Pomoci by v tom měly silnější odbory, zdůraznění lepší kvalifikace a také zlepšení podmínek bydlení v drahých městech.
Zhruba od roku 2000 roste ve vyspělých zemích průměrná mzda jen o 1 % ročně, napsal článek časopisu The Economist (tištěné vydání, 31.5.2018).. Ale pracovníci, kteří vydělávají málo, zaznamenali ještě silnější a dlouhodobější stagnaci mezd. V letech 1979-2016 američtí pracovníci, kteří patří k dolní pětině, nezaznamenali žádné nárůsty příjmu. Politici hledají viníky, ale problém stagnujících mezd vyžaduje lepší pochopení vztahů mezi mzdou, produktivitou a mocí.
V nejjednodušších ekonomických modelech je produktivita to hlavní. Pracovníci jsou placeni přesně dle svého přínosu pro výstup firmy. Kdyby dostali méně, pak by je přetáhla konkurenční firma a mzdy by se zase sladily s produktivitou. A kdyby firmy platily víc, než je přínos pracovníky, pak by ztrácely.
Jak zlepšit situaci pracujících?
I tento zjednodušený pohled naznačuje pár způsobů, jak zlepšit situaci pracujících. Například vládní politiky, které pomohou pracovníkům přesunout se z míst s nízkou produktivitou do vysoké. Tedy například investovat do vzdělávání, kvalifikace a odstranění překážek pro stěhování a pohyb od jednoho zaměstnavatele k druhému. Takže problémem jsou třeba vysoké náklady na bydlení v místech, kde sídlí produktivní firmy nebo zákony, které nutí využívání konkurenčních doložek.
Když ale tyto strategie na zvýšení produktivity nestačí, pak musí vláda efektivně zvedat nízké platy. Ekonomové mají rádi například negativní příjmovou daň, kterou navrhoval Friedman. Neodrazují od zaměstnávání a také nejsou náročné na administrativu.
Už dlouho je ale jasné, že stanovování mezd je komplikovanější, než jednoduché modely ukazují. Růst mezd je spojen s růstem produktivity. Ale jsou tu další vlivy, které tlačí mzdy směrem dolů.
Například produktivita práce v USA v letech 1973-2016 vzrostla o 75 %, ale průměrná mzda vzrostla o méně než 50 % a medián jen o něco málo než 10 %!
Přímá vazba mezi mzdou a produktivitou by naznačovala, že minimální mzda by snižovala zaměstnanost, protože by někteří pracovníci byli „přeplaceni“. Jenže takovýto negativní vztah v datech nenajdeme.
Vztahy firmy – zaměstnanci (a práce)
A důvodů je moc. Noví lidé vytvářejí přebytek, což znamená, že jak zaměstnanec, tak firma chtějí mít z transakce prospěch. Mzdové vyjednávání je jednání o tom, jak tento přebytek rozdělit. Když mají firmy navrch, protože je těžší najít práci než zaměstnance, pak dostanou většinu z přebytku firmy. Čímž se vytvoří mezera mezi hodnotou, kterou vytvořil pracovník a mezi tím, co mu bylo zaplaceno.
Nárůst minimální mzdy pak navýší mzdu, aniž by se snižovala zaměstnanost, protože se přerozdělí přebytek, firma má menší přínos, ale stálo ho má.
Je zřejmé, že nerovnováha moci tvoří velkou část vysvětlení světové mzdové stagnace. Trhy jsou více koncentrované, což znamená, že méně firem má pod kontrolou více výstupu. Tím pádem mají firmy větší sílu na pracovních trzích, protože pracovníci mají menší šanci najít alternativní zaměstnání, nebo proti sobě dostat rivalitní firmy.
Aktuální výzkumu trojice Naidu, Posner a Weyl ukazuje, že nárůst firemní síly může snížit podíl práce na národním důchodu až o pětinu. Jednou z cest, jak pomoci pracovníkům je tedy využití antitrustové politiky, aby trhy nebyly tak koncentrovány a byly více konkurenční.
Podobný přístup by vedl ke zvýšení moci pracovníků. Historicky vzato nejefektivnější je spojovat pracovníky do odborů. Když se podíváme na vyspělé země, pak mzdová nerovnost roste spolu s tím, jak klesá podíl pracovníků, kteří jsou v odborech.
Odbory nejsou jedinou odpovědí
Odbory nejsou jediným způsobem, jak navýšit moc zaměstnanců. Jsou tu i radikálnější ideje jako je univerzální základní příjem, nebo garance pracovního místa, což by posílilo pracovníky.
Takovéto návrhy obvykle moc nadšení u ekonomů nevyvolávají. Široká garance pracovního místa by změnila společnost nepředvídatelně a s velkými náklady. Odbory mohou být zase viděny jako monopolní prodávající pracovní síly, v určitém smyslu kartely, které chtějí dostat ze společnosti rentu. Ale silné odbory v poválečném období nezastavily růst produktivity – byl to dokonce nejsilnější růst, který se od té doby vyspělým zemím nepodařilo dosáhnout.
A právě v té době šla reálná mzda ruku v ruce s produktivitou práce, přesně jak říkají ty nejjednodušší ekonomické modely. Posílení pracovníci by šéfy nepotěšili. Ale svět, v němž si nelze představit nárůst mzdy, je ještě děsivější.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.