Populisté se vracejí do minulosti, která byla pro Evropu krvavou soutěží mezi státy, a nenabízejí alternativu mezinárodní spolupráce. Právě tu ale potřebujeme.
V Evropské unii narůstá euroskepticismus spolu s tím, jak populisté nalevo či napravo vyzvedávají zastaralé vize soběstačných národních států. Vývoj v Itálii, kde se vlády ujali populisté, je jen jednou z kapitol této ságy, píší akademici Max Hänska a Vassilion Paipais pro The Conversation.
Jenže tyto vlastenecké vize budoucnosti stojí na vratkém předpokladu, že ostatní státy budou i nadále ctít svoje mezinárodní povinnosti, i když je odmítnou. Dilema a nutnost mezinárodní spolupráce není možné dát stranou. V tomto smyslu je populismus parazitem liberálního pořádku, který je postaven na pravidlech. Populismus vstupuje do prostoru, který za sebou ponechal neoliberální centrismus. Liberálové tak podle mínění autorů musejí naleznout a představit si alternativy.
Zakládající myšlenka Evropské unie a bližší mezinárodní spolupráce vznikla po staletích konfliktů národních projektů a s nimi spojených válek. Byly to dějiny evropských mezinárodních vztahů založených na soutěži. Jak si všiml Henry Kissinger, žádný z evropských států ale nemá a neměl sílu k tomu, aby dokázal všechny ostatní ovládnout a vytvořit tak udržitelný pořádek.
EU pod americkým bezpečnostním deštníkem proměnila evropské silové rivality ve společně výhodnou spolupráci. Učinila tak s takovým úspěchem, že doba před vznikem EU v paměti skoro uvadla.
Nyní, po půlstoletí, jsou zde ale v pohybu noví hybatelé mezinárodní soutěže. Zdá se, že Trumpova politika se omezuje ve vztazích k EU a k Blízkému východu, ale zato se orientuje silněji na Čínu a na její zadržování.
V Evropě je intenzivně cítit německá ekonomická a politická nadvláda a ta už vedla ke stížnostem na periferii Evropy. Rusko má stále asertivnější zahraniční politiku, která je zdrojem podráždění, když ne hned nepřátelství na straně liberálů i populistů. A ve Velké Británii věří zastánci Brexitu, že odchod z EU povede k posílení britského postavení v mezinárodní politice. Celkově tedy klesá zájem o spolupráci a o mezinárodní systém postavený na pravidlech.
Není zřejmě náhoda, že populisté na obou březích Atlantiku zpochybňují rámce mezinárodní spolupráce a sledujeme tak obrat v myšlení v časech, kdy dochází k mocenským proměnám. USA, které představovaly pilíř mezinárodní stability, už nevidí tento mezinárodní systém, který založily, jako pro sebe výhodný.
Zatřeseme systémem a co dál?
Populisté se nyní podílejí v některých zemích na utváření zahraniční politiky. V USA například Trump věří tomu, že obchodní válka je v zájmu Spojených států. V Británii zastánci Brexitu věří v to, že slabá a nejednotná EU bude znamenat posílení Velké Británie. Jenže tito populisté by měli být opatrní, co si přejí.
Demontáž EU, zavádění cel, odchod od dohody s Íránem – to nejsou plány hry, ale jsou to impulzy. Je tu snaha o to s věcmi „zatřást“, ale otázkou je, co bude následovat?
Pokud by došlo k rozpadu rámců evropské mezinárodní spolupráce, potom lze očekávat, že sem vstoupí ošklivé rivality a spory. Když zmizí současné evropské mechanismy a procedury, jen velmi těžko nastane idylický svět bez národních ambicí. Spíš je tu možnost, že se mezi sebou národní státy začnou střetávat, jak tomu bylo v dějinách. Podobně to bude v případě ekonomické spolupráce a jejích pravidel. Místo nich populisté riskují negativní hru s nulovým součtem.
Tyto populistické představy o národní velikosti a jednoduchých řešeních samy o sobě nezmizí. Najít odpovídající alternativy je velmi zásadní, protože neoliberální elity dnes nedokážou zformulovat odpovědi na problémy, jako jsou obchodní nerovnováhy, příjmová nerovnost a narůstání krizí. Populisté rozkvétají ne díky síle svých argumentů, ale díky tomu, že dnešní ortodoxie nedokáže nabídnout přitažlivý pohled do budoucna.
Populistické scénáře národního sebevědomí potřebují být konfrontovány s jinými vizemi, které nabízejí fungující a mnohem méně elitářskou spolupráci mezi státy. Taková vize by měla být více odpovědná ke společenstvím a jasně ukázat, jaké výhody mají evropští občané z takové spolupráce. Začít si představovat alternativy spolupráce v Evropě je zásadním úkolem. A tyto alternativy by se měly snažit vidět za obzory falešných dilemat dneška jako populismus versus neoliberalismus statu quo. Namísto toho je potřeba vytvořit vizi, která by adresovala příjmové a obchodní nerovnosti, aroganci elit a klaustrofobický nacionalismus – a přitom zůstala věrná liberálním hodnotám.
Dokud bude tato schopnost představit si alternativy ochromená, bude nicméně naděje na novou globální společenskou smlouvu založenou na vzájemné výhodnosti a odpovědnosti jenom vzdáleným snem. K naší společné škodě.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.