Jan Schneider píše o tom, jak číst současné statistiky o teroristických trendech a proč je dobré přitom umět číst také mezi řádky.
Europol vydal publikaci, zabývající se stavem a teroristickými trendy v Evropě v roce 2017. Server Novinky.cz o tom poreferoval pod titulkem „Džihádisté nepolevují, varuje Europol. Počet teroristických útoků v Evropě roste“. Avšak již po letmém přečtení článku se vynořuje mnoho otazníků a pochybností, které zdrojová studie následně jen potvrdí. Nakolik je tedy titulek z „Novinek“ oprávněný?
Statistikové Europolu pracují s poněkud hybridním, souhrnným pojmem „počet uskutečněných, zmařených a nedokončených teroristických útoků“. Tuto metodiku tedy nutno implicitně předpokládat u vzniku všech uváděných čísel, jakkoliv je uvádění počtů neuskutečněných (zmařených a nedokončených) teroristických činů spíše věcí víry a přesvědčení než faktů. (Kdoví, jak se do statistik Europolu v průběhu let promítalo vyšetřování českých anarchistů v kauze Fénix, když byli nakonec všichni obžalovaní zproštěni obžaloby?)
V úvodním burcujícím odstavci článku na „Novinkách“ se dočteme, že oproti roku 2016 vzrostl počet loňských teroristických útoků o 45 %, přičemž počet džihádistických útoků vzrostl „dvaapůlkrát“. To je doplněno informací, že tyto džihádistické útoky mají na svědomí 62 z celkových loňských 68 obětí, a 819 z celkově 844 osob při těchto útocích zraněných.
Podle statistik je nejvíce terorismem týrané Spojené království (107 z 205 uváděných útoků v EU), následováno Francií (54 útoků), Španělskem a Itálií (16, resp. 14 útoků).
Až ve třetím odstavci se dočteme, že z celkových loňských 205 „uskutečněných, zmařených a nedokončených“ teroristických útoků jich ale mají na svědomí evropští separatisté celé dvě třetiny, kdežto džihádisté jednu šestinu (tedy čtyřikrát méně). Z toho vyplývají dvě důležité věci.
Džihádistické útoky vzhledem ke své jednoduchosti již zřejmě dosáhly maxima hrůzných účinků (celkem 62 obětí z celkem 10 dokončených útoků, přičemž 4 nejkrvavější měly 50 obětí!). Tato úděsná míra se však za stávajících podmínek bude již sotva zvyšovat. Spíše tomu bude naopak, protože protiteroristická opatření jsou důkladnější a důmyslnější, a organizovat teroristické útoky ještě účinnější by vyžadovalo činit tak na vyšší organizační i logistické úrovni, což by jejich přípravy učinilo odhalitelnějšími.
Nicméně počet džihádistických útoků skutečně může stoupat v souvislosti s návraty frustrovaných evropských džihádistů z rozprášeného Islámského státu zpět do jejich rodných zemí.
(V této souvislosti opět zřetelně vyvstává důležitost hranic, které různí idealisté boří, a s nimi i mnoho dalších užitečných tradic a pravidel a zvyků, a povykují přitom o neomezovaných svobodách a že hranice jsou rezidua totality. Zapomínají přitom, že dobrý plůtek definuje i dobré sousedské vztahy, a že k sousedům se vchází vrátky, a nikoliv přes plot. A že určité omezení v současné míře nesmyslného tranzitu dumpingového zboží by lokálním ekonomikám pouze prospělo.)
Druhou skutečností je mediálně zanedbávaný počet separatistických útoků ryze evropského, „nemuslimského“ původu (Španělsko, Francie, Severní Irsko a Velká Británie), což je podporováno i vyjádřením Europolu, že hlavní hrozbou je džihádistický teror. To je typickým produktem taktiky odvracení pozornosti od vnitřních problémů k vnějšímu nepříteli. Zde je však alarmující – zejména vzhledem k ohromnému počtu incidentů – obrovský ničivý potenciál separatisticky motivovaného terorismu, který by při použití jednoduchých a laciných a organizačně nenáročných metod současného džihádistického terorismu mohl znamenat skutečný šok.
Při tom všem strašidelném čtení však člověk nesmí zapomenout na Churchillova slova o důvěryhodnosti pouze těch statistik, které si sám zfalšuje. A na často reportovaná policejní kouzla se statistikami. Tato ekvilibristika často vychází z nutnosti, protože neschopní policejní velitelé se orientují pouze podle statistik a grafů, jinými slovy podle starobylého „čárkového systému“, na čemž ale závisí odměny pro mančaft. Ten se může dlouhodobě snažit v rámci jednoho případu, který ovšem v čárkovém systému znamená jednu čárku. Proto se co nejvíce neobjasněných případů shrnuje pod jedno číslo jednací, a naopak, objasněné případy se rozdělují, aby přinesly co nejvíce „čárek“.
A v oblasti boje proti terorismu je třeba mít kromě tohoto na mysli i závažné varování prezidenta Dwighta Eisenhowera o nebezpečí, když se vojenskoprůmyslový komplex utrhne z řetězu.
A nelze pominout různé totalitarizující snahy o dosažení co největší kontroly nad obyvatelstvem, které je své svobody v dobré vůli ochotno omezit v domnění, že to pomůže v dosažení větší vlastní bezpečnosti.
A nelze zapomenout na vítězný ryk týmu kolem prezidenta Bushe jr., když po 11. září 2001 pochopili, že stejných cílů, kterých chtěli dosáhnout pomocí finanční deregulace, včetně rušení institucí postihujících praní špinavých peněz, mohou dosáhnout naopak jejich extrémním posílením a rozšířením. Namísto nekontrolovaného pohybu vlastních peněz tak získali důkladnou kontrolu nad pohybem peněz druhých, což snadno zdůvodnili právě bojem proti financování terorismu. Netřeba snad již dodávat, že šlo pouze o záminku, neboť terorismus je financován částkami, které jsou pod rozlišovací schopnost těchto systémů. Zachyceny jsou ale informace o mnoha a mnoha dalších transakcích, které jsou důležitým – a legálním! – doplňkem hospodářské špionáže.
Proto je třeba číst takováto statistická cvičení s tím, že spíše, než o povaze skutečnosti vypovídají o politických záměrech a přáních. Důsledkem je riziko, že přílišným se odchýlením od reality mohou obranu společnosti směrovat neefektivně, a tím vyčerpávat imunitní kapacity společnosti, a zvyšovat tak riziko jejího zhroucení po útoku ze strany, z níž si to společnost odmítala připustit.