Pavel Janíčko píše k tom, kterak se z Neználkova a dalších podobných příběhů a pohádek stávají nová pole pro legitimizaci dneška.
Celkem pravidelně sleduji hlavní zpravodajský pořad ČT Události. Bohužel většinou neočekávám, že bych zde obdržel skutečně objektivní a vyvážený obrázek o dění u nás i ve světě, ale spíše abych zjistil, do jakých hloubek iracionality a zkreslování se momentálně ponořila zdejší mainstreamová (jinými slovy „kavárenská, havlistická, pronatovská, probanderovská“, atp.) propaganda zejména v útocích na Rusko a Putina, Čínu, Zemana, Babiše a některé další (dneska už i na Trumpa). To, že povinnou výbavou těchto seancí je i nějaké to patřičně vybrané či patřičně přizpůsobené okénko ze „života“ v reálném socialismu, které má posílit legitimitu režimu současného (neboť kdo by se pak chtěl vracet do těch minulých „hrůz“), už beru jako konstantu, která mě někdy rozčílí a někdy pobaví, a která ovšem spíše vypovídá o nejistotě obhájců dneška, když ještě po 30 letech je jejich hlavní agendou lhaní o socialistické minulosti. Nicméně i tak jsem nedávno docela překvapeně „zíral“ na jeden z příspěvků tohoto typu, který se nedávno jakoby věnoval „totalitní“ indoktrinaci mládeže v ČSSR. Kupodivu hlas, který popisoval tuto „mašinérii“ v podobě organizací typu Pionýr, zmínil i fakt, že jejich proklamované základní cíle (podpora rozvoje společnosti, slušnost, pomoc starším atd.) mohou na první pohled znít ušlechtile a přitažlivě. Nicméně skutečným smyslem tohoto úsilí bylo podle tohoto komentáře vložit do dětských hlaviček nedůvěru, ba přímo nenávist k systému, kde vládnou podnikatelé a kde je všemocným regulátorem jeho fungování individuální úspěch v podobě dosažení zisku a obecněji co největšího majetku. K dosažení tohoto cíle neváhal ten zlotřilý minulý režim zneužít i dětskou literaturu, která buď podprahově (jako skoro všechny pohádky) stranila spíš chudákům před boháči nebo i přímo očerňovala ten úžasný kapitalismus.
V této souvislosti byly jmenovány jako odstrašující případ knížky sovětského autora Nikolaje Nosova o různých dobrodružstvích chlapce „Neználka“ a jeho kamarádů, které i u nás byly celkem populární. Také já sám si na ně ze svého dětství vzpomínám. Přitom ani já jsem nepochopil, jaký zločin byl na mě spáchán a jak mě ta bezohledná bolševická propaganda morálně zdevastovala. V některých těchto povídkách se objevuje a je negativně hodnocena jakási civilizace, kde jsou lidé rozděleni do neprůchodných majetkových skupin (skoro se mi chce napsat tříd) a zejména ty movitější se pak převážně věnují až chorobnému úsilí tyto zisky stále zvyšovat. Pan Nosov si dovolil tento svět kritizovat a vkládal tak do dětských duší jedovatou myšlenku, že snad je dobře takovýto svět změnit a přejít ke společnosti, kde si lidé budou rovni a budou si spíše pomáhat. Přitom my všichni vzdělaní, rozumní, lidská práva a další hodnoty západní civilizace prosazující lidé bezpečně víme, že společnost rozdělená do majetkových kast a považující hromadění osobního majetku za rozhodující stimul pokroku je jediná možná a nikdy jinak. No ale co teď s takovými bludy? Zakázat nebo vykázat z knihoven Nosova by bylo asi přece jen příliš okaté a asi nestálo za tu práci ani ten vylhaný a úchylný text přepisovat či cenzurovat, tak k němu podle jakéhosi dalšího experta přidali „vysvětlující doslov“.
Hned jsem si představil ty dětičky, jak hltají místo pohádek různé doslovy, aby se jim nezdeformovalo teprve se rozvíjejí myšlení. Nosov není jediný zákeřný pohádkář, pamatuji na zásahy do Honzíkovy cesty od B. Říhy (přece nemůžeme dětem mást hlavy „družstevními vajíčky“) nebo na polemiky nad Krkonošskými pohádkami, kde drzá čeleď a estébácká sojka otravovali ušlechtilého Trautenberka. Ale samozřejmě nejen dětská literatura je hodna pozornosti pro rozdmýchávání třídní nenávisti. Takové doslovy či jiné cenzurní zásahy by si zasloužilo i mnoho kulturních artefaktů nejen pro děti. Pamatuji se např. ze své teenagerovské četby, že takový Stefan Zweig zařadil mezi své „Hvězdné hodiny lidstva“ (jaká hrůza) i cestu V. I. Lenina vlakem přes Německo do Petrohradu, což mu umožnilo vést a provést socialistickou revoluci v Rusku. Vzpomínám si také, že jakýsi Jiří Wolker psal negativně o milionáři, který se chtěl koupit Slunce, aby svítilo jen na něj. A dokonce takový Karel Čapek, který se vydával za demokrata a přítele TGM a napsal i stať „Proč nejsem komunistou!“, zřejmě jen skrýval své pravé přesvědčení, které pak odhalil např. v Bílé nemoci, kde jeho dr. Galén odmítá poskytnou svůj lék lidem bohatým, neboť právě jim dává za vinu zbrojení a blížící se válku. Prostě takových námětů na vysvětlující doslovy je v české i světové literatuře spousta. Pokud použijeme dnešního jazyka, je třeba se rázně s těmito „fake news“ vypořádat, než bude pozdě.