Jiří Malínský recenzuje novou reportážní knihu o současném i minulém Rusku očima legionářské historie.
Migrační otázka – palčivé téma naší současnosti – rozdělila a stále dělí Evropu. Putinská Moskva je pro mnohé břevnem v oku a rusofobie, procházející zejména západní Evropou, se projevuje i v české společnosti, byť se zdá, že ruský státník se těší přízni zřetelné většiny obyvatelstva České republiky. V Roce republiky je tato skutečnost zesilována mj. i sibiřskou anabází ruských legií a pomníků a dalších připomínek, které vroubí jejich cestu podél nejdelší železniční dráhy naší planety – sibiřské (transsibiřské) procházející Ruskem v délce takřka 9 500 km a končící v metropoli Přímořského kraje Vladivostoku. O žádoucí spojení těchto inspirativních skutečností se ve své nedávno vydané knize pokusil novinář Jan Rychetský (nepříbuzný Pavla Rychetského) s mnohoslibným názvem ŠPIONEM BĚLOČECHŮ V RUSKU. PO STOPÁCH NAŠICH LEGIONÁŘŮ OD ZBOROVA DO VLADIVOSTOKU. Vydána ve stejném nakladatelství Daranus jako o dva roky dříve putinská historická monografie Veroniky Sušové-Salminen tvoří současně jakýsi její reportážní pandán.
Rychetský, novinář střední generace, veterán své profese ošlehaný kontakty a výstupy s celou řadou témat a osobností soudobého Česka, lne k ruské zemi nezastíranou, ale současně havlíčkovsky věcnou a racionální láskou, která citlivě vnímá jak světla, tak stíny soudobého největšího evropského státu se zauralským přesahem. Evropanské slovanství se v něm citlivě a současně organicky snoubí s neokázalým českým vlastenectvím, u jehož kořenů stojí, lhostejno zda uvědomována či jen tušena, Palackého a Masarykova filozofie českých dějin. Projevuje se to nejen mezi řádky, ale i v celé mozaice dílčích postřehů a pocitů, které jeho knihu provázejí od prvních řádek až po autorův závěrečný let z Vladivostoku do Prahy s mezipřistáním v Novosibirsku.
Celkem sedm výchozích částí, do nichž je jeho kniha rozdělena, je výmluvných už svými názvy (Most – Neklid Ukrajiny – Přede mnou je Rusko – Putování na konci Evropy – Sibiřskou tajgou – Před Bajkalem, za Bajkalem – Přístav poslední naděje) a svou kompozicí. Každou z nich uvozují obsáhlé citace z dobových pramenů, zpravidla legionářských vzpomínkových textů. S výjimkou úvodní části-prologu se jejich obsah pohybuje kolem 40 – 45 stránek textu knihy odlišených kurzívou. Historické texty jsou doprovázeny cennými stejně starými dobovými fotografiemi; obé dýchá nostalgickou krásou starých časů, která dává na první pohled zapomenout strázním a hrůzám, jimž Čechoslováci na magistrále byli prakticky neustále vystavováni.
Po tomto vstupu do minulosti se Rychetský rychle vrací do rozporné současnosti jak Ukrajiny, tak Ruské federace, v níž je nejen popisujícím autorem, ale i živým činitelem, který s dychtivě otevřenýma očima vnímá východoslovanskou realitu našich dnů (prokazuje to řada autorských Rychetského fotografií, které čtenáře provázejí celou knihou) a bohatý obrazný jazyk, který ho neopouští ani v citlivých chvílích, v tomto případě během výslechu na syzraňské policii: „Vyšetřovatelka se ptá: ´Odkud jedete, kam a proč?´ Odevzdaně odpovídám: ´Z Prahy do Vladivostoku, cestou mých předků před sto lety.´ Kráska v modrém to píše na obyčejný kancelářský papír. Má úhledný rukopis, v podstatě přes stůl čtu, co zapisuje. Otázky klade bez zájmu, jakoby to chtěla mít co nejrychleji za sebou. Když je na konci druhé stránky, nabídne mi pomoc: ´Vy jste ale nechtěl jet k našemu mostu, jenom jste nevěděl, jak se dostat do Samary, že? Nemám pravdu?´ Mohl bych jí být vděčný, vždyť je to laskavá domina syzraňská.“ (s. 11)
Mozaika ruské všednodennosti je v Rychetského podání pestrá i šedá zároveň: ne každý Rus je opilec, ne vždy, i když hájí opršalou propagandu předsrpnového ruského režimu (pokus o puč v srpnu 1991) naráží na vyslovené nepřátelství, a naopak často na základě v předstihu sjednávaných kontaktů se setkává s poučenou ukrajinskou i ruskou vědeckou inteligencí a její zpravidla špičkovou evropskou úrovní. Zatímco Ukrajinci v Rychetského podání poněkud zápasí s jaksi zárodečnou formou svébytného mesianismu, charakteristického pro ty, kteří si nejsou zcela jisti sami sebou, ruská realita až na výjimky přátelsky vnímá kremelského státníka, je kritická ke svým viditelným nedostatkům (populační problém, stále nezvládnuté přetrvávající mokvavé rány jelcinské smuty a sklonku sovětové éry, generační otázka) a zápasí se svým nejviditelnějším protimluvem: zatracujíc Spojené státy americké jako svého nepřítele, je současně plně oddána americké formě konzumerismu produkcí kýčovitých béčkových filmů hollywoodské ražby počínajíc. V tomto ohledu je Rusko typickou evropskou zemí naší přítomnosti.
Není pochyb o tom, že svou zdařilou knihou se Jan Rychetský stal důstojným dědicem zuřivého reportéra Egona Ervína Kische, který v okamžicích zadumání a tichého pozorování svého okolí připomene jiného básníka české novinářské češtiny Karla Čapka. Skutečnost, že tak činí autor plně svůj a navíc výrazně osobitý, tuto potěšitelnou kontinuitu jen znásobuje.
Jan Rychetský: Špionem Běločechů v Rusku. Po stopách našich legionářů od Zborova do Vladivostoku, Daranus: Praha 2017.