Západ musí vyhladovět ruský vojensko-průmyslový komplex

Novými nástroji při zadržování Ruska by měly být sankce, kontrola vývozu a bezpečnostní prověrky zahraničních investic.

Podle amerického právníka a odborníka na sankce Petera Harrella je nutné mít dlouhodobou strategii pro setrvalý ekonomický tlak na Rusko, píše o tom pro prestižní Foreign Affairs. (Článek je ukázkou toho, jak se v americkém zahraničněpolitickém establishmentu veřejně promýšlí politika vůči Rusku, naznačuje také, kam by mohl vést další sankční úder USA – pozn. red.)

Sankce jsou podle Harella reakcí na ruské počínání, na anexi Krymu, na jeho válku na východní Ukrajině, na zasahování do amerických voleb a agresivní jednání – to vše je důvodem pro silnou reakci Západu. A sankce proti Rusku fungují.

Sankce fungují, ale nemění ruské chování

MMF odhaduje, že sankce spojené s „invazí na Ukrajinu“ stály Rusko v polovině roku 2015 něco mezi 1-1,5 % HDP. Poškozují také ruský rozpočet, protože Rusko přichází o miliardy dolarů západního kapitálu. Poslední dubnové sankce (2018) značně ovlivnily ruský finanční trh a měnu.

Jenže nic moc nezměnily na ruském jednání. Rusko neustoupilo, neskončilo vojenskou intervenci na Ukrajině, dokonce bylo v listopadu 2018 účastníkem incidentů v Kerčském zálivu. Podle zpráv americké tajné služby se Rusko znovu vměšovalo do voleb do Kongresu a snažily se o to i Čína a Írán. Rusko nepřestalo podporovat Severní Koreu v její snaze obejít sankce, ani neskončilo podporu syrského prezidenta Bašára Asada. Nezastavilo se ani před použitím jedu na svého bývalého agenta Sergeje Skripala v Británii, míní dál autor.

USA a EU potřebují tvrdou a koherentní strategii k zadržení ruského hospodářství, aby měla smysluplný dopad na rozhodování Moskvy. K tomu je zapotřebí dlouhodobý ambiciózní přístup, který se bude zaměřovat na příjmy ruské vlády a na celou ruskou ekonomiku. V nejlepším případě posílí politické napětí v Rusku a přesvědčí Vladimira Putina, aby svoji agresi zmírnil, píše Harrell dále. Podle něj je taková strategie klíčem k oslabení ruských možností dosáhnout naplánovaných cílů.

Inspirace ve studené válce

Inspirací, míní dále autor, pro takovou politiku má být konec studené války.  V roce 1983 prezident Ronald Reagan podepsal rozhodnutí o národní bezpečnosti č. 75, které mělo za cíl „zadržet a během doby zvrátit sovětský expansionismus“. Jednalo se o politiku, která měla zabránit tomu, aby západní vztahy se SSSR neposílily sovětskou vojenskou moc a celkově nepomohly SSSR hospodářsky. Podle Harrella jde o užitečný návod pro současnost.

Efektivní strategie se musí soustředit na „vyhladovění“ ruského vojensko-průmyslového komplexu. V USA a EU to vědí, proto také zavedli kontrolu exportu ruského vývozu zbraní už v roce 2014. A v roce 2017 v USA prošel nový zákon proti spolupráci zahraničních společností a vlád s ruským obranným sektorem, který ohrozí ruské možnosti vývozu zbraní. V této souvislosti dopadly v roce 2018 americké sankce i na Čínu a Spojené státy se snažily nutit partnerské země jako Indie a Turecko, aby zrušily plánované nákupy ruských zbraní. Americká administrativa přitom nehrozila jen sankcemi, ale nabízela i pozitivní stimuly pro prohloubení spolupráce ve vojenské oblasti.

USA také mohou tlačit na ruský vojenský dodavatelský řetězec. Rusko se sice spoléhá hlavně na domácí výrobu, přesto ale některé součástky dováží. Zamezit ruské straně v přístupu k těmto součástkám a technologiím má smysl.

Harrell dále píše, že na Západě si uvědomují, že je potřeba vzít ruské armádě zdroje. Ovšem sankce proti vojenské oblasti jsou jen jednou částí širších opatření, jejichž cílem je celkově oslabit ruskou ekonomiku státních příjmů. V tomto ohledu ale američtí a evropští představitelé váhají z obav před dopady takové politiky na světové trhy. Nedošlo proto k zapsání velkých ruských bank na černé seznamy, ani k vyloučení Ruska ze systému SWIFT.

Pokračování v tlaku bez obětování stability

Vedlejší dopady by mohly být opravdu velké s ohledem na to, že EU a Rusko mají obchodní obrat 200 miliard euro a Rusko je převládajícím výrobcem energie pro EU. Ukázalo se to v případě sankcí vůči oligarchovi Olegu Děripaskovi, které musely být americkou stranou částečně odvolány, protože měly negativní dopad na světové ceny hliníku.

Tyto obavy o stabilitu jsou oprávněné, ale k dispozici jsou i další nástroje. Sankce a tvrdá diplomacie mohou investory odradit od dalších velkých investic do ruských exportních sektorů – západní investice do nich totiž stále plynou. Sankce by ale měly způsobit jen snížení investic, ne náhlé narušení v oblasti cen komodit nebo finančního trhu. Časem by tak byly ovlivněny ruské příjmy a došlo by i k oslabení ruského vlivu v oblasti dodávek energií.

Za další užitečný nástroj sankční politiky Harrell považuje omezení přístupu Ruska k mezinárodnímu kapitálovému trhu, a to včetně suverénních půjček, které povede ke snížení ruského investičního kapitálu a omezí objem investic v Rusku. Tyto kroky by v důsledku ztěžovaly ruský avanturismus.

USA a EU by také měly pokračovat v politice zatloukání klínu mezi ruské oligarchy a Vladimira Putina, i když efektivita sankcí proti oligarchům není jednoznačná. Ruským oligarchům by ale mělo být jasné, že čím více se budou od Putina distancovat, tím to bude pro ně výhodnější.

Hospodářsky slabé Rusko nebude mít na Spojené státy a Evropu tak velký vliv. Dojít k tomuto cíli podle Harrella vyžaduje agresivní politická rozhodnutí. EU se sice po roce 2014 rozhodla pro energetickou diverzifikaci a dovozy LNG z USA, ale například ruská firma Rosněfť oznámila plán nákupu největší rafinérie v Indii – Essar. Američtí a evropští diplomaté by takovým investičním krokům Ruska měli bránit.

Americká vláda může také zvážit proces omezování ruských možností získat přístup k podílům v technologických firmách, což omezí jednak ruský vliv, jednak jeho přístup k nejnovějším technologiím.

Zadržování Ruska hospodářským tlakem je dlouhodobé

Harrell je toho názoru, že takové taktiky celkově značně zvýší hospodářský tlak na Rusko, neměly by ale zamezit vzájemně výhodným obchodním vztahům v některých oblastech. To ostatně uznával i Reagan v případě SSSR. Novými nástroji v této politice by tedy měly být sankce, kontrola vývozu a bezpečnostní prověrky zahraničních investic. Svou roli mohou sehrát také mezinárodní žaloby na Rusko, vysvětluje Harrell.

Zadržování prostřednictvím hospodářského nátlaku je dlouhodobý proces, bylo tomu tak i za studené války. Dnes nabízí šanci, že Putin pod systematickým tlakem přehodnotí svoje útoky na Spojené státy a jejich spojence, bude muset škrtat domácí výdaje a oslabí tak popularitu vlády. Více pravděpodobné ale je, že Putin bude ve své dosavadní politice pokračovat. V takovém případě, míní Harrell, bude nutné omezit možnosti prosazování zahraniční politiky Kremlu. K tomu poslouží postupné oslabování ruské ekonomiky, které způsobí růst vnitřních rozporů v Rusku. Washington by ale měl být vždy otevřený možnosti zmírnění tlaku v případě, že Rusko svůj kurz změní. Pokud ne, Washington musí Rusko zadržovat a dlouhodobě ruskou ekonomiku oslabovat.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.