Martin Jedlička přibližuje obsah analýzy renomovaného amerického experta na mezinárodní bezpečnost Barryho Posena o příčinách a širších okolnostech rusko-ukrajinského konfliktu.
Barry Posen, profesor politických věd na Massachusetts Institute of Technology a dřívější ředitel programu bezpečnostních studií na MIT, autor mnoha analýz a pojednání v oblasti mezinárodních vztahů a bezpečnosti a člen řady organizací a think-tanků v této oblasti jako je vlivná Rada pro zahraniční vztahy, Rockefellerova nadace, Smithsonian Institution a řada dalších, zveřejnil v únoru 2025 na portálu MIT Press Direct podrobnou 49stránkovou analýzu s názvem „Putin´s Preventive War: The 2022 Invasion of Ukrajine“ („Putinova preventivní válka: Invaze na Ukrajinu v roce 2022“), ve které věcně, argumentačně podloženě a s odkazem na řadu historických reálií rozebírá příčiny a širší okolnosti ruské agrese.
Hned v první větě konstatuje, že Putinovo rozhodnutí vpadnout v únoru 2022 na Ukrajinu je konzistentní s logikou preventivní války. V této souvislosti zdůrazňuje jednak masivní vyzbrojování ukrajinské armády ze strany Západu, které nabralo na dynamice zejména po vyhnání Janukovyče a nástupu nové, prozápadně orientované vlády, jednak hrozící přistoupení Ukrajiny do NATO, které by fakticky znamenalo vojenskou přítomnost USA přímo na ruských hranicích se všemi důsledky, které by z toho pro Rusko vyplynuly. Zároveň upozorňuje, že ruské znepokojení z takové vyhlídky je vcelku pochopitelné, neboť obecně většina mocností historicky vnímala vojenskou přítomnost jiné mocnosti na svých hranicích jako hrozbu a dokládá to jednak postupným vojenským rozpínáním USA a NATO jak v období studené války, tak i po jejím skončení jakož i četnými varováními řady expertů na zbrojení a mezinárodní bezpečnost, že postup NATO na východ a členství Ukrajiny v NATO bude ze strany Ruska vnímáno jako hrozba.
V první části své práce rozebírá teorii preventivních válek a upozorňuje, že v období od roku 1650 do roku 1990 některé ze světových mocností rozpoutaly alespoň třetinu z celkového počtu válečných konfliktů, ke kterým v tomto období došlo (přesně řečeno 20 válek z celkových 60).
V další části se pak soustřeďuje na otázku, zda Rusko mohlo vnímat případné členství Ukrajiny jako hrozbu pro svoji bezpečnost. V této souvislosti rozvádí, že bez ohledu na to, jaký politický režim panuje v daném státě, historie ukazuje, že téměř všechny státy bez výjimky se brání bezprostřední přítomnosti nepřátelských států u svých hranic minimálně tím, že se snaží vytvářet nárazníková pásma. V případě Spojených států byla potvrzením tohoto přístupu Monroeova doktrína z roku 1923, podle které USA nekompromisně a dlouhodobě dávaly najevo, že nebudou tolerovat přítomnost či aktivity evropských mocností na západní polokouli, kterou považovaly za svoji doménu.
Na konkrétních historických skutečnostech Posen ukazuje, že nejen samotné Rusko, ale dokonce i řada předních členů amerického establishmentu mnohokrát varovala, že Rusko nebude tolerovat postup NATO na východ, tím spíše členství Ukrajiny v Alianci – například George Kennan, autor strategie zadržování Ruska, v únoru 1997 napsal, že „….rozšiřování NATO by bylo nejfatálnější chybou americké zahraniční politiky v celém období po skončení studené války a ve svém důsledku by znamenalo obnovení studené války“.
Ve stejném roce pak 50 předních expertů na mezinárodní vztahy a bezpečnost v dopise, adresovaném prezidentu Clintonovi, varovali před neblahými důsledky procesu postupu NATO na východ.
Fiona Hillová, někdejší ředitelka národního zpravodajství USA a expertka na Rusko, ve svém dopise prezidentu Bushovi uvedla, že „…Putin by vnímal přibližování Ukrajiny a Gruzie do NATO jako provokaci, která by velmi pravděpodobně vyvolala jeho preventivní vojenskou reakci“.
Velvyslanec USA v Rusku William Burns v roce 2008 ve své depeši upozornil, že členství Ukrajiny v NATO je pro Rusko překročením červené linie.
Dále zmiňuje, že když v roce 2014 došlo k obsazení a připojení Krymu k Rusku, prezident Putin upozornil, že Ukrajina již několikrát v minulosti deklarovala svůj záměr připojit se k NATO. Pro Krym a Sevastopol jako mateřský přístav ruské černomořské flotily by to bezpochyby znamenalo, že námořní síly NATO by okamžitě získaly přístup k této klíčové základně, což by znamenalo nejen teoretickou, ale zcela reálnou hrozbu pro celou oblast jižního Ruska.
Oblast Černého moře má pro Rusko zásadní význam zejména pro svoji strategickou hloubku, potřebnou pro případnou obranu výše zmíněných jihozápadních oblastí Ruska, zahrnujících zejména povodí Volhy, kde žije 40 % ruské populace, která zajišťuje 50 % zemědělské a 45 % průmyslové produkce celého Ruska.
Pro ilustraci rostoucí Alianční přítomnosti v této oblasti Posen uvádí příklad ukrajinské námořní základny v Očakivu v Mykolajevské oblasti nedaleko Oděsy, kde se USA od roku 2019 podíleli na rekonstrukci infrastruktury s cílem přijímat a poskytovat plný servis válečným lodím NATO což by z pohledu Ruska výrazně zvýšilo riziko ohrožení (poznámka autora: jak by asi vnímaly Spojené státy účast Číny nebo Ruska na modernizaci některé mexické námořní základny v bezprostředním sousedství hranic s USA či přítomnost jejich námořních flotil v Mexickém zálivu?).
Podobně to vidí i renomovaný americký think-tank RAND, dlouhodobě poskytující expertní výstupy politickému establishmentu USA v oblasti mezinárodních vztahů a strategické bezpečnosti; podle něj by členství Ukrajiny a Gruzie v NATO bylo ze strany Ruska vnímáno jako neakceptovatelné a znamenalo by přímé ohrožení jeho národní bezpečnosti.
Posen polemizuje se stále dokola opakovaným narativem agrese proti Ukrajině jako projevu nostalgického úsilí obnovit imperiální význam a pozici carského Ruska za doby Romanovců či resuscitace sovětského impéria z období po skončení druhé světové války. Konstatuje, že členství Ukrajiny v NATO by mělo přímý dopad na ruské bezpečnostní zájmy a znamenalo by další posun vojenské přítomnosti NATO, který započal postupným přijímáním bývalých zemí východního bloku do Aliance po roce 1991. Přibližování NATO k ruským hranicím znamená bezprostřední ohrožení Ruska nejen pokročilými systémy dálkově ovládaných dronů (jak se ukazuje v posledních letech na řadě příkladů ukrajinských útoků na týlové oblasti v Rusku), ale zejména moderními dálkovými křídlatými raketami a dalšími bojovými prostředky. Důkazem je například rozmístění raketových systému Aegis Ashore v Polsku navzdory předchozím ruským varováním (poznámka autora: k tomu ještě přistupuje i vybudování 12 tajných zpravodajských základen na Ukrajině při hranicích s Ruskem za účasti CIA).
V této souvislosti Posen uvádí na pravou míru, že často opakovaná tvrzení Západu, že cílem rozšiřování NATO není napadení Ruska, je vcelku irelevantní, protože podstatné není jak svoje vlastní kroky hodnotí Západ, ale jak jsou vnímány ze strany Ruska; podobně znepokojivě nepochybně vnímaly USA rozmístění sovětských raket na Kubě v roce 1961 jako ohrožení své národní bezpečnosti a okamžitě reagovaly vyhlášením námořní blokády, přičemž je historicky prokázáno, že řada tehdejších armádních činitelů USA vehementně přesvědčovala prezidenta Kennedyho aby nařídil přímý vojenský zásah vůči Kubě. Neexistují žádné důkazy o tom, že SSSR se skutečně chystalo napadnout USA a rozmístění raket lze spíše považovat za sovětskou reakci na předchozí rozmístění amerických raket v Turecku v roce 1960.
Dlouhodobé konzistentní postoje Ruska k otázce rozšiřování NATO jsou patrné i z projevu Putina v roce 2014, ve kterém vysvětloval anexi Krymu: „Slyšeli jsme deklarace z Kyjeva o tom, že Ukrajina se brzy připojí k NATO. Co by to znamenalo pro Krym a Sevastopol? Znamenalo by to, že námořní síly NATO by opanovaly klíčovou námořní základnu Ruska což by znamenalo nikoliv pouze teoretickou, ale zcela reálnou hrozbu pro celou oblast jižního Ruska.“
Podobně se vyjádřil i ruský ministr zahraničí Lavrov na shromáždění OBSE v prosinci 2021 kdy varoval, že „….nasměrování některých zemí, hraničících s Ruskem, na trajektorii konfrontace je nepřijatelné stejně jako rozmisťování sil NATO v bezprostředním sousedství území, která mají strategický význam pro naši bezpečnost“.
Na podkladě těchto a dalších faktů a historických reálií pak Posen vyvozuje, že Rusko si z řady konkrétních kroků USA a NATO vyhodnotilo, že hrozba členství Ukrajiny v Alianci není pouze teoretická, ale vysoce pravděpodobná, jak dokládá i Charta o významném partnerství, uzavřená mezi Ukrajinou a USA v roce 1997. Tento dokument však byl pouze jedním z řady milníků, rámujících dlouhodobou a intenzivní spolupráci s USA jako hlavním členem Severoatlantické aliance, jak uvádí Posen v přehledu klíčových událostí ve vztazích Ukrajiny a NATO od roku 1991 do roku 2021.
V závěru své práce pak uzavírá, že četná fakta a prokazatelné historické události nasvědčují tomu, že politické vedení Ruska dospělo, v rámci zvažování možných kroků, jak reagovat na rostoucí příklon Ukrajiny k NATO a zejména rapidně rostoucí bojovou připravenost ukrajinské armády, k závěru o nezbytnosti preventivní vojenské operace proti Ukrajině navzdory tomu, že si bylo nepochybně vědomo velmi negativní reakce přinejmenším ze strany Západu, která bude následovat po vpádu na Ukrajinu.
Posen si je zjevně vědom kontroverznosti své práce, když uvádí, že názory v ní obsažené neznamenají ospravedlňování agrese jako takové, ale pomáhají pochopit, proč k ní došlo. Pochopit ještě neznamená souhlasit.
Význam Posenovy analýzy tkví v tom, že přehodnocuje motivace ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 a ukazuje ji nikoliv jako primárně imperiální expanzi (pro kterou navíc nejsou žádné relevantní důkazy), ale jako krajní krok v podobě preventivní války, vyvolané obavami Ruska z rostoucí strategické nerovnováhy ve prospěch NATO v důsledku procesu rozšiřování Aliance na východ k ruským hranicím a hrozby přijetí Ukrajiny do NATO. Tento několik desetiletí trvající vývoj postavil Rusko před zásadní dilema, zda využít pravděpodobně poslední „okno příležitosti“ a rozpoutat agresi, která nepochybně přinejmenším ze strany Západu vyvolá sankční diplomatická, ekonomická a další protiopatření, nebo v nepříliš vzdálené budoucnosti riskovat svoje strategické ohrožení v důsledku výrazného posílení vojenského potenciálu Ukrajiny a dalšího posilování vojenské přítomnosti NATO v regionu, včetně Černomoří.
Téma zpracovává bez ideologické podjatosti ve prospěch jedné či druhé strany a s důrazem na fakta a historické reálie, ze kterých vyvozuje argumentačně podložené závěry.
Jakkoliv se Posenovy názory mohou jevit části veřejnosti přinejmenším diskutabilní či dokonce nepřijatelné, představují nepochybně cenný příspěvek do věcné diskuze o skutečných příčinách tohoto konfliktu, který rozhodně není černobílý.