Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu mezi roky 1945-1948.
Marshallův plán
Na konci června začaly v odborném zázemí KSČ práce na prvním pětiletém plánu. O obdobný podklad se pokusila i ČSSD perem dr. Jaroslava Krejčího ml. Únorový zvrat, který znamenal radikální obrat směrem k sovětizaci Československa, si v pětiletém plánu vynutil řadu jednostranných úprav motivovaných tlakem Moskvy. První pětiletka, budovaná posléze na neúměrně velkých jednostranných preferencích extenzívního rozvoje, mj. především nepřirozeným rozvojem těžkých a posléze zbrojních průmyslů, se definitivně zhroutila tzv. měnovou reformou na jaře 1953.
KSČ usilovala o soustavné rozšiřování a prohlubování svých pozic ve Sboru národní bezpečnosti, zejména ve Státní bezpečnosti. 1. července 1947 po likvidaci banderovských band – zejména setniny Burlak (Burlakovy) – na východním Slovensku byl vytvořen zvláštní útvar Sboru národní bezpečnosti Slovensko, do něhož byli zařazeni příslušníci pohraničních útvarů SNB. Připojily se k nim armádní jednotky a bývalí slovenští partyzáni.
4. července se rozhodla československá vláda vyslat na pařížskou konferenci o Marshallově plánu – podobně jako polská vláda – svého pozorovatele. (Komunisté původně, zejména Václav Kopecký, ho nazírali jako korekturu tzv. Trumanovy doktríny. Ruský tisk zahájil kampaň proti demokratickým stranám pod záminkou, že Marshallův plán měl být údajně prioritně zaměřen na zotavení Německa a tím měl ohrozit Československo). Toto původně vstřícné stanovisko vláda opakovaně potvrdila 7. července. 9. července odletěla do Moskvy na státní návštěvu vládní delegace vedená premiérem Klementem Gottwaldem; jejími dalšími členy byli ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina a ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Předmětem sporu byl ostrý ruský nesouhlas se spojeneckou československo–francouzskou smlouvou a další spoluúčastí země v americké pomoci. Stalin přidal k těmto sporným skutečnostem i Marshallův plán a podrobil československé politiky vyděračskému nátlaku (za československou stranu se jednání zúčastnili Gottwald, Drtina, Masaryk, generální sekretář ministerstva zahraničí Arnošt Heidrich (1889–1968) a moskevský velvyslanec etnograf prof. Jiří Horák, DrSc. (1884–1975), za ruskou Stalin, Molotov a ruský velvyslanec v Praze Bodrov). Vládní delegace byla nucena pomocí telefonátů do Prahy svolat okamžité mimořádné jednání zbytku vlády. Podle pozdějšího líčení Jaromíra Smutného byly následky tohoto neobratného drsného ruského postupu fatální: „Touto trapnou episodou byli demokratičtí ministři postaveni před alternativu: buď setrvat na původním stanovisku a tak vytvořiti situaci, kterou Stalin předem prohlásil za porušení spojenecké smlouvy čsl.-sovětské, anebo se podrobit diktátu. Změna původního vládního usnesení byla opět jednomyslná. Výběr byl nesnadný a zodpovědný, oposice se projevila jen za zavřenými dveřmi. Ani průběh, ani skutečné příčiny kapitulace nebyly lidu dostatečně objasněny a vysvětleny a episoda vyvolala v národě pocit neujasněné nevolnosti a obav (zvýraznil JM), že cesta k demokratickému Západu se začíná uzavírat. Červencová kapitulace se přiřadila k řadě předcházejících a byla východiskem vývoje, jenž vyvrcholil únorovým převratem.“ (citováno podle materiálů exilového Ústavu dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium v Londýně)
10. července značně neúplná vláda za předsednictví Viliama Širokého své stanovisko ve věci Marshallova plánu také revidovala. Nejostřeji proti tomuto vynucenému kroku dodatečně vystoupil sociálně demokratický ministr výživy Václav Majer (nebyl přítomen pražskému jednání torza vlády). Naopak byla uzavřena dlouhodobá hospodářská dohoda o vzájemných dodávkách zboží; sovětské Rusko se na úkor zásobování vlastního obyvatelstva zavázalo dodat do ČSR 400 000 t obilí za snížené ceny a doprovodilo ji nabídkou výhodného úvěru ve výši 1,5 mld Kč. Situace v Československu se začala vyhrocovat: aktivita sil sovětizace vzrůstala a prostor pro neutrálně naladěnou prostředkující benešovskou demokracii socializující se naopak postupně citelně zužoval. Mimoto se pro veřejnost poprvé výrazněji projevilo smrtelné onemocnění (arterioskleróza cév, vysoký krevní tlak), prezidenta Edvarda Beneše mrtvičným záchvatem, který ho na poměrně dlouhou dobu vzdálil z veřejného života.
11. července 1947 přijalo Ústavodárné Národní shromáždění zákony o národní bezpečnosti, o revizi první pozemkové reformy a o organizaci zemědělců Republiky československé. Na jeho základě byl vytvořen Jednotný svaz československých zemědělců a jeho vrcholný orgán Ústřední rada zemědělců ČSR.
Ve dnech 12.–15. července se v Paříži konala konference 16 západoevropských států, jež přistoupily na podmínky Marshallova plánu. Sovětské Rusko a jeho satelitní země se konference nezúčastnily a Marshallův plán odmítly. Železná opona, před kterou r. 1946 varoval Winston Spencer Churchill ve své fultonské řeči, se pro současníky opět stala zřetelnější. 15. července kritizoval ostře Václav Majer, který se nezúčastnil schůze vlády 10. července, jednání vlády ve věci stanoviska republiky k Marshallovu plánu s tím, že se dopustila vážné chyby. Zbývající ministři ČSSD podpořili komunistické, ale i jednoznačně většinové stanovisko vlády. Mezi Majerem a Fierlingerem došlo k otevřenému konfliktu na téma, jak kriteriálně slučovat rozsah rozhodovací působnosti vlády s obecným státním zájmem (státní suverenitou). Sociálně demokratický stranický tisk, když komentoval tuto věc, konstatoval faktickou nemožnost sblížení Východ–Západ a vyjadřoval současně přesvědčení, že Československo nebude do tohoto rodícího se konfliktu vmanévrováno. Dodatečně vysvětloval v dopise svému příteli Georgesu Bidualtovi lidovecký ministr Msgre. František Hála důvody odstoupení Československa od Marshallova plánu. Opakoval v něm známé důvody a skutečnosti – sovětské Rusko podle Hály bylo hlavní oporou země proti stále hrozícímu německému nebezpečí; byla to hlavní zkušenost většiny obyvatelstva ČSR z událostí a závěrů z druhé světové války. Jednat jinak by pro vládu znamenalo podle Hálova názoru kráčet vstříc komunistické agitaci a následnému nesnadno kontrolovatelnému vzestupu této obtížně vypočitatelné politické strany. SSSR je sousedem ČSR, zatímco Francie je 1 000 km vzdálena. I tady bylo zřejmé, jak velká většina politických stran i veřejnosti sdílela iluze o Moskvě a jejím gruzínském vůdci. Iluze o Moskvě byly současně dobovým výrazem potřeby (vše)slovanství, tj. snahy společně čelit hitlerovským i posthitlerovským výhrůžkám na adresu slovanských národů. Nechyběly ani odvolávky na dřívější českoslovanské sdružovací snahy.
Sbližování demokratických stran
O několik dnů později prohlásil ministr spravedlnosti Prokop Drtina na krajské konferenci ČSNS v Pardubicích, že „Dokázali jsme, že když toho v zájmu státu bylo třeba, že jsme svému spojenectví a SSSR dovedli přinést oběť, dovedli přinést ústupek. Komunistické chuti po moci však žádný ústupek jsme neudělali a nikdy neuděláme. Dnes méně než kdykoliv předtím, svůj boj vedeme dál.“ Na mimořádném jednání užšího vedení ČSNS v Karlových Varech v hotelu Pupp, jehož se mj. mimo dr. Drtiny, dr. Zenkla a prof. Stránského dále účastnili dr. Hubert Ripka(1895–1958), poslanci Ota Hora (1909–1997), Fráňa Zemínová (1882–1962) a Jan Stránský (1913–1998), se v podání dr. Huberta Ripky rodila nová politická linie postupného sjednocování demokratických stran, zahrnující i ČSSD. Ripka uvažoval i o společném programu demokratické majority: „Poté bychom společně doplnili nebo vypracovali ty paragrafy ústavy, které definují vztahy mezi Čechy a Slováky, tak, abychom mohli v parlamentu hájit společné stanovisko nebo alespoň abychom se vyhnuli otevřeným konfliktům v přítomnosti komunistů.“ Postupně tak byly během zbytku léta navázány kontakty s lidovci (Ivo Ducháček), slovenskými demokraty (Ján Ursíny) a podstatně vzácněji i se sociálními demokraty (Václav Majer).
Na konci srpna došlo ve Vašatově bytě v Obecním domě k setkání členů vedení ČSNS a armádních špiček (generálové Hasal, Klapálek, Janoušek, Píka, Moravec, Liška a někteří další). Schůzka měla výhradně informativní ráz. Byl to jeden z velmi nesmělých náznaků určité sebereflexe demokratických stran, v podstatě prolog prvního krůčku možné určité propracované obrany vůči již zřetelným sílícím komunistickým snahám o nastolení moci, které směřovalo k „diktatuře proletariátu“.
Ve dnech 25. července–16. srpna se konal v Praze 1. světový festival mládeže a studentstva za účasti 17 000 delegátů z 71 zemí. Byl to jeden z posledních projevů ještě ne zcela rozdělených Spojených národů, víry a přesvědčení, že hrůzy a apokalypsy druhé světové války předestřely před světovým lidstvem ideál míru a kolektivní bezpečnosti a v neposlední řadě i prosperity a blahobytu.
Slavnost Práva lidu
17. srpna se konala na Starém výstavišti k 50. výročí založení Práva lidu slavnost Oslava svobody a mládí. Podle zpravodajského líčení ústředního sociálně demokratického listu se slavnosti účastnilo 100 000 lidí, jejichž součástí byly zahraniční delegace bratrských stran ze Švédska, Rumunska, Dánska, Rakouska, Maďarska, Švýcarska a Španělska. Součástí oslavné slavnosti byla i výstava k 50. výročí založení Práva lidu. Při této příležitosti bylo také připomenuto dopisovatelské působení prezidenta Edvarda Beneše z počátku 20. století. Výstavu zhlédly i přední osobnosti hamplovské éry ČSSD Ludvík Luděk Pik (1876–1948), Josef Hudec (1873–1957) a zřejmě i řada dalších žijících historických protagonistů strany. Mimořádně dobrý byl i mezinárodní mediální ohlas této události, jak alespoň naznačují dostupné historické prameny. Převážně pozitivní dosah této slavnosti byl vnímán i ostatními demokratickými stranami.
Milionářská dávka I
21. srpna předsednictvo ÚV KSČ jednalo o vyživovací situaci a o pomoci rolníkům postiženým suchem. Navrhlo vyplácení zvláštních příplatků k výkupním cenám a na úhradu těchto mimořádných výdajů navrhlo jednorázové zvýšené zdanění zhruba 35 000 milionářů (tzv. milionářská dávka); tím měla být saturována výdajová stránka státního rozpočtu. Současně předsednictvo ÚV KSČ odmítlo doposud hájenou myšlenku sjednocení s ostatními socialistickými stranami a rozhodlo se nahradit ji systematickou podporou „levých“ či „pokrokových“ (kryptokomunisticky zaměřených) členů v těchto stranách. Poslední generální tajemník exilové ČSSD Jiří Löwy (1930–2004) k tomu r. 1984 dodal, že historik Karel Kaplan r. 1984 ve své knize Osudné spojenectví (1984) jen potvrdil to, co se tehdy běžně mezi tehdejšími sociálními demokraty vědělo a tušilo.
22. srpna schválilo představenstvo ČSSD návrh ministra Václava Majera na zvýšení státem stanovených výkupních cen obilí; vedení KSČ naopak týž den sáhlo již k zmíněnému otevřenému prosazování populistické tzv. milionářské dávky (mimořádná daň ze špičkových příjmů či majetků nad 400 000 Kčs měla být solidárním gestem tzv. bohatých vůči zbytku společnosti, na kterou doléhaly následky nikdy nevídaného a neslýchaného sucha), kroku, který dále eskaloval již patrné vnitropolitické napětí. Návrh na právní zakotvení milionářské dávky zveřejnilo Rudé právo 23. září.
Současně vyvracelo Právo lidu šířící se zvěsti o sloučení ČSSD a KSČ: „O slučování sociálních demokratů a komunistů v Polsku, Maďarsku a Rumunsku přinesly v posledních dnech nějaké nezaručené zprávy anglosaské tiskové agentury a od té doby má československý tisk z čeho žít. Agitační polívčičku na Reuterovi si přihřívají především naši komunisté, kteří sociálním demokratům v Čechách a na Slovensku říkají: Zde máte svůj světlý vzor! A národní socialisté říkají: Vidíte, kam vlastně jde sociální demokracie! Deník tedy ujišťuje čtenáře, že se v zahraničí sociální demokraté s nikým neslučují, a i kdyby se tak stalo, tak na československou sociální demokracii to nebude mít žádný vliv.“ O několik dní později na Vyškovsku tišil podobné zvěsti i Zdeněk Fierlinger: „Sociální demokracie nebude se slučovati s žádnou jinou politickou stranou, a to již z toho důvodu, že míní neochvějně podporovat nerušený ekonomický vývoj k socialismu.“
srpna byl komunistický podnět (milionářská dávka) projednáván ve vládě. Vyvolal rozpaky i u Zdeňka Fierlingera: prohlásil, že za situace, kdy v plánovaném rozpočtu chybí více miliard Kč na výdajové straně, je nařízení další daně z majetku obtížně představitelné, což musí být jasné každému politikovi, který je zběhlý ve financích. Fierlinger byl podpořen v tomto svém názoru představenstvem ČSSD. O den později, 2. září, předložil ministr financí komunista Jaromír Dolanský do vlády detailní plán na zdanění tzv. milionářů.
Během září a listopadu z podnětu předsedy ústřední odborné národohospodářské komise ústředního výkonného výboru Vojty Erbana-Ecksteina začala skupina jejích členů kolem dr. Jaroslava Krejčího ml. (/1916–2014/; mj. do ní patřili vedoucí Laušmanova kabinetu Josef Šádek /1916–1972/ a dále Krejčího kolegové ze Státního úřadu plánovacího vedeného Karlem Maiwaldem /1902–1979/), připravovat v nesnadných podmínkách sociálně demokratický koncept prvního pětiletého plánu na léta 1949–1953. Navazovali na již započatou shodnou komunistickou iniciativu (jejími hlavními mozky byli Ludvík Frejka-Freund /1904–1952/ a Josef Goldmann /1912–1984/), aby posléze komunisty svou dynamičností předehnali. Základní rozdíly mezi oběma přístupy spočívaly jak v celkové výši investic (ČSSD 270 mld Kč, KSČ 340 mld Kč; nižší objemy, navrhované ČSSD, plynuly z obav před rozpoutáním inflačních tendencí), tak v jejich až protikladných alokacích: těžiště sociálně demokratického přístupu cílilo do přiměřených investic jak do lehkého průmyslu (kolem 40 mld Kč, komunisté kolem 50 mld z podstatně vyššího celkového rozsahu investic do průmyslu – zatímco ČSSD uvažovala 87 mld, KSČ zamýšlela 133 mld Kč), tak do zemědělství (ČSSD 40 mld., KSČ i absolutně výrazně méně – 28 mld Kč).
Po Laušmanově volbě předsedou strany na 21. sjezdu strany bylo rozhodnuto řešit rozpory obou plánovacích koncepcí dohadovacím jednáním; dříve, než však mohlo skutečně započít, nastaly události únorové krize. Diktát Moskvy, silný již v třetirepublikovém období, po únoru 1948 dále zesílil a posléze vedl k tzv. forzírované industrializaci s jednostrannými preferencemi těžkých průmyslů (s obzvlášť preferovaným ohledem na potřeby armády a s tím související celkové militarizace společnosti) a z toho plynoucímu dlouhodobému strukturálnímu deformování a deformaci (deformacím) československé ekonomiky, které přetrvaly až do konce osmdesátých let a staly se fakticky trvalou brzdou intenzifikace po r. 1960 a příčinou zaostávání československého národního hospodářství.
Předchozí díl: