Představujeme ukázku knihy Oskara Krejčího Geopolitika střední Evropy, které právě vychází v nové aktualizované edici.
Redakce webu !Argument a vydavatelského portálu Slovo přinášejí ukázku z knihy politologa Oskar Krejčího, která právě dorazila na adventní trh. Tato kniha má zvláštní osud: jedná se vlastně o šesté vydání knihy Geopolitika středoevropského prostoru, ovšem vývoj v posledních letech zásadně změnil geopolitickou charakteristiku Česka i Slovenska. To si vyžádalo výraznou úpravu pasáží týkajících se současnosti, a pro lepší orientaci i úpravu názvu.
V minulém století konference v Locarnu roku 1925 ukázala, že hodnota středoevropského prostoru může být pro mocnosti jiná než význam prostoru západoevropského. Poučením z mnichovské zrady není poznání, že Francouzi a Britové jsou zlí a proradní, ale že geopolitická hodnota Československa byla pro ně nižší než tehdy vnímané riziko konfliktu s Německem. Hitlerův wehrmacht právě zaútočil na Moskvu, ale i Leningrad či Kyjev po hlavní geopolitické ose – a po ní pak hnala Rudá armáda vetřelce až do Berlína. V roce 1945 zamířila Rudá armáda do Prahy až poté, kdy kapitulovaly Vídeň a Berlín, kdy už bylo na vedlejší i hlavní geopolitické ose o konci 2. světové války v Evropě rozhodnuto. Také události v letech 1948 a 1968 ukázaly malou hodnotu území Česka a Slovenska, jejich státnosti i režimu, pro Západ.
Z mocností pouze sousední Německo má geopoliticky významné zájmy v oblasti, ve které se nachází Česko: nejkratší cesta z Berlína do Vídně vede přes Prahu. Proto se také mohla bitva mezi armádami Pruska a Rakouska, která byla důležitá pro výběr ústřední mocnosti při hledání cesty sjednocení Německa, odehrát u Hradce Králové (1866). Ona spojnice Berlína a Vídně tvoří také pozadí nesmyslného Hitlerova tvrzení, že „po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země“, které je hned na začátku jeho výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (1939). Obdobně je území Slovenska životně důležité pouze pro Slováky. Otevřenost jeho terénu směrem na jih vedla ovšem k tomu, že se oblast dnešního Slovenska na dlouhou část dějin stala součástí Uherského království.
***
Geopolitika jako teorie řeší především otázky pohybu síly v prostoru. Prostor ale není jen reliéf, tvářnost terénu. Na úkor stálých geografických faktorů roste význam dynamických složek moci rozpohybovaných v průmyslové a vědeckotechnické revoluci. Železnice a silnice s mosty i tunely daly nový význam horám či řekám jako přírodním překážkám v pohybu síly. Vlaky přesouvaly za 1. světové války lidské rezervy k Verdunu rychleji, než vojáci stačili umírat. Oblast severního pólu byla až do konce 2. světové války vojensky bezvýznamná. Teď tudy míří mezikontinentální balistické rakety a strategické bombardéry z Ruska na USA a naopak. Letadla, rakety, střely s plochou drahou letu a drony zbavily vojenskou sílu nutnosti kopírovat terén, plazit se po pevné zemi; ponorky ukazují, že námořní plavidla nemusejí spoléhat na hladinu moří a oceánů. Závody ve zbrojení pronikly i do kosmu a kyberprostoru. Už strategické bombardování za 2. světové války měnilo hluboký týl na vnější část fronty. Místa dotyků protikladných sil ztratila lineární podobu: frontou se může stát celá plocha území bojujícího státu. Zeměpisné oblasti mohou díky technice získat nové geopolitické charakteristiky. A tak se tomu stalo i s Českem a Slovenskem v první polovině dvacátých let 21. století.
Česko a Slovensko ztratilo privilegium být v případě velkých válek málo významným regionem. Byla to výhoda založená na tom, že je míjejí tradiční nejdůležitější geopolitické osy Evropy. Nestaly se sice geopolitickým hráčem, ale mění se na geopolitické ohnisko. Prostor Česka i Slovenska byl přetvořen na pozemní a vzdušnou dálnici pro vojáky USA a jejich spojence směřující na východ. Otázky jejich bezpečnosti byly podřízeny vztahům mocností, jejichž chování nedokáže nikdo z Prahy či Bratislavy kontrolovat. Protože je území Česka i Slovenska vojensky využitelné supervelmocí, stává se v případě velké války přirozeným cílem jiných supervelmocí.
Má-li být bezpečnost chápána jako důstojný život bez násilí, nouze a strachu, pak členství v NATO a smlouvy o obraně s USA bezpečnost ani Česka ani Slovenska nevylepšily. Stalo se tak vlastně již podruhé: obdobně se geopolitická charakteristika Československa proměnila po 21. srpnu 1968. Tehdy byla na území Československa rozmístěna Střední skupina sovětských vojsk vyzbrojená – potenciálně nebo fakticky – operačně-taktickými jadernými zbraněmi. Pro dokreslení obrazu představ vojáků o jaderné válce je nutné připomenout, že Spojené státy měly tehdy v Evropě rozmístěno přibližně sedm tisíc taktických nukleárních náloží; podle odtajněných informací plánovaly v roce 1956 jaderné útoky na 1100 cílů, z nichž několik set bylo v Československu. Zároveň ale narůstalo přesvědčení, že jaderná válka by neměla vítěze, jenom poražené. V červenci 1968, tedy v předvečer intervence armád Varšavské smlouvy do Československa, byla podepsána i dnes mimořádně významná úmluva týkající se kontroly nukleárního zbrojení – Smlouva o nešíření jaderných zbraní.
Odsun sovětských vojsk po „sametové revoluci“, završený v červnu 1991, ukázal, že geopolitické charakteristice Československa lze vrátit tradiční podobu. Dokonce se na několik let otevřela možnost dát tomuto státu či státům z něho vzešlým neutrální status, jak si to přáli autoři Memoranda 68.
***
Geopolitická charakteristika Česka i Slovenska se v první polovině dvacátých let 21. století znovu zásadně změnila. Stalo se tak v důsledku dohod zmíněných zemí se Spojenými státy, které daly armádě USA právo využívat vybrané lokality v těchto dvou státech. Obdobnou roli má i nová bezpečnostní strategie Česka, která jako hlavní úkol stanovila zajistit pobyt aliančních vojsk i umožnit jejich přesun směrem na východ. Jestliže donedávna představovaly Česko i Slovensko pro velmoci či jiné hráče světové politiky (včetně mezinárodních teroristických organizací) málo zajímavé státy, nyní se mění na geopolitická ohniska v pojetí, které tomuto pojmu dal Brzezinski. Nové silokřivky světové politiky přestávají Česko a Slovensko míjet. Obě země se stávají součástí globálních politických sporů, k jejichž řešení nemají žádné prostředky.
***
Diplomacie, ne ozbrojené síly, tvoří první linii ochrany a prosazování národních zájmů malých států. Skutečnou naději na mír v současném světě nabízí jen dodržování a zdokonalování mezinárodního práva, které doprovází vlastní umná diplomacie. Diplomacie bez frází a nabubřelých gest, diplomacie konkrétní, jejíž součástí by měly být takové požadavky jako vyhlášení střední Evropy – včetně Německa – za bezjaderné pásmo. V případě malých států platí, že diplomatická obhajoba národních zájmů bude úspěšná jen tehdy, když naplní zásadu „Mít co nejvíce přátel a žádného nepřítele“. Prosazování těchto zájmů může být úspěšné jen jako aktivní politika všech azimutů. Etickým krédem české a slovenské zahraniční politiky při obraně národních zájmů může být jen sociálně zodpovědný pragmatismus.
V situaci, v níž se nalézají malý český a slovenský národ a jejich státy, je nutné k zajištění národních zájmů mobilizovat všechny mocenské prostředky. Velice užitečný a nedostatečně využívaný nástroj představují nadstandardní vztahy Česka a Slovenska. Spolupráce těchto států by se měla opírat nejen o vzájemnou výhodu, ale také o solidaritu. Toto jednání, které nesleduje pouze zisk z kooperace, lze postavit na historické zkušenosti ukazující výhody vzájemné nezištné pomoci odlišných, a přesto nebývale blízkých národů se stejnou budoucností.
Obecný závěr úvah o geopolitice ve středoevropském prostoru zní velice prostě: V třetí dekádě 21. století se ukazuje, že geopolitika je velmi užitečným nástrojem analýzy, ale zároveň velmi nebezpečným prostředkem prognózy a plánování. Světová politika, právě tak jako každá politika, je konfliktním prostředím.
Základní otázkou je, zda se tyto konflikty budou i v budoucnu řešit s použitím síly. Problémem geopolitické představy budoucnosti je fakt, že nedokáže zformulovat vizi světa bez mocenských bojů směřujících k hegemonistickému uspořádání. Geopolitika nepokládá za možný svět bez hierarchické struktury, a proto vede své příznivce k usilování o nadvládu. I když svět v minulosti takto fungoval a stále ještě funguje, neznamená to, že by nebylo možné uskutečnit i jiný model mezistátních či celoplanetárních vztahů. Budoucnost není jedna – budoucnost existuje ve variantách. Zajistit české a slovenské národní zájmy je možné jen tehdy, když geopolitické zákonitosti přestanou platit a jejich místo zaujme mezinárodní právo. Humanistická vize budoucnosti vidí jako ideální řešení rozporů v mezinárodních vztazích vytvoření světového státu s autonomními národními regiony. Cesta k němu vede přes pochopení, že moderní a jedině perspektivní je politika vycházející ze zásady si vis pacem, para pacem – chceš-li mír, připravuj mír.
KREJČÍ, Oskar: Geopolitika střední Evropy. Pohled z Prahy a Bratislavy. Praha: Professional Publishing, s.r.o., 2025. 496 stran. ISBN 978-80-88260-81-3