Peking reaguje na problémy dalším pumpováním peněz do své ekonomiky. Jenže, co když se ukáže, že tentokrát je situace jiná a osvědčený recept nefunguje?
A tak dělá to, co vždy, když cítí problémy, píše pro South China Morning Post Fraser Howie. Na potíže Peking reagoval dříve tím, že otevřel kasičku a nechal peníze téct. A dělá to i teď, i když nepořádek po poslední krizi ještě nebyl uklizen.
Donald Trump a jeho politika zvyšuje globální nejistotu. A nikde to není cítit víc než v Číně. A Peking dělá to, co dělá vždy v takové situaci: pumpuje do ekonomiky peníze.
Už se používají cílené minimální rezervy pro vybrané banky. Čínská centrální banka už nacpala 74 mld. dolarů tak, aby se ke zdrojům dostaly malé firmy. Byly také oznámeny investice 200 mld. dolarů do infrastruktury. A měna oslabila. Vše toto už jsme zažili, píše Howie.
Peking zpanikařil v roce 2008, protože více než 20 milionů pracujících migrantů mohlo ztratit práci. A nechal peníze téct ekonomikou. Jenže, i když to možná zachránilo globální růst, tak je to nyní dluhový problém, který má Peking stále problém zkrotit.
Možná se mohou zdát rychlá rozhodnutí Pekingu v oblasti fiskální a monetární politiky silou této země: proaktivní, rozhodné a s finanční kapacitou. Ale Howie si myslí, že to je známka jen absolutního zmatení.
Peking dobře chápe rizika ekonomiky a začal se zaobírat riziky ve finančním sektoru, třeba stínovým bankovnictvím. Něco uspělo, i když část toků se prostě jen přejmenovala.
Jenže teď je to jiné. Trump šel na Čínu nejdřív jemně, kamarádil se s čínským prezidentem. Dal jim falešnou jistotu. Peking si myslel, že se koncentruje na Severní Koreu, ne na obchod.
Trump byl na Čínu tvrdý roky, když přišlo na obchod. Jeho měření vztahu deficitem je ubohé, ale ukázalo se, jak nerovné je prostředí pro zahraniční firmy v Číně.
Západní politika celých třicet doufala ve změnu v Číně, píše Howie. Ale to Trump odmítá, je „tekutý“ a nevyzpytatelný, vše je ve hře. V pondělí může být nepřítel a v úterý kamarád. Dohody jsou buď ty „nejhorší vůbec“, nebo ty nejlepší.
Čínský prezident i média jsou zatím hodně rezervovaní k odvetě v obchodu. Ano, je možné ekonomiku podpořit z domácích zdrojů, ale nedá se formulovat dlouhodobá politika. Na to je Trump příliš nepředvídatelný. Když Číňané ani nechápou, co Trump chce, jak pak mají odpovědět?
Obchodní válka začala a může dál eskalovat. Její dlouhodobé dopady nikdo nezná. Už desetiletí žádná nebyla a žádná tedy rozhodně nebyla v éře propojených výrobních řetězců. Peking si nemyslel, že se toto stane, ještě na začátku roku ne, píše Howie.
Peking se snaží reagovat rychle a utlumit šoky. Jenže formální bankovní sektor špatně dostává peníze k malým firmám. Jde mu to spíš směrem k lokálním vládám a státním firmám. Proto se také rozvinul sektor stínového bankovnictví. A iniciativa Jeden pás a jedna stezka – tam Peking utratil hromady peněz na marnivých projektech, jejichž finanční výnos bude malý.
Kdyby se situace měla zhoršit, pak se do hry vloží centrální banka, která není nezávislá. V časech krize je to politické vedení, které ji řídí. Dobré hospodaření počká, teď je potřeba udržet růst a nechat peníze téct, nepořádek se uklidí pak.
Peking je nyní asi šokován, co se to děje, ale kontrolu nad ekonomikou stále mají a jsou schopni zasáhnout. Koordinovaná monetární a fiskální politika zvrátí krátkodobé důsledky, ale Čína ještě nemá uklizeno po posledním stimulu z finanční krize a teď už se vrhá na další stimul, kdy je výhled ještě komplikovanější.
Čína musí našlapovat opatrně. Listopadové volby mohou ledacos změnit, ale nelze vyloučit ani Trumpův druhý termín v úřadě. Čína leží Trumpovi v žaludku. Pumpovat do ekonomiky hodně peněz fungovalo, ale možná Číňané zjistí, že tentokrát je to opravdu jiné.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.