Historik Jiří Malínský ve své eseji připomíná první měsíce nezávislého Československa a s tím i první boje o hranice nového státu.
Oprávněné nadšení z obnovy české státnosti v jejím československém rámci poměrně rychle ustupovalo deziluzím z každodenní reality: šmelinaření, keťasení, nedostatku zásob, podvýživy; tak lidové vrstvy chudiny a většinové proletarizované části středních vrstev vnímaly obraz svých všedních dnů. Náladě nepřidal ani postupný návrat násilím mobilizovaných vojáků z italské a balkánské fronty; mimo padlých živitelů rodin se domů vraceli invalidé, o které bylo nutné se starat. Ani tisícová vojska francouzských a italských legionářů nečekalo nic radostného: paláce, vily a výnosná prestižní úřednická místa nebyla pro každého a trafika, na kterou tito nesporní hrdinové měli nárok, rozhodně nebyla tím holdem vlasti, na který čekali. Byl to dusný příkrov; zárodky zeleně, která se začala tvořit, už nebyly výhní války, ale hrdinstvím střízlivé prozíravosti všedního dne; konec pomyslného tunelu se zdál být v nedohlednu.
Nesnadná byla rovněž úloha politických špiček. Bylo nutné přebírat zemské úřady i místodržitelství v Praze, Brně a Opavě. Z ničeho začínalo Národní shromáždění a budování ministerstev nového státu, Republiky československé; v mnohém se čekalo na návrat prezidenta Osvoboditele (tehdy stále ještě profesora Masaryka, nakonec do Prahy dorazil bezprostředně před vánoci 1918). Zajišťování budov, nezbytných zahraničních úvěrů, o které se premiér Masaryk snažil v závěru svého amerického pobytu, přebírání nezbytných písemností-archiválií a dalších náležitostí, o něž se staral ve Vídni prozíravý, politicky obratný i nesmlouvavý šestý muž 28. října de facto Vlastimil Tusar, postupovalo také za pomoci desítek českých zaměstnanců někdejších předlitavských ústředních úřadů jen krok za krokem v zemi, v níž zanikla monarchie a vznikala druhá, Austroněmci nemilovaná a přehlížená první rakouská republika. V obdobné se situaci se nacházeli čeští, moravští a slezští Němci, kteří do poslední chvíle i ve dnech, kdy již konec vadnoucího mocnářství byl zřejmý, usilovali o územní rozdělení starobylého českého státu. Ještě nejasnější byl výchozí stav na Slovensku a v budoucí nejvýchodnější části První republiky ani netušili, jak o jejich budoucnosti rozhodli jejich američtí krajané. Netušila to vlastně ani Praha.
…
I když domácí politika byla s to založit jádra budoucích klíčových institucí a zastupitelských i exekutivních sborů a úřadů, o skutečné podobě republiky se rozhodovalo jinde. V Paříži a jejím okolí, zpravidla na významných historických zámcích typu Versailles, Saint Germain de Pres mj. proto, že nabízely dostatečné prostory nejen pro jednající diplomaty a státníky, ale také pro jejich nezbytné zázemí. Byl to nezmapovaný prostor – od základu revidován byl nejen systém prvních ponapoleonských Versailles, ale důkladné aktualizaci byly podrobeny i základní ideové postuláty již zcela zapomenutého míru vestfálského z roku 1648. Psal-li Masaryk ve své WASHINGTONSKÉ DEKLARACI o vítězství světla nad tmou a demokracie nad theokracií, neměl nepravdu: před sto lety se tu opravdu rodila východiska evropské i globální myšlenky, jakési základy a prazáklady dnešní architektury stále ještě evropocentrického pozdního světa, svobodného (v liberálním duchu) obchodu i volného – či co nejvolnějšího – pohybu zboží a lidí. Ty působí – obohaceny o poválečný brettenwoodský vklad – i dnes. Zejména pro německoučeskou i slovenskou a také maďarskoslovenskou minoritu toto konání a uspořádání představovalo sice iluzorní, ale o to vášnivěji a horečněji hájený paprsek naděje. Mnohé záleželo i na československé delegaci, kterou formálně vedl premiér Karel Kramář, ale v níž hybným duchem byl jeden z nejmladších ministrů zahraničí v našich novodobých dějinách, teprve třicetičtyřletý Masarykův žák a přítel sociolog doc. dr. Edvard Beneš.
V německém táboře mu čelila hned celá ekipa převážně provinčních, ale proto ne méně schopných politiků, jejichž táboru vévodila dvě jména: nacionálního liberála Rudolfa Lodgmanna von Auen doplňoval teplický sociálně demokratický vůdce Josef Seliger. Hudbu v tzv. Německém Rakousku tvrdili muži první Rakouské republiky Karl Renner a Otto Bauer, někdejší Němcovi a Šmeralovi kolegové z tzv. rakouské internacionály, a obdobnou úlohu v Německu sehrával budoucí první prezident výmarské republiky Friedrich Ebert. Německo mělo i svůj radikální socialismus zastoupený jmény Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, spoluzakladatelů Komunistické strany Německa a nevinných, bestiálně zavražděných obětí tehdejší německé ultrapravice.
Českoslovenští Němci s pro ně nevábnou vyhlídkou na postavení národnostní menšiny (dosavadní kulturní, ale i pracovní a sociální nadpráví, z nějž doposud těžili, se mělo podle českých představ smrsknout na „pouhou“ ústavně založenou rovnost) se jen obtížně přizpůsobovali nové situaci a zejména zpočátku snili o začlenění do nového německého celku (někdejší velkoněmecké varianty německého sjednocení, jak ji v letech 1848 a 1849 postuloval frankfurtský parlament a jak ještě v šedesátých letech předminulého století doznívala i ve vznikající SPD a Marxově a Engelsově dobové publicistice). Svou váhu mělo i úsilí o splacení peněz investovaných válečnými půjčkami ve víře ve vítězství Ústředních mocností do zbrojních a dalších válečných výdajů Vídně i Berlína; takto vzniklý dluh měli podle jejich představ uhradit vítězní Češi (rakouské válečné půjčky ale upisovala – často z donucení – i nezanedbatelná menšina českého obyvatelstva). Jakými možnostmi vlastně v tomto ohledu disponovali?
Velikonoční program, jakási magna charta německočeského šovinismu, předpokládal rozdělení zbytkového Česka na českou a německou část (Habsburkové během své vlády ztratili polovinu historického českého území: roku 1635 větší část obou Lužic, roku 1763 většinu Slezska) a současně se snažili poltit slovanské obyvatelstvo zemským principem. Pokusy o vytvoření moravské národnosti, naposledy ožilé bezprostředně po 17. listopadu 1989 (Moravská národní strana), selhaly. Na své limity narazila i germanizace slezského češství vystaveného i intenzívní polonizaci (tzv. Rakouské Slezsko, třetí česká země, zbytek Slezska, které zbylo Vídni po roce 1763, tvořilo severní hranici Moravy; v zásadě se jednalo o území, které svému nemanželskému synovi Mikulášovi kdysi věnoval Přemysl Otakar II.).
…
Snaha o definitivní likvidaci české historické státnosti však narazila tvrdě roku 1848. Proslulá Palackého odpověď, kterou jednoznačně odmítl pozvání na jednání revolučního Frankfurtského parlamentu (jsem Čech rodu slovanského) i vystupování českých poslanců v neméně revolučním říšském sněmu (u nás nejvíce známého jako kroměřížská konstituanta) a poznamenaného mimořádnou osobností mladičkého Karla Havlíčka Borovského (skonal předčasně v 35 letech roku 1856, vrchol jeho umělecké tvorby a intenzívního publicistického období však spadá z větší části do dvacátnické periody jeho pohnutého tragického života brixenského mučedníka) byl prvním projevem vzkříšeného národa. Když během čtyřicátých až šedesátých let předminulého století češství začalo sílit i hospodářsky a postupně pronikat i na Moravu a čeští Němci pochopili, že nejde o nevinný folklór, ale o vzkříšení slovanských životaschopných zbytků někdejší středoevropské velmoci (staročeština byla mj. respektovaným diplomatickým jazykem střední Evropy), začal lítý boj.
V pověstném grenzlandkampfu Němci záhy zjistili, že tahají za kratší konec. Převážně pohraniční území, znovu postupně osídlené po katastrofě třicetileté války, sice dalekosáhle překonalo staročeskou hranici, jak se kdysi ustálila po bouřlivých dějích husitské revoluce poděbradovského království dvojího lidu a druhé pražské defenestrace, ale nikdy nenabylo většinového rázu (početné německé menšiny převážně germanizovaných někdejších českých rodin kromě toho žily v Praze, Brně, jihlavském jazykovém ostrově a Olomouci).
A co víc: někdejší německý hospodářský předstih, úzce související s masivním vzestupem krasavice na Dunaji Vídni, kam čeští gastarbeitři docházeli za zaměstnaneckou prací zemědělskou, řemeslnou i tovární, bral za své. Humanizace malovýrobní řemeslné malovýroby i strojové továrenské velkovýroby počínající zhruba od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let předminulého století priorizovala českou pracovní sílu před německou, zdravotně zuboženou nekvalitním zbožím továrenských prodejen, otrocky dlouhou pracovní dobou (12, ale i 18 hodin šest dnů v týdnu za žebrácké mzdy při nedostatečné výživě, sice zatracované, ale o to více vynucované dětské práci zhruba od 5 – 6 let věku), a obydlími, svým rázem nezřídka spíše připomínajícími vězeňské cely). Páru postupně vystřídal elektrický proud (tzv. druhá průmyslová revoluce) a pracovní doba se krůček po krůčku snižovala na 10 – 12 hodin denně; bezprostředně před první světovou válkou na 9 – 10 hodin). Tvrdý, nesmlouvavý konkurenční boj, zvýšené kvalifikační požadavky na pracovní sílu, základní-řadovou i střední, šly ruku v ruce vůdčích osobností průkopníků socialistického dělnického hnutí, prvních odborových organizací, ale i přímé podpory českých liberálů, staročeských i mladočeských (nejvýrazněji se tato tendence projevila velkorysou pietou pohřbu Frýdlanťana Josefa Krosche, člena marxovské první Socialistické internacionály, a jedinečným Ještědským táborem roku 1870).
Své plody začala přinášet i demokratická osvěta českých hraničářských menšin sdružujících se do Národních jednot (např. Národní jednota severočeská, Národní jednota pošumavská) a Matice školské (matice je starší české označení pro pokladnu). Příčiny vnitřní české migrace v prostředí vývojově dozrávající národní společnosti byly především hospodářské: relativně přelidnělá česká vesnice hledala pracovní, spíše městskou příležitost a pravidelně ji nacházela zejména ve velkých městech Praze a Brnu, ale také v pohraničním pásu liberecko-chebském a severozápadomoravském (slezském). Již před první světovou válkou se tak oblast dnešních (či vlastně už bývalých) pánevních okresů na severozápadě Čech měnila krok za krokem ve smíšené jazykové území, které se místy prolamovalo až na saskoněmeckou hranici. Naříkavý šovinismus českých Němců nebylo možno přeslechnout; údajná čechizace pohraničních území vyvolávala na německé straně záchvaty zběsilé zuřivosti přerůstající do pogromistických protičeských nálad a k vynucenému zpětnému stěhování hraničářů nejčastěji opět do českého vnitrozemí (klasickým příkladem je i dnes rodina libereckého rodáka, vrcholového sportovce, krále komiků Vlasty Buriana).
…
Husté síti místních politických organizací a spolků demokratického socialismu v německém prostředí odpovídaly jednak slábnoucí sítě předlitavského liberalismu, jednak o poznání militantnější spolky německých nacionálů kolem Georga von Schönerera a Karla Herrmanna Wolfa a od počátku minulého století i vznik prvního nacistického subjektu – Německé dělnické strany. Narůstající jazykové boje, které měly i své hmotné vyjádření v rozdílné hospodářské síle českého a německého prostředí, vedly k častému ochromování chodu státu a roku 1913 vyústily v Čechách do tzv. Anenských patentů, fakticky zavedení výjimečného, časově přesněji nevymezeného mimořádného stavu. (Na Moravě bylo naopak zejména Tusarovou snahou dosaženo tzv. Moravského paktu, ve Slezsku situaci nejlépe charakterizoval název básně Petra Bezruče 70 000 totožný se střídmým odhadem počtu slezských Čechů podrobovaných soustavné germanizaci a polonizaci.)
Válečná euforie německočeského obyvatelstva, která zasáhla i německočeské sociální demokraty právě tak jako jejich austroněmecké soudruhy, vedla v prvních týdnech války s ohledem na válečné úspěchy bismarckovské éry k přesvědčení o utužení německé převahy v Předlitavsku. Monarchie tomu podřídila všecko: po trvání války vyřadila z chodu demokratická ustanovení prosincové ústavy včetně suspenzace zastupitelských sborů říšskou radou počínaje, zesílila cenzuru a místy brutálních forem dosáhla také přímá perzekuce, která se nadto průběhem války ještě stupňovala. Tužili se i němečtí šovinisté všech odstínů: již připomenutý Velikonoční program, schválený ve své prvotní verzi už v červenci 1915, se stal pohonnou jednotkou jejich kořistných ambicí, jež pro Německo sice v různých verzích, ale vždy ve smyslu germánské dominance ve střední Evropě předpokládaly vznik jakési obdoby afrického německého koloniálního impéria. Paralelně zesílily i snahy o rozbití české historické (staročeské) státnosti pod navenek lákavým, ale ve skutečnosti neschůdným heslem radikálního demokratického socialismu míru bez kontribucí a anexí. Německočeská menšina, která spolu s Austroněmci měla v jádrovém Předlitavsku jasnou většinu, usilovala o jazykové rozdělení Česka na pohraniční německou a vnitrozemskou českou část (mělo se tak stát pod heslem vzniku nových korunních zemí; největšími z nich měly být Německé Čechy a severozápadní moravskoslezské Sudetsko).
Ještě před pádem monarchie se předlitavskoněmecké strany, více lnoucí k Berlínu než k Vídni, pokusily o fait accompli. Postupně se začaly ustavovat samozvané zemské vlády. Největší a nejvýznamnější byly Německé Čechy (Deutsch-Böhmen, hlavní město Liberec-Reichenberg) vedené politickým párem liberálem Rudolfem Lodgmanem von Auen (hejtman) a sociálním demokratem Josefem Seligerem (vicehejtman). Velmi volně vykládané právo na sebeurčení dále vedlo k ustavení Sudetska (Sudetenland, pomyslné hlavní město Opava-Troppau) prostírajícího se na severozápadní Moravě, tzv. Německé Jižní Moravy (Deutsch Süd-Mähren s centrem ve Znojmě-Znaimu) a zvlášť velmi pomyslné Německé Šumavy (Deutsch Böhmerwaldgau, centrum v Českém Krumlově-Böhmisch Krummau). Zemské vlády byly cosi jako fíkový list na ohanbí bezmoci, kterou se jejich působení vyznačovalo. Nemohly obstát ani hospodářsky (chyběla infrastruktura na navazující německé kraje), ani politicky (úvahy o spojení s tzv. Německým Rakouskem či přímo Německou říší poněkud dost pomíjely fakt porážky Ústředních mocností v právě skončené válce), ani věcně (pomíjení českého vnitrozemí se ukázalo jako prázdné gesto, které nemohlo obstát tváří v tvář hladovým, často zdravotními potížemi nebo invaliditou postiženými vojáky, kteří se postupně vraceli z front i válečného týlu, o strádání a podvýživě civilního obyvatelstva nemluvě). Seligerův pokus o jakési zárodečné srozumění s českou politikou ztroskotal na Rašínově nesmlouvavé ráznosti, kterou sdílela i většina Národního výboru.
I když i české vnitrozemí začínalo první poválečné dny doslova z ničeho, rašínovská prozíravost, opírající se o výsledky ženevských jednání s Benešem, reprezentujícím masarykovský exil, slavila úspěch i zde (druhý zákon rodící se republiky stanovil, že až do odvolání platí stávající c. a k. legislativa; nová administrativa se tak vývojově pohybovala na pevné půdě kontinuity a vlastně i legitimity). Doslova po minutách a hodinách byly přebírány důležité instituce nejen v Praze (pošta, telegraf, zemský sněm, zdravotní zařízení, Obilní ústav, policie a četnictvo, školy) zpravidla sokoly a jednotáři (Česká obec sokolská a sociálně demokratický Svaz Dělnických tělocvičných jednot našly rychle společnou řeč sdílenou jak na půdě Národního výboru, tak ve Vídni působícího Českého svazu). Vůdčí osobnost hlasistické generace Vavro Šrobár svou včasnou, byť jakkoliv náhodnou přítomností v Praze propůjčil těmto aktům celočeskoslovenský rámec, utvrzený navíc záhy i Martinskou deklarací a bojovným vystoupením slovenského poslance Ferdiše Jurigy v budapešťském zalitavském parlamentě.
…
Páteř českých jednotek mimo pluků svobody tvořili francouzští a zejména italští legionáři. Demoralizované německočeské obyvatelstvo se jen ojediněle bylo s to – a také mělo potřebu –stavět na odpor. Hraničářské české národnostní menšiny (Liberec, Duchcov) byly vojskům nové moci maximálně nápomocny. Místní i okresní národní výbory, zřizované na základě pražské inspirace, postupně přebíraly moc; tam, kde nepočetnost a neochota bránily v jejich ustavování, byly ustavovány správní komise. Německočeští politici prchali – podobně jako ve dnech henleinovského puče o dvacet let později – přes hranice a snažili se ze všech sil o rozbití postupně sílící republiky v Berlíně, Vídni i Paříži. Poměrně silného spojence měli v již popsané vyhrocené a rychle se radikalizující sociální situaci, bídě a nouzi, která spolu s epidemií španělské chřipky (celosvětově skosila desetimiliony lidí všeho věku) postihla přímo i nepřímo většinu obyvatelstva.
Německočeské naděje – byly-li jaké – však ve své většině byly iluzemi. Ambiciozní země, která chtěla být na počátku války v rozšířeném srdci Evropy novou doménou, táhnoucí se od Belgie daleko do západoslovanských území, ležela v troskách, beznaději, rozvratu a zoufalství. Dobová civilizace byla postižena ve své podstatě. Bylo to ovzduší, které ruské bolševiky podnítilo k pokusu o radikální změnu dosavadního vývojového stadia evropského lidstva. Ale také doba, ve které rychle spěla k radikalismu i krajní pravice; bylo to pařeniště, v němž postupně dozrával a tříbil se evropský fašismus.
Na mírových jednáních navíc narazily na drobného mladého muže, Edvarda Beneše, který svou pohotovou a nápaditou diplomacií i využíváním nikoli nepatrných možností odborného zázemí tehdejšího českého veřejného prostoru kus po kuse stavěl hráz iredentám všech druhů a forem, jež se zdaleka neomezovaly na československé Němce (v diplomatickém prostředí slynul výstižnou přezdívkou Lišáček). V končícím létě 1919 bylo jasno: československá státnost, na jejíž existenci ještě v září 1918 odmítali čeští Němci byť i jen pomyslet, se stala jsoucím a ve své dosažitelné perspektivě i historickým faktem. A tak vzhledem k intenzívně probíhajícím pracím na ústavě i připravovaným parlamentním volbám se začaly na podzim 1919 postupně o překot ustavovat politické strany nové národnostní menšiny.
Svou první zkoušku z politické i státní zralosti, překotnou dějinnou maturitu svého druhu, zvládl nejzápadnější slovanský národ lépe, než sám čekal.