Mezi Itálií a Evropskou komisí se hraje kvůli italskému rozpočtu nebezpečná hra.
Brusel hraje nebezpečnou hru kvůli italskému dluhu, píše pro New York Times Adam Tooze.
Pat, tak to dnes vypadá mezi Itálii a EU. Brusel si očividně myslí, že Řím skloní hlavu a EU znovu uspěje se svou disciplínou. Jenže, píše Tooze, i když italská vláda „sklapla podpatky“, pak budou politické dopady pro Evropu katastrofální. Ať už to dopadne jakkoliv, hraje se nebezpečná hra.
Konfrontace začala v říjnu. Itálie předložila rozpočet na rok 2019, který navyšuje italský deficit. Evropská komise ho bezprecedentně odmítla. A Brusel navrhuje penalizovat Itálii vzhledem k přísným deficitním pravidlům pro eurozónu.
Italský problém je dluh ve výši 2,36 bilionů eur, tedy asi 133 % HDP. Dluhy drží banky, domácí i zahraniční, kdyby Itálie měla problém pokrýt své finanční potřeby, může to být úder pro evropský finanční systém. Evropská komise říká, že Itálie by si měla znovu utáhnout opasky. Jde tu o něco zásadního, tvrdí Tooze. Škrty neodpovídají tomu, jak v Itálii vypadá ekonomická a politická situace.
Za posledních deset let klesal italský HDP na hlavu. Což je rarita mezi vyspělými zeměmi (a je to ještě horší než v Japonsku). 32 % mladých Italů je bez práce. Když pak Komise řekne, že je na čase zase škrtat, pak je to otázka osobního a národního stavu nouze.
Liga a Pět hvězd s připravili program, který zvýší deficit. Ale zároveň říkají, že dodá ekonomice stimul. A je otázka jak velký. Vláda je optimistická, jiní říkají, že Itálie je v pasti, udržitelnost dluhu oslabuje stimul, který jen navýší úrokové sazby a sníží růst. Jeden čas byla v módě idea „expanzivní politiky škrtů“, prý vlády těmi škrty navýší důvěru a růst. Roky po finanční krizi dobře ukázaly, jak fatálně to byla chybná úvaha. Místo toho si teď noví ekonomové oblíbili kontrakční expanzi, takže stimul, který se sám vyruší.
Ale o to nejde, ani ten navrhovaný deficit by italský dluh nedostal mimo kontrolu. To spíše masivní navýšení výnosů z dluhopisů. Což by znamenalo navýšení nákladů na obsluhu dluhu. Pak by Itálie mohla být na cestě z eurozóny. Napětí poroste, protože program kvantitativního uvolňování bude končit.
Jak si ale EU myslí, že takováto konfrontace může skončit?
Brusel má omezenou škálu sankcí. Řecko bylo čistým příjemcem, Itálie je čistým plátcem. Uvalit pokuty by nebylo snadné. Pak tedy trhy musí „uvalit disciplínu“, což je hrůzná představa. Itálie je příliš velká na to, aby se zhroutila a příliš velká na to, aby byla zachráněna.
Takže, o co se tu hraje?
Sází komise na to, že rozpočtová krize donutí vládu se podvolit a jakým směrem se tak má stát?
Italský veřejný dluh byl na tapetě v roce 2011 a řešení bylo politické – Berlusconi byl svržen ve prospěch technokrata Montiho. To byl miláček trhů. Jenže vztek nad tím, že byl v Itálii zrušen normální politický proces, znamenal, že vzniklo hnutí Pět hvězd – a dostalo ve volbách 32 %.
To chce Evropská komise opakovat?
Pět hvězd bylo dominantní silou, ale to už neplatí. Popularita Ligy vzrostla na 34 %. Liga je strana malých obchodníků ze severu Itálie a moc se jí nelíbí zvyšovat dávky pro ty na jihu. Možná by Komisi potěšily reformy „strany nabídky“, což by se i líbilo investorům. Jenže pro EU by to znamenalo, že politické vítězství patří Salvinimu. A ten dává jasně najevo, že EU má být arénou neo-nacionalismu.
Pokud tedy Brusel nechce, aby Liga ještě dál posílila, pak možná doufá, že se Řím takticky stáhne. Nějaký kompromis, který zachová tvář, třeba u penzí. A může tiše doufat, že nové volby by dodaly lepší, takovou „vstřícnější“ většinu.
Tohle je hodně negativní a vysoce riskantní strategie. A jak řeší pocit hluboké krize v Itálii? Když už chce EU „držet linii“ u deficit a dluhu, měla by nabídnout taky něco pozitivního, třeba investiční a růstovou strategii. Když nabídne jen tu disciplínu, pak ať se nediví, že italská politika bude ještě nacionálnější a ještě nepřátelštější vůči Evropě.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.