Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že problém „banderovců“ není jediným problémem současné ukrajinské identitární politiky.
Pět let po Euromajdanu se současný ukrajinský establishment posunul daleko spíš než k proevropskému liberalismu ke konzervativní politice s jistými reakčními prvky, které dnes spoluutvářejí základní stavební prvky „nové“ ukrajinské identity.
(Pozn.autorky: Článek je pokračováním mého článku o „banderovcích“, kde jsem se také věnovala historickému kontextu ukrajinského nacionalismu. S odkazem na něj, zde kontext vynechávám.)
Vedle už zmiňovaného uznání bojovníků kontroverzní Ukrajinské povstalecké armády za veterány ukrajinského boje za samostatnost, který je oficiálně datován roky 1917 až 1991, a který ze zákona nesmí být zpochybněn, sem lze řadit církevní politiku současného prezidenta Petra Porošenka a také silný důraz na bezpečnostní politiku, na armádu a militarismus. Na Ukrajině dnes dokonce zní hlasy, které Porošenka vidí jako konzervativce typu „ruského světa“, který se tak v očích takových kritiků moc neliší od kremelského pojetí světa. A vskutku je nutné uznat, že Porošenkova politika posledních měsíců postavená kolem jazyka, víry a armády už moc nepřipomíná liberální reformátorský program změny. „Armáda, jazyk, víra“, „Armáda brání naši zemi. Jazyk brání naše srdce. Víra brání naši duši“ a „Pryč od Moskvy“, jsou slogany prezidentovy současné kampaně na volebních billboardech v církevní fialové či ukrajinské modro-žluté barvě. A není divu. Připomeňme, že ekonomická liberalizace či záchranné balíčky MMF a další prvky šokových terapií velmi často nejdou ruku v ruce s demokratizací a pokrokovou politikou. Právě naopak. Ovšem není konzervativismus jako konzervativismus…
Vedle „banderovců“ také Doncov
Mimo širší zájem médií se v ukrajinském a ruském tisku objevila zpráva, že nedávno byla v Kyjevě odhalena pamětní deska teoretikovi ukrajinského nacionalismu, který myšlenkově inspiroval také UPA a ukrajinské nacionalisty, Dmytro Doncovovi (1883-1973). Nejde o první památník této postavě, takže v souvislosti s „kauzou banderovci“ a se současnou návštěvou českého ministra zahraničí na Ukrajině stojí za pozornost jako projev shora zmíněného konzervativně-reakčního trendu v (části) ukrajinské politiky, který je – zdá se – poměrně blízký vládě. Současná ukrajinizace Ukrajiny (jako v podstatně mnohonárodního státu) je konsolidační, tedy z podstaty konzervativní politikou. Konzervativní zůstává i přes to, že obsahuje emancipační motivy ve vztahu k dosavadnímu „velkému bratrovi“, tj. sousednímu Rusku i ve vztahu k národní identitě v post-imperiální Ukrajině (které jsou zcela legitimní) a že se hlásí k Evropě.
Ale vraťme se k Doncovovi. V podstatně podobně jako v případě Stěpana Bandery a banderovců (OUN-B a UPA) si nelze nevšimnout, že současná Ukrajina se – často oficiálně – přihlašuje k politickým a myšlenkovým proudům minulosti, které lze považovat za zastánce „uzavřené společnosti“, tedy protipólu „otevřené společnosti“ (liberální), po jejíž obraně dnes volají tak mnozí, například prominentní kritik Kremlu Timothy Snyder. Vytváření symbolické a myšlenkové kontinuity mezi ukrajinským dneškem a zastánci ukrajinského nacionalismu, který jedni hodnotí jako „integrální ustašovský nacionalismus“ a druzí rovnou jako ukrajinský fašismus z první poloviny 20. století, je nepochybně zajímavý jev post-majdanské Ukrajiny, která tak od revoluce přešla k reakci. Není to vlastně ani překvapivé, protože v čele této revoluce (2014) stála i celá řada nacionalisticky a pravicově smýšlejících politiků a skupin, hned vedle oligarchů, tedy představitelů domácího kapitálu.
Dmytro Doncov byl teoretikem ukrajinizačního nacionalismu, který kombinoval prvky sociálního darwinismu, fašismu a antisemitismu, který spolu s etnickým násilím zůstává černou skvrnou na ukrajinském nacionalismu v podstatě dodnes. V dnešních podmínkách vede k poměrně problematickým vztahům mezi Ukrajinou a státem Izrael, které souvisejí s novou ukrajinskou definicí národní identity zdůrazňující „hrdinný“ odkaz OUN a UPA po roce 2014. Zdá se ale, že další současní spojenci Ukrajiny toto směřování jako až tak problematické nevnímají.
Boj s Ruskem ústředním ideálem ukrajinského národa
Doncov zastával nejen pro tento region velice typické antisemitské názory, jeho základní koncepcí bylo vytvoření ukrajinské identity v konfliktu s Ruskem a za použití představy, že věčný boj Ukrajinců proti Rusům (Moskalům) je bojem Evropy proti asiatskému Rusku. Konflikt Evropa versus Rusko byl pro Doncova poměrně zásadním: boj s Ruskem se totiž v jeho podání stal ústřední ukrajinskou národní myšlenkou či národním ideálem, který „je diktován našimi historickými tradicemi, naší zeměpisnou polohou a zejména historickou úlohou, kterou nám je souzeno hrát“. Doncov dále tvrdil, že Ukrajina je jevištěm souboje mezi dvěma světy: „byzantsko-tatarsko-moskevským“ a „římsko-evropským“. V tom druhém pak podle něj byla Ukrajina vždy začleněna z hlediska kultury, ale odpadla od něj politicky. Imperativem národní politiky Ukrajiny se tak stalo sjednocení s Evropou.
Záhy se Doncov v myšlení posunul k sociálnímu darwinismu a jeho pojetí boje se rovnalo věčnému boji o přežití národů, tedy soupeření mezi národy, nikoliv jejich mírovému soužití. Právo na život podle Doncovovy politické filosofie pro národy neexistovalo. Odsud byl pak krok k rozdělení na „silné“ národy a ty „slabé“, které se mají podřídit, nebo přestat existovat, protože si svoji existenci v konkurenčním boji nezasloužily. Ve dvacátých letech 20. století, kdy byly tyto myšlenky formulovány, měl Doncov blízko k autorům německé „konzervativní revoluce“ Oswaldu Spenglerovi nebo Carlu Schmittovi. V případě Schmitta si jen připomeňme, že odkazy na něj, které v minulosti dělali někteří „putinští“ ideologové v Rusku, byly považovány řadou západních komentářů za příznak fašismu současného Ruska. Ovšem zůstaňme u diskutované mírnější verze chápání Doncovova politického myšlení a politického programu OUN, který Doncov spoluurčoval a inspiroval – integrálního nacionalismu, který je definován jako „autoritářská pravicová doktrína, která podřizuje jednotlivce, třídu a humanitární zájmy zájmům národa“.
Antisemitismus, rasa a zkomolený Nietzsche
Kostlivcem ve skříni ideologie a praktické politiky ukrajinských nacionalistů, jak ji reprezentoval Doncov, ale i Bandera, OUN a v praxi pak UPA, byl a je antisemitismus. Doncov například v době druhé světové války psal, že „boj proti Židům je v zájmu a tradicích ukrajinského národa“, že „OUN by se měla postavit proti imperialistickým mocnostem včetně Židů, a ne jenom proti imperialismu jako takovému“. Tyto názory rozhodně nebyly excesivní či výjimečné, byly spíš nedílnou součástí ukrajinského nacionalismu (tento antisemitismus byl navíc posílen odporem k bolševismu a k Rusku).
Mimochodem, Dmytro Doncov pobýval v době druhé světové války v okupované Praze a zde se, podle poznatků amerického historika Trevora Erlachera, který se Doncovovi věnoval ve své disertační práci, účastnil projektu pražské Nadace Reinharda Heydricha, jehož původním smyslem byl vědecký „servis“ pro nacistickou germanizaci, ale později se měl zabývat hlavně studiem bolševismu a národů SSSR. O obsahu i délce Doncovovy spolupráce s nadací není dost informací, píše Erlacher, doložené ale je, že v roce 1944 pro ni napsal text o národně politickém myšlení na Ukrajině, který byl zveřejněn v „Etnografických polních zprávách“ určených pro německé důstojníky SS. Text byl laděný proněmecky a samozřejmě velice protirusky. Doncov se při svém pražském psaní (nejen pro Heydrichovu pražskou nadaci) nevyhýbal pojmu rasy a hovořil o rasové odlišnosti mezi západními Ukrajinci a kolonisty z Ruska na východní Ukrajině či o vládnoucí kastě. Erlacher v závěru své práce hodnotí Doncova jako muže resentimentu a představitele „reakčního nacionalismu“, který se zhlédl ve zkomolené a vulgarizované filosofii Friedricha Nietzscheho.
Koho Doncov oslovuje v 21. století?
Dodejme, že přihlašování se k Doncovově politické filosofii a myšlení bylo spojeno v nedávné době s politickou stranou Svoboda, s hnutím Pravý sektor nebo se známým Batalionem Azov, který bojoval na východě Ukrajiny. K zastáncům Doncovova myšlení patří i postmajdanský ministr kultury Ukrajiny v letech 2014-2016 Serhij Kvit, který v Doncovově díle viděl návod pro ukrajinské vzdělávání (a tvrdil, že Doncova zajímal nacismus a fašismus ne jako totalitní ideologie, ale „jenom“ jako součást hledání praxe pro fungující organizaci!). Tedy, jak se zdá, nejnovější kyjevská pamětní deska na budově Ukrajinské tiskové agentury věnovaná Doncovovi není dílem pouhé náhody.
Například ukrajinský specialista Olexandr Zajcev je toho názoru, že Doncovovy myšlenky a ideologický svět ukrajinských nacionalistů první poloviny 20. století představují ideologii uzavřené společnosti, i když s některými odkazy k liberální otevřené společnosti (zapadnictví, evropanství). Paul Blokker definoval uzavřenou společnost ve vztahu k středo a východoevropské modernizaci prostřednictvím následujících rysů:
– ideologická uzavřenost (přiznání jen jednoho ideologického názoru),
– politická uzavřenost (vytváření monopolu na politické jednání), chápání všech, kdo nesouhlasí, jako nepřátel národa, koncentrace moci v rukou vládnoucí menšiny a vůdce,
– kulturní uzavřenost jako projev netolerance k jiným kulturním vlivům,
– ekonomická uzavřenost jako snaha o hospodářskou autarkii.
Pro toto pojetí politiky je potom podle ukrajinského historika Zajceva charakteristická totalitní tendence spolu s tendencí sakralizovat politiku (zde nelze znovu nevzpomenout poslední kritiku Porošenka od ukrajinského politického technologa, který hovoří o tom, že současný prezident buduje malý ukrajinský „ruský svět“).
Otázkou je, jak historické postavy jako Dmytro Doncov a jejich myšlenkový svět ukrajinského nacionalismu 20. století mohou oslovit Ukrajinu 21. století? Proč ukrajinská vláda, která slibovala radikální rozchod s minulostí a znovu skloňuje vstup do EU a NATO, vyvolává tyto duchy či spíš fúrie minulosti? Kterou myšlenku nebo soubor myšlenek má pamětní deska připomínat současnosti?
I když… Z hlediska ukrajinské současnosti si Dmytro Doncov pamětní desku přece jenom za něco „zaslouží“ – jako připomínku toho, že se jeho představa o národním ideálu samostatné Ukrajiny naplnila. Ukrajina se opravdu stala rozbuškou a místem konfliktu mezi Evropou a Ruskem…