Nová kongresmanka Ocasio-Cortesová předčí svoje republikánské kritiky ve znalosti daňové politiky.
Ekonom Paul Krugman ve svém sloupku pro New York Times píše, že členka Kongresu Alexandria Ocasio-Cortezová toho o daňové politice ví dost.
Krugman začíná tím, že zvolení Cortezové do Kongresu bylo účelným krokem. Mladá vzdělaná a nebílá žena, to řadu lidi na pravici dovádí k šílenství, přičemž právě toto šílenství odhaluje, kdo doopravdy jsou.
A to, že jsou její politické návrhy označovány za „šílené“, dobře ukazuje, kdo je tady skutečně šílený.
Aktuálním tématem je horní sazba pro nejbohatší ve výši 70-80 %. Šílenost, že, kdo si může myslet, že to dává smysl? Akorát ignorant! A také Peter Diamond, jeden z největších světových expertů na veřejné finance, ironicky říká Krugman. (Republikáni tohoto nositele Nobelovy ceny zablokovali, aby se nestal členem FEDu, protože prý nebyl dostatečně kvalifikovaný.)
Samozřejmě, že tahle politika se nikdy nikde nedělala, pokračuje sarkasticky Krugman – krom Spojených států samotných, 35 let po druhé světové válce, během nejúspěšnějšího období hospodářského růstu.
Diamond ve spolupráci s ekonomem Emmanuelem Saezem, který je jedním z největších expertů na nerovnost, odhadli, že optimální horní daňová sazba by měla být 73 % a někteří ji stanovují ještě výš.
Základem analýzy jsou dva předpoklady: klesající mezní užitek a konkurenční trhy.
Klesající mezní užitek prostě říká, že dolar navíc má pro lidi s velmi vysokými příjmy mnohem menší užitek než pro ty s nižšími příjmy. Rodina s příjmem 20 000 dolarů si jednoho tisíce navíc všimne a bude to pro ni velký rozdíl. Když to bude někdo, kdo má milion dolarů, tak nějaký tisíc navíc ani nezaregistruje.
Politika, která povede k tomu, že bohatí budou o něco málo chudší, ovlivní jen hrstku lidí a s jejich životní spokojeností neudělá téměř nic, pořád si budou moci koupit vše, co budou chtít. Zdaňování bohatých by nemělo mít co do činění se zájmy bohatých, mělo by se soustředit na to, jak pobídky mění chování bohatých a jak to ovlivňuje zbytek společnosti.
Z teorie konkurenčních trhů by pak vyplývalo, že se máme starat především o to, aby se maximalizoval příjem, který vláda vybere. Optimální sazba je pak taková, která povede k nejvyšším možným příjmům. Což se dá spočítat, protože víme, jak citlivý na daňové sazby je příjem bohatých před zdaněním. A Diamond a Saez určili optimální míru zdanění na 73 %, tedy tak, jak ji navrhuje Cortezová.
Jenže trhy nejsou dokonalé, je na nich řada mocných monopolů. Ale je to ještě silnější argument pro zdanění bohatých, protože právě vysoko příjmové skupiny jsou ty, které čerpají monopolní rentu.
Alexandria Ocasio-Cortezová není blázen, to, co říká, je plně v souladu s ekonomickým výzkumem. Jsou to její kritici, kdo jsou šílenci, a daňová politika je jejich největší šílenost, píše Krugman.
Republikáni mají rádi nízké daně pro bohaté, snížení daní pro nejbohatší prý náramně prospěje všem. Toto tvrzení spočívá na výzkumu – nikoho. Nikdo tohle odborně nepodporuje, protože empirické důkazy to vyvracejí.
Krugman nabízí obrázek mezních sazeb z daně příjmů v USA:
Je vidět, zakončuje Krugman, že USA mívaly velmi vysoké daně pro nejbohatší, dokonce i vyšší, než navrhuje Cortezová, a přitom se jim vedlo dobře. A od té doby, co jsou daňové sazby nižší, ekonomice se daří méně.
Proč tedy Republikáni trvají na daňové teorii, která nemá podporu nezávislých ekonomů a odporuje všem dostupným datům? Stačí se podívat, jaký zisk z toho mají ti bohatí, že.
Je to strana, uzavírá drtivě Krugman, která lpí na nesmyslné ekonomice a preferuje „ekonomy“, kteří jsou tak neschopní, že nedokáží dokonce ani pořádně zfalšovat vlastní čísla.
Republikánské snahy vykreslit Cortezovou jako hloupou holku trvají, ale co se daní týče, prostě jen ukazují, že o ekonomice toho ví mnohem víc než kdokoliv z Republikánů.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.