Čína chce prostřednictvím iniciativy Jeden pás, jedna stezka překročit rámec vestfálského světa.
Novinář Pepe Escobar se domnívá, že Peking změní pravidla západního pořádku tak, aby vyjadřovaly jeho novou geopolitickou a ekonomickou moc. Jenže někteří Američané to vidí jako hrozbu pro svůj způsob života.
Dominantním diskurzem je Američany používaná „čínská agrese“. Sinofobové tvrdí, že Čína ohrožuje americký způsob života, ale je přímo i existenčním ohrožením pro USA.
Americký způsob života jaksi přestal být modelem na celém globálním jihu a USA se vyjevují jako oligarchie. Za spory mezi USA a Čínou je prý obrovská propast v kulturních hodnotách, říká se.
Peking mění pravidla vestfálského systému tak, aby odrážely jeho obnovenou moc. Nejde ale o svržení systému ukotveného v roce 1648. Jsou to obchodní bloky, kdo vládne v nové geoekonomické hře, ale stále to budou národní státy, kdo zůstane páteří mezinárodního systému, tvrdí Escobar.
Co se zahraniční politiky týká, pak Peking zastává politiku nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Politika USA je přesně opačná. Čína směřuje jinam, přes iniciativu Jeden pás, jedna stezka, chce překročit rámec vestfálského světa, k 21. století a geoekonomické integraci Eurasie. Proto Spojené státy Jeden pás, jednu stezku tak démonizují.
Sinofobové se zaštiťují tím, že imperiální Čína získala prý „mandát nebes“ pod vším, co je pod nebesy. Ale to je podle Číňanů samotných absolutní nesmysl a diktátorský systém. Je to hluboká ignorance a neporozumění základům čínské kultury, tvrdí Escobar.
Systém „tchien-sia“ je prostě teorie, která se zrodila ve starověké Číně, ale není specifická jen pro Čínu. Spíše jde o řešení problémů v dynamickém procesu, který se odvolává ke globalizaci, tvrdí Escobar. Spíše by to tedy říkalo, že politický koncept, který je definován národním státem, imperialismem a rivalitou o hegemonii, tváří v tvář globalizaci ztrácí smysl. Budoucnost je symbolizována jinak, inkluzivními globálními sítěmi – což je i projekt Jeden pás, jedna stezka.
Koncept „tchien-sia“ se vztahuje ke světovému systému, kde pravým subjektem politiky je svět. Pod západní imperialistickou vizí je to ovšem svět jako objekt, co se dobývá, dominuje a vykořisťuje, ale nikdy to nebyl politický subjekt sám o sobě. Lao C´by řekl, „vidět svět z pohledu světa“.
To, že na „tchien-sia“ nic není, je metafyzický princip, vysvětluje dále Escobar. Protože nebe je globální, pak to, co je pod ním, tedy „tchien-sia“ musí být totéž, aby zde byl konfuciovými slovy soulad s nebesy. Systém „pod nebesy“ je tím pádem inkluzivní, ne exkluzivní, potlačuje představy nepřítele a cizince. Žádná země či kultura není nepřítel.
Z pohledu čínských tradic, když křesťanství zvítězilo nad řeckou pohanskou civilizací, pak Západ je veden logikou boje. Svět je v boji, skupiny či kmeny bojují proti sobě. Západní představa „dobytí světa“ sama zničila integritu konceptu světa. Svět ztratil svůj posvátný charakter, aby se stal bitevním polem, které bude sloužit k univerzálnímu šíření křesťanství. Svět se stal objektem.
A tak se stalo, že hegemonní systém znalostí, který má svůj monopol nad pravidly jazyka, propaguje monoteistické vyprávění, které se týká všeho – společností, historie, hodnot. Tento systém narušil znalost a historii jiných kultur. Rozpustil jiné světy spirituality, takže ztratily integritu a svou posvátnost. Všechny jiné historie byly poníženy ve jménu víry v progresivismus, což je sekulární odnož monoteismu. Rozdělil svět na centrum a periferii. Část světa má právo na historii, části byla sebrána.
Tato kritika se moc neliší od kritiky západního kolonialismu, kterou najdeme po celém globálním jihu, píše Escobar.
Escobar se vrací k principu jin a jang – jsou funkčními metaforami pro rovnováhu, což znamená, že životaschopnost každé existence spočívá v dynamické rovnováze.
A co sinofoby tak štve je to, že současné vedení Číny chce onu „dynamickou rovnováhu“ v mezinárodních vztazích, a to je výzva pro USA – jak v tvrdé, tak měkké síle.
Čínská výzva nemá precedent, a proto USA a západní elity jsou tak zkoprnělé. „Tchien-sia“ se může stát onou „dynamickou rovnováhou“ v mezinárodních vztazích, ve srovnání s vestfálským systémem. Ale hodně se toho může ztratit v překladu, obává se Escobar. Proto Čína potřebuje měkkou sílu, aby sdělila, o co jde.
Knižní tip k tématu: Graham Allison, Osudová past: Spojené státy versus Čína a Thúkýdidovo poučení z dějin (Prostor, 2018; ukázka je k dispozici na webu nakladatelství)
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.