Hospodářská minulost Japonska je historickou lekcí pro řadu zemí.
Japonská ekonomika zatím není v recesi, ale její minulost přináší velké lekce i pro ostatní, píše William Pesek.
Všude se rýsují krize. Prezident Donald Trump vede obchodní válku s Čínou, pak je tu Severní Korea, dluhová krize, evropský populismus, ruský vliv, zkrátka hodně se toho v roce 2019 může pokazit.
Může, ale skutečná rizika jsou jinde, v ekonomice, která nevyvolává takovou obsesi – v Japonsku.
Ne, druhá asijská ekonomika se nezhroutí. Možná přijde recese, když Trump hrozí cly. Nicméně se zdá, že japonská expanze je omšelá. Japonsko není kandidátem na krizi, proto také jen posiluje. Tématem je spíše japonská ztrácená dekáda a také to, že ostatní země nejsou schopné tu lekci pochopit.
Například Čína. Mezi mnoha chybami, které Japonsko udělalo poté, co v osmdesátých letech explodovala ekonomická bublina, jsou dvě zásadní: tvrdošíjná víra v model, který selhal a sebeuspokojení. Čínský prezident Si se drží ideje, že čínský model neliberální demokracie je optimální. „Washingtonský konsenzus“ svobody projevu, otevřenosti a transparentnosti ztratil po pádu Lehman Bros. důvěryhodnost, Trumpův protekcionismus a autokracie americký vzor poškozuje nyní.
Ale „Pekingský konsenzus“, téměř otevřené trhy, autoritářství a cenzura, to se nehodí pro zemi, která chce být poháněna inovacemi, nápady a tokem informací spíše než jen zaplněna továrnami.
Čína zpomaluje, a čínská vláda zdvojnásobuje masivní stimuly. Větším dluhem a větší nadkapacitou ale jen léčí symptomy, neřeší skutečný problém. Čína tak může skončit podobně jako deflační Japonsko. Peking také chce svou politikou Made in China 2025 vytvořit nové výrobní řetězce. To je možná recept na izolaci stejného typu, jakou trpí Japonsko.
V Thajsku se vojenská junta, která se dostala k moci v roce 2014, připravuje na dlouho odkládané volby, snad v březnu. Generál, který se stal premiérem, se soustředil na zachování stability, nikoliv na zvýšení konkurenceschopnosti země. V jedné z posledních kampaní navrhl používat „index štěstí“ podobně jako Bhútán. Jenže nedostatečné investice do vzdělání, nulové inovace a zanedbávání modernizace vedou k tomu, že 69 milionů Thajců nemá z 3,3 % růstu HDP skoro nic. Credit Suisse označila Thajsko za nejvíce nerovnou ekonomikou na světě, 1 % nejbohatších vlastní 67 % národního bohatství. Díky politickému směřování a chronickému sebeuspokojení může Thajsko dopadnout jako Japonsko.
Pak je tu Spojené království. Zdálo by se, že chaos Brexitu nemá co dělat s prudkým pádem Japonska v 80. letech. Ale těžko si nevšimnout paralel mezi Londýnem a Tokiem. Namyšlená omezenost politických sil, která sužuje Mayovou. Ostrovní stát, který měl kdysi obrovskou moc v zámoří. Platí ale, že zastánci Brexitu, stejně jako japonská konzervativní vláda Liberální demokratická strany, se drží víry ve vlastní nadřazenost. A to nic dobrého japonské ekonomice nepřineslo.
Šest let poté, co Šinzó Abe přišel s oživovacím programem, je Japonsko zase na prahu recese, deflační tlaky trvají a čínská dominance roste. Vztahy Tokia s okolím, hlavně s Čínou a Jižní Koreou jsou chladné. A proto se Japonci dívají do USA. Je to hodně podobné s Británií.
To, že se Japonsko možná bude otevírat větší imigraci, je prý i poselství pro Británii.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.