Ivo Šebestík píše o americké koncepci zahraniční politiky „Amerika na prvním místě“ dávno před Donaldem Trumpem, jak ji popsal americký lingvista Noam Chomsky.
Téměř devadesátiletý světově proslulý americký lingvista Noam Chomsky je po celá desetiletí ostrým kritikem amerického působení ve světě. Napsal řadu knih, poskytl množství rozhovorů a vede aktivní zápas s cílem pojmenovávat jednotlivé kroky americké zahraniční politiky více v souladu s fakty a důsledky než podle přání vojenskoprůmyslového komplexu, který Ameriku (spolu s dalšími vlivnými silami) řídí.
Establishmentoví „předáci a pracovníci“ Chomského titulují jako kontroverzního, levicového ba přímo výstředního intelektuála, čímž se snaží otupit ostří jeho kritiky. Nálepka „výstředního“ a „kontroverzního“ myslitele má sloužit k tomu, aby dotyčný autor nebyl veřejností brán vážně. Toto je ostatně jedna z několika funkcí moderního nálepkování, jež slouží jako zkratka k diskvalifikaci protivníka. V České republice nejsou Chomského knihy nějak zvlášť vydávány, nicméně několik málo titulů se zde přece jenom objevilo.
Už před čtvrt stoletím poskytl Noam Chomsky rozhovor Davidu Barsamianovi, který vyšel v USA pod titulem Secrets, Lies and Democracy. O několik let později (1999) útlou knížečku s doslovným překladem originálního titulu vydalo olomoucké nakladatelství Votobia. Obsah tohoto rozhovoru je velice poučný i dnes, a proto si dovolím vyjmout z něj několik pasáží, které na několika místech doplňuji poznámkami z dalších textů Chomského, především z knihy Profit over People, která vyšla v roce 1999.
+++
Vzhledem k tomu, že máme v živé paměti nedávné pokusy o přepisování historie osvobození Evropy a Československa, při kterém se některé české kruhy snažily ze všech sil marginalizovat podíl Rudé armády ve prospěch hypertrofovaného obrazu amerického bojového nasazení, začněme Chomského poznámkami k poválečnému využívání nacistických zločinců k operacím, které Spojené státy směřovaly k oslabení vlivu levicových a revolučně naladěných antifašistů.
Spojené státy neměly zájem na tom, aby se Evropou po skončení druhé světové války šířila vlna levicových hnutí inspirovaná mimo jiné úspěchy Rudé armády nejenom v bojích o osvobození větší části Evropy, ale i v samotném osvobozování území Sovětského svazu. Sovětský svaz byl z pohledu USA a Velké Británie „spojencem-nepřítelem“ a počítalo se s tím, že konflikt mezi Západem a SSSR vypukne v podstatě okamžitě po skončení války. Především Moskvě byla určena brutální výstraha svržením atomových bomb na dvě japonská města.
Barsamian, zpovídající v roce 1994 Chomského, se ptá na jeho komentář ke knize Chrise Simpsona, který v jedné své knize popisuje poválečnou operaci Paper Clip, jejíž součástí bylo přemístění velkého množství nacistických válečných zločinců, raketových odborníků a strážných z koncentračních táborů do USA.
Chomsky na dotaz odpovídá: „Uskutečnila se také operace, které se účastnil Vatikán, Ministerstvo vnitra USA a britská tajná služba, a při níž byli vybráni a použiti někteří z nejhorších nacistických zločinců, nejprve v Evropě. Například Klause Barbieho, lyonského řezníka, převzala americká tajná služba a znovu ho zapojila do práce. Později, když tyto skutečnosti pronikly na veřejnost, někteří jeho američtí nadřízení nechápali, proč to vyvolalo takový poprask. Koneckonců obsadili jsme cizí území – nahradili jsme Němce. Potřebovali jsme nějakého chlapíka, který bude bojovat s levicovým odbojem, a tohle byl odborník. Pro nacisty dělal totéž, takže koho lepšího bychom mohli najít, aby vykonával stejnou práci pro nás?
Když Američané nemohli Barbieho déle ochraňovat, umožnili mu použít Vatikánem řízený ,únikový kanál´, s jehož pomocí ho chorvatští fašističtí kněží a další jim podobní nechali zmizet v Latinské Americe. Tam pokračoval ve své kariéře. Stal se z něj velký drogový boss a dodavatel narkotik a zapojil se do vojenského převratu v Bolívii – a to vše s podporou Spojených států.“
V souvislosti s příklady nacistických zločinců využívaných Spojenými státy pro jejich „poválečnou strategii“ zmiňuje Chomský také případ Waltera Rauffa, člověka, „který vymyslel plynové komory“ v koncentračních táborech. Toho se, podle Chomského, podařilo dostat do Chile. A ostatní nacisté našli azyl a místo svého dalšího působení ve frankistickém Španělsku.
„Generál Reinhard Gehlen byl šéfem německé zpravodajské služby na východní frontě. Tam se odehrály skutečné válečné zločiny… Americká tajná služba rychle převzala Gehlena s jeho sítí špiónů a teroristů a v podstatě jim přidělila stejné role jako dříve. A Chomsky v tématu pokračuje: „Když si prostudujete dokumenty americké armády, týkající se potlačování různých forem odporu (mnoho z nich bylo nyní odtajněno), tak začínají rozborem německých zkušeností v Evropě, sepsaných nacistickými důstojníky. Vše je popsáno z pohledu nacistů – které techniky byly pro kontrolu odboje úspěšné a které ne. To bylo takřka beze změn převzato do americké dokumentace o potlačování různých typů odporu.[1] Spojené státy ponechaly v Evropě armády, které tam nacisté vybudovali a neustále je podporovaly přinejmenším do začátku padesátých let.“
Američané se ale po válce nechávali inspirovat „znalostmi“ nacistických zločinců i mimo Evropu a Latinskou Ameriku, ve které prováděli nebo alespoň financovali a všemožně podporovali tamní „palácové převraty“. Chomsky v rozhovoru říká: „V Koreji si obnova původního uspořádání koncem čtyřicátých let, ještě než vypukla korejská válka, vyžádala zavraždění 100 000 lidí.“ Ale zpět do Evropy: „V Řecku to znamenalo rozvrácení základny antifašistického odboje, složeného z dělníků a rolníků, a navrácení moci do rukou nacistických kolaborantů. Když britské a americké jednotky pronikly do jižní Itálie, jednoduše obnovily fašistický řád – moc předaly do rukou průmyslníků. Závažný problém ovšem nastal, když se jednotky přesunuly na sever, který už mezitím síly italského odboje osvobodily. V této oblasti všechno fungovalo – průmyslová výroba běžela bez problémů. Museli jsme to všechno zničit a znovu nastolit starý řád. Odboj byl z naší strany podroben přísné kritice za to, že nahrazuje staré majitele ve prospěch dělníků a lidové správy. Británie a Spojené státy to označily za „svévolnou výměnu“ právoplatných majitelů… levice očividně směřovala k úspěchu ve volbách; získala rozsáhlou podporu mezi odbojovým hnutím a úvodní konzervativní uspořádání bylo zdiskreditováno. To nemohly Spojené státy připustit. Při svém prvním zasedání v roce 1947 se Výbor pro národní bezpečnost (NSC) rozhodl, že zastaví potravinovou pomoc a použije další formy nátlaku, aby výsledek voleb ovlivnil. Ale co když komunisté přece jen zvítězí? Pro takový případ návrh výbor ve své první zprávě označené NSC 1 konkrétní kroky: Spojené státy vyhlásí stav národního ohrožení, uvedou šestou flotilu ve Středomoří do stavu pohotovosti a budou podporovat polovojenské akce, vedoucí ke svržení italské vlády.
To je model, který byl potom používán při každé příležitosti. Když se budete zabývat vývojem ve Francii, Německu, Japonsku, zjistíte, že probíhal velmi podobně.“
Tolik prozatím Noam Chomsky k tématu poválečné strategie Spojených států v Evropě a na dalších místech světa. Podrobný výklad tohoto tématu by si vyžádal ne stovky ale desetitisíce stran, neboť Spojené státy, chráněné před Hitlerovským nacismem Atlantickým oceánem, vstoupily do války na evropském kontinentě doslova za minutu dvanáct, vyloděním v Normandii, oním slavným „dnem D“, 6. června 1944. Co bylo vlastně hlavním motivem účasti Spojených států, jejichž území se válka nedotkla, aby se připojily k Sovětskému svazu při osvobozování evropského kontinentu? Mír v Evropě? Záchrana evropských národů před nacismem? Demokracie a svoboda?
Možná od všeho toho po špetičce. Hlavním důvodem pro vstup USA do procesu osvobozování Evropy od nacismu bylo právě to, co Spojené státy podnikaly bezprostředně po válce. Tedy především urputná snaha zabránit šíření levicových hnutí, a to nejenom v zemích bezprostředně osvobozovaných Sověty. Předválečné vlády a mocenské struktury, o které se opíraly, byly válkou zkompromitovány. Naopak odboj po celé Evropě mobilizoval levicové síly. Osvobozování nebylo zdaleka jen tím, co bezprostředně vnímali obyvatelé okupovaných zemí. Tedy boj za jejich záchranu. V tomto boji byly přimíseny desítky motivů, které měly ryze mocenský charakter. Nebojovalo se „jen“ o životy a o svobodu, ale o moc a zisky po válce. A v tomto boji byly – jak zmiňuje Chomsky, ale i jiní autoři – přítomny ty nejšpinavější praktiky, ve kterých nicméně vynikaly Spojené státy a Velká Británie. Stačí si připomenout okolnosti při osvobozování Paříže, kdy se střetaly zájmy levicového a nelevicového odboje, jejichž rozpory oddalovaly osvobození a mohly přispět ke zničení města ustupujícími nacisty.
Americká zahraniční „politika“ po druhé světové válce je přeplněna přímými a nepřímými intervencemi všude po světě, které měly za výsledek bezmezné utrpení desítek miliónů lidí. Většina motivů těchto intervencí byla řízena snahou o posilování americké nadvlády „alespoň“ nad tou částí světa, kterou „neblokoval“ Sovětský svaz.
Pokračování příště
Odkazy
[1] Tímto tématem se zabývá Michael M. Clintock v knize Instruments of Statecraft.