Politolog Oskar Krejčí připomíná svým textem třínácté výročí rusko-gruzínské války. Jak tato válka probíhala a jaké byly její důsledky?
Pětidenní ozbrojený rusko-gruzínský konflikt v Jižní Osetii a Gruzii proběhl v srpnu 2008. Předcházela mu hluboká politická krize ve vztazích mezi Moskvou a Tbilisi, která začala „revolucí růží“. Ta propukla po volbách na konci roku 2003, během níž z funkce prezidenta rezignoval dlouholetý gruzínský funkcionář a bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze. Situaci se podařilo uklidnit i díky zprostředkování tehdejšího ruského ministra zahraničí Igora Ivanova, který sám má gruzínské předky. V lednu 2004 prezidentské volby vyhrál vůdce opozice Michail Saakašvili. Zdědil mimo jiné problémy spojené s faktickým odtržením tří oblastí bývalé Gruzínské sovětské socialistické republiky – Abcházie, Jižní Osetie a Adžárie –, kde většinu tvořilo od Gruzínců etnicky i nábožensky odlišné obyvatelstvo. Adžárie, která nehraničí s Ruskou federací, ale byla zde ruská vojenská základna, se ukázala jako výhodná pro radikální řešení: Saakašvili situaci vyhrotil na okraj války. Igor Ivanov, tehdy už ve funkci tajemníka Bezpečnostní rady Ruské federace, opět pomohl zprostředkovat uklidnění – Aslan Abašidze, do té doby nejvyšší představitel Adžárie a nejdůležitější reprezentant politiky odtržení od Gruzie, odešel do Ruska a nad autonomní oblastí získala kontrolu ústřední vláda v Tbilisi (2004).
Pak ale Gruzie začala lámat světové rekordy v dynamice růstu vojenských výdajů: podle propočtů SIPRI činily v roce 2003 vojenské výdaje Tbilisi 75,6 milionu dolarů, avšak do roku 2007 vyrostly na 942,6 milionu dolarů (konstantní dolar rok 2015) – zvýšily se tedy přibližně 12,5krát. Za stejné období vyrostl podíl vojenských výdajů z 1,1 % na 9,2 % gruzínského HDP.[1] Na vyzbrojování Gruzie se podílely státy NATO, především USA, ale také Česko, Srbsko a Izrael. Ukázkou nadstandardních vztahů Gruzie a USA byly nejen požadavky Tbilisi na přijetí do NATO, ale také účast dvou tisíc gruzínských vojáků na americké okupaci Iráku. Vojenská pomoc USA Gruzii dosáhla za 15 let, předcházejících válečnému debaklu v roce 2008, přibližně dvě miliardy dolarů.[2]
Vojna a mír
Spolu se zvyšováním vojenských výdajů a navazováním zvláštních vztahů Tbilisi se Západem zesílil tlak Saakašviliho vlády na zrušení ruských vojenských základen na území Gruzie; součástí tohoto tlaku bylo i zatýkání ruských důstojníků. V březnu 2006 byla v Soči podepsána dohoda o stažení ruských vojáků do konce roku 2008, ovšem Saakašvili vzápětí požadoval odchod v roce 2007; Moskva vyhověla, poslední ruští vojáci byli z Gruzie staženi v listopadu 2007. Napětí ale rostlo dál, Saakašvili směřoval k silovému řešení problému Abcházie a Jižní Osetie. V té době už ale měla většina obyvatel Abcházie a Jižní Osetie občanství Ruské federace.
Boje začaly v noci na 8. srpna 2008 gruzínským dělostřeleckým útokem na oblast hlavního města Jižní Osetie Cchinvali (operace Tygří skok). Tam byly na základě Dohody o principech mírového urovnání gruzínsko-osetinského konfliktu, kterou v červnu 1992 v Soči podepsali prezidenti Jelcin a Ševardnadze, umístěny Smíšené síly na podporu míru, složené z vojáků Ruska, Gruzie i Jižní Osetie (v Abcházii byly v mírových jednotkách jen ruské ozbrojené síly). Jádro Smíšených sil v Jižní Osetii tvořili ruští vojáci, z nichž 10 bylo během gruzínského útoku zabito.
Rusko zahájilo odvetné akce oficiálně nazvané Operace přinucení k míru. Pět hodin po začátku bojů se přes Rokský tunel, který spojuje Severní a Jižní Osetii a jenž je součástí Transkavkazské magistrály, přesunuly do Jižní Osetie ruské posily a zároveň začalo bombardování vojenských cílů v Gruzii. Ruská vojska začala nejen pozemní operace, ale také námořní operace u černomořského pobřeží Abcházie a Gruzie. Během prvních dnů bojů bylo zcela zničeno gruzínské vojenské letectvo, tankové síly a gruzínské vojenské lodě v přístavu Poti. Gruzínská armáda vyklízela pozice, základny i vojenské sklady převážně bez boje, ale ruské síly nevstoupily do Tbilisi. Ozbrojené střety skončily i díky zprostředkování ze strany Francie, která tehdy předsedala Evropské unii. Koncem srpna 2008 Moskva uznala nezávislost Abcházie a Jižní Osetie.
Ariel Cohen a Robert Hamilton ze Strategic Studies Institute, tedy pracoviště Armády USA, odhadují, že celkově se vojenských akcí v Jižní Osetii a Gruzii na straně Ruska, tedy i bojovníků z Jižní Osetie a Abcházie, účastnilo 35 až 40 tisíc vojáků; z gruzínské strany se bojových akcí účastnilo 12 až 15 tisíc vojáků.[3] Válečné ztráty během tohoto konfliktu jsou uváděny různě. Podle Anatolije Cyganoka, ruského historika a vojenského analytika, na ruské straně, kde působili jak vojáci z Ruska, tak z Jižní Osetie a Abcházie, činily ztráty u 58. armády 74 lidí zabitých, 323 mírotvorců bylo raněno, sedm je nezvěstných. Celkově bylo raněno 1,5 tisíce lidí, z nich 1199 vojáků, 19 je nezvěstných. Ruská armáda podle některých údajů ztratila šest letadel, deset tanků a 30 obrněných vozů. Podle zdrojů NATO na gruzínské straně bylo zabito 198 a raněno 1700 vojáků.[4]
Otázka viny
Vojenská porážka Gruzie byla téměř totální, a tak se vyskytly otázky, s čím vlastně Saakašvili počítal, když útok zahájil. V západním informačním prostoru se téměř okamžitě po přechodu ruských vojsk do protiútoku objevilo tvrzení, že boje zahájila Moskva. Tento pohled na události v řadě případů přetrvává, přestože například podle šetření nezávislé komise Evropské unie válku zahájila Gruzie.[5] Ariel Cohen a Robert Hamilton sice také podporují tezi o ruské agresi, ale uvádějí, že útok začal v době, kdy byl Vladimír Putin na zahájení olympijských her v Pekingu, kdy byl čerstvě vyměněn náčelník ruského generálního štábu, náčelník Hlavního operačního odboru byl odvolán a nový ještě nebyl jmenován a generální štáb se stěhoval do nových prostor – „ruské vedení bylo zprvu vyvedeno z rovnováhy, když válka začala“.[6] Asi bylo obtížné nalézt vhodnější okamžik pro zahájení bojů než ten, který Saakašvili zvolil. Jenže po politických čistkách v gruzínské armádě byla většina velitelského sboru mladší 40 let a bez dostatečných zkušeností. Gruzínští vojáci zřejmě neměli chuť válčit – ať již z pocitu beznaděje, nebo proto, že nechtěli bojovat proti Rusku. Jestli Saakašvili spoléhal na pomoc Západu, přepočítal se. Pouze prezidenti Polska a tří pobaltských států během konfliktu odletěli do Tbilisi vyjádřit podporu, ovšem nikdo vojensky nepomohl.
Ruské vedení se rychle vzpamatovalo. Vladimir Putin okamžitě přiletěl z Pekingu do severoosetinského Vladikavkazu, kde bylo velitelství 58. armády, a koordinoval přechod do úspěšné protiofenzívy. Jenže následné analýzy bojů v Gruzii ukázaly, že ruská armáda nebyla na válku připravena. Podle Cyganoka byly ruské ztráty ve srovnání s americkou intervencí v Iráku (tři týdny bojů, zabito 137 vojáků USA) „mimořádně vysoké“.[7] Také americké rozbory mluví o tom, že se u ruské armády projevila špatná koordinace mezi jednotlivými druhy vojsk, chyběly drony, spojovací kosmický systém GLONASS ještě nefungoval (americký GPS byl během války pro ruské vojáky vypnut), mnohá vojenská technika sovětské výroby byla zastaralá, a to i ve srovnání s některými částmi gruzínské výzbroje, chyběly přesně naváděné bomby, moderní munice a podobně.[8]
Radikální reforma
Vyhodnocení bojů v Jižní Osetii a Gruzii působilo v Moskvě jako katalyzátor – dvouleté ostré spory kolem nutnosti změn ozbrojených sil byly zastaveny a ještě v roce 2008 byly schváleny zásady radikální reformy, největší od sovětských dob. Reforma (nazývaná někdy Serďjukovova reforma podle tehdejšího ministra obrany, jindy zase Serďjukovova– Makarovova reforma podle jmen ministra a náčelníka generálního štábu) zahrnovala celou řadu cílů, jejichž naplnění bylo naplánováno do roku 2020. Za hlavní lze pokládat tyto úkoly:
- Do roku 2012 snížit počet příslušníků ozbrojených sil z 1,2 milionu vojáků na jeden milion, tedy o 16,6 %. Podle dekretu prezidenta Vladimíra Putina byl počet lidí v Ozbrojených silách Ruské federace v polovině roku 2017 stanoven na 1,9 milionu, z toho vojáků na 1 013 628.[9]
- Snížení počtu útvarů, faktický odchod od masové mobilizované armády ve prospěch profesionálnější a k boji připravenější armády.
- Snížení počtu důstojníků a generálů z 335 tisíc na 150 tisíc (později byl práh navýšen na 220 tisíc).
- Vytvoření pěti vojenských okruhů místo výchozích šesti…
- Přechod pozemních sil na brigádní struktury, vytvoření třístupňového vedení (brigáda – operační velení – Generální štáb). Redukce počtu útvarů o 75 %.
- Vytvoření vojsk vzdušně-kosmické obrany z vzdušných sil a sil protivzdušné obrany, přechod na strukturu kolem základen a brigád.
- Centralizace přípravy kádrů, reorganizace vojenských vysokých škol a snížení jejich počtu z 65 na 10 vysokých škol (tři vzdělávací a vědecká centra, šest vojenských akademií a jedna vojenská univerzita).
- Zásadní zmenšení ústředního aparátu a orgánů Ministerstva obrany z 51,3 tisíce na 13,4 tisíce lidí.
- Intenzifikace bojové přípravy, výrazné zvýšení cvičení všech úrovní.
- Přijetí nového Státního programu zbrojení na období 2011–2020, přičemž podíl moderních zbraní a vojenské techniky měl v roce 2015 dosáhnout nejméně 30 % a roku 2020 nejméně 72 %.
- Výrazné zvýšení platů vojáků a řešení jejich bytové otázky s cílem zvětšit přitažlivost vojenské služby.[10]
Výchozí reakce západních odborníků byly skeptické, a to zvláště pokud se týká modernizace výzbroje. Ovšem například německá analytička Margarete Kleinová, působící nyní na Transatlantic Academy, už v roce 2009 sice zpochybňovala vizi hrozeb zdůvodňujících reformu a kapacity vojensko-průmyslového komplexu Ruska, zároveň ale psala, že uskutečnění reformy by mohlo přivést ruské ozbrojené síly k podobě, „kterou západní armády získaly po skončení studené války“.[11] Pět let po zahájení reformy už Keir Giles a Andrew Monaghan ze Strategic Studies Institute patřícího Armádě USA psali, že „hloubku a rozsah změn, kterými prošly ruské ozbrojené síly… nelze přecenit“ a že v roce 2011 reforma vstoupila do „kvalitativně nové a stabilní fáze“.[12]
Postskriptum
S reformou spojený Státní program zbrojení na období 2011–2020 předpokládá, že za dané období Rusko vynaloží na výrobu nových zbraní 19,4 bilionu rublů (necelých 700 miliard dolarů). Úsilí o technologickou nezávislost, které získalo na významu zvláště po převratu v Kyjevě (2014), bylo zároveň spojeno s plány na nákup nových zbraní v zahraničí, například dronů z Izraele či výsadkových lodí z Francie (dodávka zrušena ze strany Paříže v důsledku sankcí). Podle dostupných údajů v současnosti vojensko-průmyslový komplex Ruska zaměstnává přibližně čtyři procenta všech pracovních sil, a to v 1,5 tisíci podnicích. Vzrostl vývoz zbraní a vojenského materiálu: podle SIPRI Rusko zaujímá druhé místo mezi exportéry tohoto zboží, přičemž v letech 2013 až 2017 činil podíl Ruska na světovém exportu 22 % (první Spojené státy 34 %, třetí Francie 6,7 %).[13]
Datum zlomu v podobě přechodu na vyšší kvalitu ruských ozbrojených sil lze samozřejmě hledat podle různých kritérií, nejčastěji se hovoří o roce 2011 jako o datu, kdy bylo jádro ozbrojených sil Ruské federace modernizováno.[14] Například v roce 2010 navigační systém GLONASS pokryl celé území Ruské federace a v říjnu 2011 s počtem 24 družic celou planetu (v srpnu 2017 bylo na oběžné dráze 27 družic). Na všech úrovních bylo integrováno velení. Začal výzkum, vývoj, zkoušky a výroba nových zbraní, výzbroje a výstroje, a to na celé škále od strategických zbraní po osobní ochranu vojáka. Byly obnoveny dálkové lety strategických bombardérů.
Testem úspěšnosti reformy se stala operace v Sýrii, započatá v září 2015. Ta je první akcí od 2. světové války, kdy do bojů koordinovaně zasáhly všechny druhy ruských vojsk – pozemní, námořní i letecké síly, ale i nové útvary kosmických vojsk a vojska kybernetické obrany. Klíčovou roli hrají vzdušně-kosmické síly, a to jak ze základny v Sýrii, tak i dálkové bombardéry létající přes Írán a Irák, ale i kolem kontinentální Evropy. Střely s plochou dráhou letu jak z hladinových lodí v Kaspickém moři, tak i z ponorek a fregaty ve Středozemním moři zasáhly stanovené cíle. Testovány jsou nejnovější systémy protivzdušné obrany, včetně S-400. Systém kosmické navigace GLONASS se představil jako spolehlivý. V bojích jsou využívány jak přesně naváděné střely a nálože, tak i drony. Bojovou prověrku podstoupil letadlový křižník Admirál Kuzněcov (byl poté předán loděnicím na modernizaci), včetně doprovodu. Speciální jednotky plní zadané úkoly, prověrkou ale prošly i vybrané ženijní jednotky a vojenská policie. Podle oficiálních údajů koncem května 2018 činily nevratné bojové ztráty Ozbrojených sil Ruské federace 43 vojáků, nebojové nevrtné ztráty byly 50 vojáků.[15]
Lze říci, že hlavních cílů reformy ozbrojených sil stanovených po rusko-gruzínské válce bylo dosaženo. Nastoupená modernizace konvenčních ozbrojených sil výrazně zvýšila jejich efektivitu, nové zbraně se povětšině osvědčily, vojáci získali zkušenosti a vrátilo se jim sebevědomí.
Připraveno podle KREJČÍ, Oskar: Geopolitika Ruska. Praha: Professional Publishing s.r.o., 2017, s. 387-392, 384 a 393-395 (aktualizováno).
Tento text jsme původně puklikovali 6. srpna 2018 k 10. výročí konfliktu.
Poznámky
[1] SIPRI: Military Expenditure Database – https://www.sipri.org/databases/milex
[2] Viz COHEN, Ariel; HAMILTON, Robert E.: The Russian Military and the Georgia War: Lessons and Implications. Strategie Studies Institute, June 2011, s. 72 – http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffi- les/pub1069.pdf
[3] Tamtéž, s. 11.
[4] CYGANOK, Anatolij D.: Gruzino-osetinskaja vojna 8-13 avgusta 2008 goda. Moskva: AIRO-XXI, 2011, s. 247-248.
[5] Viz Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia. September 2009. Vol. I. – http://www.unpo.org/images/Press_Releases/fact_funding_georgia_conflict_5oct09.pdf
[6] COHEN, Ariel; HAMILTON, Robert E.: The Russian Military and the Georgia War. Citované vydání, s. 22-23.
[7] CYGANOK, Anatolij D.: Gruzino-osetinskaja vojna 8-13 avgusta 2008 goda. Citované vydání, s. 246-247.
[8] Viz COHEN, Ariel; HAMILTON, Robert E.: The Russian Military and the Georgia War. Citované vydání, s. 30-35.
[9] Oficialnyj internet-portal pravovoj informacii: Ukaz Prezidenta Rossijskoj Federacii ot 28. 3. 2017 № 127 – http://publication.pravo.gov.ru/Document/View/0001201703290001
[10] Viz například Vojennaja reforma: na puti k novomu obliku rossijskoj armii. Analitičeskij doklad Mežduna- rodnogo diskussionogo kluba „Valdaj“. Moskva, Ijul 2012, s. 16-17 a Novaja armija Rossiji. Moskva: Centr analyza strategij i technologij, 2010.
[11] KLEIN, Margarete: Russia’s Military Capabilities. Great Power“Ambitions and Reality. Berlin: October 2009, s. 32 – https://www.scribd.com/document/252894016/Margarete-Klein-Russia-s-Military-Capabilities
[12] GILES, Keir; MONAGHAN, Andrew: Russian Military Transformation – Goal In Sight? Carlisle: Strategic Studies Institute and U.S. Army War College Press, 2014, s. IX a – http://www.strategicstudiesinstitute. army.mil/pdffiles/PUB1196.pdf
[13] SIPRI: Arms Transfers Database – https://www.sipri.org/research/armament-and-disarmament/arms-transfers-and-military-spending/international-arms-transfers#expanded
[14] Viz například HAAS, Marcel de: Russia’s Military Reforms. Victory after Twenty Years of Failure? Hague: Institute of International Relations ‚Clingendael‘, November 2011 – https://www.clingendael.org/sites/default/files/pdfs/20111129_clingendaelpaper_mdehaas.pdf a Russian Military Politics and Russia/s 2010 Defense Doctrine. Editor Stephen J. Blank. Carlisle: Strategic Studies Institute, 2011.
[15] TASS: Geroji vojny: poteri Vooruženych sil RF v chodě sirijskoj operacii – http://tass.ru/armiya-i-opk/3445013