Určitá část mediální a politické sféry chce, abychom věřili, že násilí je to, když hoří auta. Ale když politika zničí život tisíců lidí, tak to násilí není, píše francouzský spisovatel.
Édouard Louis napsal článek o žlutých vestách a protestu, který následně z francouzštiny přinesl německý Die Zeit. Představuje jiný pohled na aktuální francouzské dění, než jaké jsme přinesly v článku Neue Zürcher Zeitung. Louis tvrdí, že odsouzení žlutých vest je projevem sociálního násilí a opovržení francouzské buržoazie.
Louis je francouzský spisovatel, který se zabývá otázkou sociálních tříd.
Louis dále píše, jak ho zasáhly obrázek žlutých vest, takové, které jindy nebývají medializovány. Viděl lidí, kteří trpí únavou z práce, hlady, trvalým ponížením, kteří jsou vyloučeni. Viděl zlomené lidí, líčí Louis.
Spisovatel přiznává, že ho obrázky zasáhly nejen proto, že nenávidí nerovnost a násilí sociálního světa, ale i proto, že mu tolik připomínají otce. Protestující jsou podobní lidem z vesnice, v níž vyrostl. Od dětství slýchával: My se nepočítáme. O nás se nikdy nemluví.
Cítí se proto sám osobně zasažen mírou pohrdání, která je vůči těmto lidem vyjádřena. A říká natvrdo: kdo uráží žluté vesty, uráží mého otce. Experti už si pospíšili s tím hnutí žlutých vest onálepkovat a zesměšnit. Jejich vzpoura je prý směšná. V médiích se hovoří o barbarech, brutálních primitivech. Nu, však víme, píše hořce Louis, tato třída přeci „nepovstává“, ta „jen rámusí.“
Určitá část mediální a politické sféry chce, abychom věřili, že násilí je to, když hoří auta. Ale když politika zničí život tisíců lidí, to není násilí. Kdo si myslí, že pomalovat někde památník je horší, než nemožnost uživit sebe a svou rodinu, ten nemá tušení o tom, co je sociální bída.
Louis říká, že je po vydání každé nové knihy osočován, že stigmatizuje venkovskou Francii, protože píše o rasismu, která na vesnici, když byl dítě, panovala. A jeho kritici, kteří pro tuto třídu nikdy nic neuděli, pak rychle hledají právníky.
Pro vládnoucí jsou nižší třídy to, co psal sociolog Pierre Bourdieu „classe-objet“, třída, k níž se mluví shora, kterou lze formovat tím, co se říká. Někdy se o ní mluví jako o těch „dobrých chudácích.“ A někdy jako o bandě rasistů a homofobů. Ale záměr je stejný. Tato třída o sobě nemá vypovídat sama. Klidně ji uzavřeme do rozporů, jen když bude držet hubu, píše Louis.
Ten, kdo ve vládnoucí třídě v médiích hovoří o homofobii a rasismus žlutých vest, vlastně říká. Ať jsou zticha. Co se z hnutí žlutých vest ale stane, to nelze nyní říct, píše Louis.
Sociální hnutí má i další možnosti, může říci „trpím pod třídním systémem, pod Macronem a Philippem (premiér Francie, pozn. redakce). Slovník žlutých vest se také mění, od cen benzínu jsme se dostali k nerovnosti, vysokým platům, ke spravedlnosti.
Louis na závěr apeluje, že toto hnutí musí pokračovat. Zosobňuje něco naléhavého a radikálního. Konečně jsou tu obličeje a hlasy těch, kteří jsou jinak neviditelní. Boj nebude snadný, tvrdí Louis. Pro buržoazii to znamená, že musí ukázat své sociální pohrdání narovinu. Jejích třídní násilí je vyjadřováno nepřímo, ale ničí mnoho životů. Jejich pohrdání způsobuje mlčení druhých.
Musíme vyhrát, končí Louis svůj text. Je nás hodně, však víme, že levice a s ní lidé, kteří trpí, už nesnesou další porážku.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.