě jakkoli zmanipulovaných polopravd), měli bychom si položit otázku, zda tu není celá škála viníků – celý systém – který podobnému dialogu brání. Který nechce diskutovat, protože potřebuje jedinou pravdu a jí poslušné loutky. Který je založen na tom, že lidé přijmou, co se jim hodí – byť by šlo o stále menší drobky a stále ohlodanější kosti. O to vznešeněji nám bude vylíčeno, jakých lahodných buchet a tučných kýt se nám to dostává.
Nastala tragikomická situace. V prostředí, v němž fakticky antisystémová levice neexistuje, se různí lidé přetahují o to, kdo z nich je pravá nebo skutečný levičák – a kdo si titul „levičáka“ nezaslouží. Koho „správný levičák“ musí podporovat, koho v žádném případě a s kým se nemá zahazovat.
Znechucení voliči zatím slovo „levice“ zařadili do slovníku sprostých slov, někde blízko „pravdy a lásky“, „humanity“ a „svobody slova“.
Toto ovšem není primárně jejich chyba. Žák povětšinou prověřuje kvality učitele. S jakým historickým povědomím ale opouštíme školy? Jaké vzory nám mají sloužit na naší pouti životem? K jakým hodnotám jsme vedeni?
Dříve velbloud uchem jehly projde…
Nic. Kam se podíváme, nic. Jenom řada uhlazených projevů, kde ten večerní popře ranní, a naopak. Místo vzorů vidíme dvojí metry, a to tak obrovské, že přes ně nedohlédneme na nic, čemu by se dalo věřit. Školy, média, kulturní scéna – ne, nikde nenacházím záchytný bod.
Je ale zřejmé, že levice zde má být pro lidi, pro výraznou většinu lidí, pro všechny ty, kdo jsou systémem házeni přes palubu jako NEPOTŘEBNÍ. To ovšem silně kontrastuje s těmi, kdo se stylizují do role „jediného správného levicového pojetí“ s tím, že vše mají skvěle promyšleno, a toliko jediná maličká vada jim kazí radost. Totiž oni lidé, které by měli zastupovat. Ti lidé jsou totiž naprosto odlišní od těch, které si vysnili a jimž hodlají předávat své báječné recepty.
V tomto vidím značné nebezpečí. Často se omílá spojení – „rozdělování společnosti“. Máme zde ale číselně jasně podložené rozdělení světa, kdy pár boháčů vlastní to, co polovina lidstva. Může být svět ještě více rozdělen (a abychom nebyli jen skeptičtí, současně i sjednocen)?
Je zde celá řada témat – od základního nepodmíněného příjmu přes obecná referenda k systémovým alternativám v oblastech školství, zdravotnictví či sociálního zabezpečení, až po oblast médií a otázku, jak (ne)sloučit právo občanů na pravdivé informace se zájmy nadnárodních korporací a národních oligarchů. Jak učinit robotizaci společnosti prospěšnou, jak zpřístupnit kvalitní zdravotní péči všem lidem, jak řešit ochranu životního prostředí. Není možné, aby k řešení těchto problémů vedla podstata stávajícího systému – tedy další zvýšení nerovnosti a uzurpace zdrojů hrstkou lidí, zatímco ostatní budou odsouzeni k zániku.
Tato témata jsou ovšem odsouvána na druhou kolej a překrývána tématy zástupnými. Místo v příčinách se rochníme v důsledcích. Místo levice máme jen hru na levici – a to hru na pomezí frašky a tragédie.
Ať se stýkají jen hoši, co spolu mluví?
Abychom se nepohybovali toliko v akademické rovině, ukažme si, jak rozvíjení dialogu, tedy základního prvku demokracie, v žádném případě nevypadá. Část těch, kdo se hlásí k levici, se opásala modlami jako A. Merkelovou či T. Halíkem. Na příkladu si ukážeme, proč pan Halík modlou levice být nemůže a proč on ani ti, kdo se k němu hlásí, nedokážou vést s lidmi dialog…
Tomáš Halík, (ne)možný prezidentský kandidát, reagoval na potenciální návštěvu papeže v Praze následovně:
„Jsem hluboce přesvědčen, že by papež rozhodně toto pozvání přijmout neměl, a doufám, že ho nepřijme…
Bylo by to o to trapnější, že mezi solidárním postojem papeže Františka k obětem současných válek a mezi populistickým postojem Miloše Zemana je naprostý morální protiklad.”
Nemohu si pomoci, ale nemá to být právě církev, která má volat po dialogu a výměně různých názorů? To, co předvedl pan Halík, je klasický příklad elitářské zpupnosti. Ta nevede k ničemu dobrému – jen rozdmýchává vášně a prohlubuje příkopy. Když by ničím jiným, tímto se podle mého pan Halík jako potenciální prezident zcela znemožnil. Dokazuje totiž, že s lidmi jiného světonázoru se nehodlá bavit. Nechce jim naslouchat. Nechce se s nimi stýkat. Chce je izolovat – a nejlépe, když někam zmizí.
Pan Halík nejspíš zapomněl na únor 2015 a na setkání papeže s patriarchou Kirillem v Havaně.
Papež se mimo jiné setkal též s Vladimirem Putinem. Oba se shodli na nutnosti „obnovy ovzduší dialogu na Ukrajině a dodržování minské dohody“. To znamená na klidu zbraní. Papež zde rozhodně není nakloněn protiruské agresivní linii – na rozdíl od pana Halíka. Je tedy zřejmé, že jak s panem Zemanem, tak s panem Halíkem se papež na některých tématech shodne, a na některých ne.
Pokud by se ale papež František měl setkávat toliko s lidmi, s nimiž plně souzní, asi by nikdy nemohl vyrazit mezi lidi.
Papež není žádná ikona, která se má uctívat a před níž se máme klanět. Je to člověk jako my, chybující a omylný. Čeho si na něm ale cenit můžeme, je určitá forma dialogu s námi všemi.
Konkrétně bych zmínil jeho tezi: „Být ve službě dialogu a míru tak znamená být skutečně odhodlán minimalizovat, a v dlouhodobém horizontu ukončit ozbrojené konflikty. Zde se musíme ptát sami sebe: proč jsou prodávány smrtící zbraně těm, kteří plánují způsobit nevýslovné utrpení jednotlivcům a společnosti? Je smutné, že odpovědí jsou, jak všichni víme, jednoduše peníze: peníze zalité krví, často nevinnou krví. Tváří v tvář tomuto hanebnému a trestuhodnému tichu je naší povinností čelit tomuto problému a zastavit obchod se zbraněmi.“
Pokud by měl papež František Tomáše Halíka vyslechnout (a poslechnout), odklonil by se od dialogu jako takového.
A tak papež přestal cestovat…
Pan Halík se svým výrokem zařadil mezi ty, kdo stanovují pokrytectví jako normu. Kdyby se papež neměl setkat s politikem, který byl hluchý a slepý k jakýmkoli obětem války, nemohl by se setkat patrně s politikem žádným. Ani s A. Merkelovou (modlou určité části prosystémové levice, která náhle pocítila osvícení, že kapitalismus vše zvládne, dokonce nebude myslit na maximalizaci zisku a bude se chovat humánně ke slabým a potřebným), která jednostranným přístupem k dění na Ukrajině umožnila nevoleným politikům rozdmýchat zničující občanskou válku. Zapomněli jsme snad na Rwandu a na postoj Evropy (jen ať se tam povraždí)?
Zapomněli jsme na Somálsko? A co hlavně – zapomněli jsme na bezprecedentní válku proti Iráku? Nebo tyto oběti se nepočítají? Pokud by se počítaly, musil by pan Halík uznat, že by se papež František nesměl sejít ani s Václavem Havlem (pokud by to bylo reálné), jedním ze signatářů dopisu osmi.
Tomáš Halík se nechal slyšet, že bude-li návštěva o rok či více odložena, „je reálná naděje, že se papež na Hradě setká s důstojnějším reprezentantem našeho státu“. Je snad pan Halík oprávněn posuzovat, s kým se papež má či nemá setkat a kdo je jak (ne)důstojný? Možná se už ale vidí na Hradě sám, což ho ale v žádném případě neomlouvá. Naopak. Osobní averze v jeho případě zvítězila nad zájmy naší republiky a jejích občanů. V době, kdy se blízko ruských hranic kumuluje cizí vojenská síla, by mělo zaznít co nejvíce hlasů, které podobné konání odsoudí. Doufejme jen, že v termínu, kdy by papež mohl do České republiky zavítat, nebudou Múzy mlčet. Protože tyto dámy ve válce nemluví, zvláště ve válce globální.
Systémový smích
V době, kdy bylo populární dávat si na triko nápis Je suis/ Ich bin/ I am/ Já jsem to či ono, jsme manipulováni, kým rozhodně být nemáme. Nemáme být „vidláky“, „rudými a hnědými prasaty“, „politováníhodnými chudáky, kteří mají tu drzost, že stále věří, že v tom marastu, který tu existuje, představuje Miloš Zeman to lepší“. Tak jako Andersenovo dítě, kterému bylo jedno, že se údajně nebude hodit ke své profesi, se otevřeně hlásím k těmto „vidlákům“, „prasatům“ a „politováníhodným“. Hlásím se k lidem, kteří jsou zcela neférově nálepkováni a házeni do jednoho pytle, místo toho, aby se s nimi vedla diskuse. Tím netvrdím, že s nimi ve všem souhlasím. Ale stavím se jasně na jejich obranu před dehonestací, zesměšněním, vyloučením ze „světa slušných“. Dopustíme-li zabíjení odlišných názorů, vrážíme ostří do samotného srdce demokracie.
Jestliže spolu nebudeme mluvit, nebudeme se učit argumentovat místo nadávání a zastrašování. Pokud naším jediným cílem bude názorového oponenta „odrovnat“, žádná pozitivní změna nenastane. Jenom kolabující systém, který není schopen skloubit kapitalismus s demokracií a humanitou, bude moci se zadostiučiněním konstatovat, že nad lidmi zase jednou vyhrál. A pousmát se, že levice, jíž by se mohl právem bát, ztratila jazyk dříve, než mohla cokoli sdělit.