Historik Jiří Malínský připomíná ve svém portrétu osobnost českého politika Vlastimila Tusara.
Jméno tohoto vynikajícího československého státníka a vlastence i internacionalisty je dnes prakticky zcela zapomenuto. A to přesto, že jeho památku připomíná jedna z nejživějších pražských tříd v Holešovicích a snad i právě proto, že v jeho době měl věhlas, kterému se poprávu těšil, nesporný a nepřehlédnutelný mezinárodní rozměr. V době, která neustále diskutuje o posilování váhy mladých lidí, je právě Tusar a jeho bouřlivý a vlastně napínavý (dnes se běžně říká akční) život jednou z alternativ tohoto modelu této formy životního stylu. Je to o to zajímavější, že Tusar, zapomínán i nemalou částí historické vědecké komunity, je také fakticky šestým mužem 28. října. Tím, který naši občanskou (buržoazně demokratickou) revoluci před sto lety jistil z Vídně.
Slabý, chorobami všeho druhu od útlého dětství pronásledovaný mladík, který se narodil 18. října 1880 nedaleko Lidového domu v Zlatnické ulici na pražském Dolním Novém městě (v Petrské čtvrti) do vlastenecké rodiny advokátního úředníka, záhy osiřel a byl nucen předčasně opustit svá středoškolská studia na gymnáziu v Žitné ulici (mezi jeho učiteli byl i prof. František Drtina). Hloubavý, vážný jinoch vstoupil do dospělosti jako sirotek předčasně zbavený rodinného útočiště se sklonem k rodinné chorobě, tehdy prakticky neléčitelné tuberkulóze. Mělo to i svou světlou stránku: právě zde získával zarputilost, houževnatost, neutuchající bojovnost a soustavnost i trpělivost, vlastnosti, které spolu s láskou a úctou ke vzdělání v tomto byly havlíčkovci základem silné hrdé osobnosti navíc nadané jedinečnou schopností domluvy a konsensu.
Patřil mezi první členy Odborového sdružení českoslovanského, kam se zařadil svým vstupem do odborového svazu příručích a pomocníků. Stal se tak také členem steinerovské, rychle se rozrůstající Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, která se stala jeho osudem. Bystrost, inteligence a to, čemu se dnes říká flexibilita, ho v necelých dvaceti letech katapultovaly do tajemnické odborářské funkce; své nové pracoviště nalezl v Typografické besedě, slavném útočišti dělnických hloubalů a samouků, nedaleko Václavského náměstí. Podílel se také na začátcích Dělnického nakladatelství a knihkupectví, jež řídil Antonín Svěcený. Talentovaný agitátor a řečník neznal domov a byl tak plně k dispozici své straně. Sotva třiadvacetiletý byl r. 1903 vyslán do Brna, kde se stal redaktorem (později šéfredaktorem hybešovské a krkoškovské Rovnosti.
Rovnýma nohama tu doslova vpadl do revoluční situace. Katastrofa ruské armády ve válce s Japonskem, ztráta Port Arturu a drtivá porážka v námořní bitvě u Cušimy naplno odhalily prohnilost režimu cara Mikuláše II. (Nikolaje) a v zemi vyvolaly bouřlivou odezvu první ruské (buržoazně demokratické) revoluce, která posléze vyústila do stolypinské dumské monarchie. Požadavky prosazení základních občanských (lidských), především hospodářských, sociálních a politických práv, zavanuly i do rakousko-uherského soustátí. V tomto ovzduší v prostředí dělného lidu, bohatého ideály a touhou po lepším životě a naopak chudého penězi a hmotnými statky, usiloval dvacátnický mladík o přebudování Rovnosti na další stranický deník. A jak se záhy ukázalo, nejen to v době nabité podněty a reformními snahami bylo ve hře. O svou emancipaci usilovala i největší česká politická strana zápasíc nejen s vnější nepřízní, ale i s vlastními vnitřními zábranami a nejistotou svých proletářských členů. Dynamický autodidakt Vlastimil Tusar byl v pravý čas na pravém místě.
Dobové naděje dělnické strany byly spojovány s vydobytím všeobecného volebního práva přímého, tajného a rovného, a to jak aktivního, tak pasivního; součástí požadavků členských stran rakouské socialistické internacionály bylo ukončení výsad daných odlišností pohlaví. Úzce s tím souvisel další požadavek: uzákonění osmihodinové pracovní doby. Řečník a novinář Tusarovy razance se v tomto prolínání současnosti a budoucnosti, věcné střízlivosti a nelstně prognostického tušení utěšené budoucnosti beztřídní společnosti orientoval se vzácnou virtuozitou podkládanou nezměrnou politickou pracovitostí. Na podzim 1905 tlak sociálně demokratického hnutí zesílil; svou sílu hledalo v politicky motivovaných projevech hospodářské demokracie, tj. v podněcování a šíření stávkového hnutí. Pohonnou látkou bylo i moravské specifikum: relativní česko – austroněmecký konsensus (Brno leží na dosah Vídně, tehdy hlavního města Předlitavska i celého soustátí) daný vyšší převahou českého živlu na Moravě (oproti Čechám), spěl k uzákonění sice okleštěného, ale přece jen všeobecného volebního práva do moravského zemského sněmu. Zdar těchto jednání na jedné straně plynul ze síly socialistického hnutí, na straně druhé z potřeby relativně sjednocených politických reprezentací obou etnik. Na české straně se tak vytvářelo konstruktivní souznění Lidové pokrokové strany dr. Adolfa Stránského (mj. obhájce sociálních demokratů z politických taaffeovských procesů osmdesátých let předminulého století), moravských agrárníků Františka Staňka a pochopitelně i sociálních demokratů – základních kamenů českého Pokrokového bloku. Bylo to současně – v relativně blízké historické budoucnosti – jedno z východisek všenárodních vládních koalic První republiky.
Politické schůdky vedoucí k této metě byly současně stupni zrání a dospívání nového politika strany vydatně čerpajícího ze zkušeností generačně podstatně staršího politika. Tím učitelem byl Josef Hybeš, učenlivým a současně i dělně tvořivým žákem zhruba pětadvacetiletý Vlastimil Tusar. Jeden z prvních historiografů dějin socialistického dělnického hnutí Zdeněk Václav Tobolka tyto Tusarovy vlastnosti zachytil: „Byl povahou skromný, nenáročný … opravdový politický talent, znamenitý praktik a dovedný taktik …“
Prubířským kamenem se v tomto ohledu stal odborový spor mezi sociálně demokratickou Vídní a Prahou. Samostatnost sociálně demokratické odborové organizace Odborové sdružení českoslovanské (OSČ) nebyla předlitavskou centrálou sdílena; kodaňský kongres Druhé internacionály dal za pravdu v duchu zásady jedna země jedna organizace v tomto ohledu za pravdu Vídni. Lidový dům se však postavil na odpor; pouze hrstka převážně moravských centralistů se oddělila a zůstala součástí podunajské předlitavské internacionály. Tusar – bylo mu právě 30 let – využil své velmi dobré znalosti němčiny, aby dvakrát vystoupil na podporu tajemníka OSČ Josefa Steinera. Skutečná příčina sporu byla zřejmá: peníze odborové zájmové složky byly využívány pro rozmach vlastní strany, dobově tzv. politické organizace.
Paralelně s tím byl šéfredaktor Rovnosti i hybným činitelem Pokrokového bloku a jeho dynamické politiky naplňující německo – český Moravský pakt. Byť čas, který mu byl vyměřen, byl krátký, zkušenosti, získané touto cestou, byly dalším fundamentem osobitého Tusarova politického rukopisu. Projevoval se i ve všednodenní rovině: pozvánka na ples, pořádaný moravským místodržícím, byla pravidelně socany házena do koše. První, kdo tuto praxi změnil, byl právě tento pražský rodák. Nejenže se plesu účastnil, ale ve společenském ohledu sáhl k dalšímu průlomu: vyzval k tanci choť místodržícího (a musel se vyrovnat se svým chůzovým handicapem). Nonkonformismus mívá někdy nečekané podoby.
V posledních rakouských parlamentních volbách roce 1911 byl zvolen poslancem Poslanecké sněmovny říšské rady. Záhy se tu díky svým organizačním schopnostem začal prosazovat. A to jak v mírové, tak ve válečné části svého mandátu. Za mnohé zkušenosti vděčil také tehdejšímu prvnímu muži strany (a budoucímu zakladateli KSČ) Bohumíru Šmeralovi. Byl v té době jeho pravou rukou (tou levou byl téměř o generaci starší František Soukup). Proč jednal tak aktivisticky? Odpověď na tuto poněkud delikátní otázku byla a je prostá: bylo co ztrácet. Práva i majetky. Prestiž i vlastní život. Šťastní byli ti, kteří, pokud se vzepřeli diktatuře, která ovládala soustátí zhruba po dobu panování císaře Františka Josefa I., skončili na frontách (ne před popravčími komandy či na šibenicích) a živí, často s podlomeným zdravím se vraceli do parlamentních křesel a týlové jistoty v Praze, Brně či Vídni.
Situace se začala – ovšem krůček po krůčku – měnit od přelomu let 1916 – 1917 nástupem císaře Karla a zejména po vstupu Spojených států amerických do války. Ani pak nebyla nouze o dramatické momenty. Poslanecký mandát a činný parlament přece jen podstatně zvětšily manévrovací prostor a pookřály – i když ne závratně – i vnitrostranické orgány zejména na ústřední, zemské a krajské úrovni. Nové pohonné látky české vídeňské i zemské politice dodaly zprávy a tlaky zdola: zásobovací krize, hlad, epidemie, ale také veřejná vystoupení typu Manifestu českých spisovatelů či první zprávy o úspěšných aktivitách zahraničního odboje. Česká politika se začala sjednocovat a emancipovat: vnitřně se hlavní politickou silou stal Národní výbor, navenek, v prostorách říšské rady Český klub.
V případě Českého klubu, do nějž se podařilo integrovat i část křesťanských stran, byla výmluvná už jména jeho protagonistů: předsedou se stal František Staněk, místopředsedou Bohumír Šmeral a tajemníkem Vlastimil Tusar, který většinu času trávil ve Vídni (cesta do Brna nebyla ani při tehdejších dopravních poměrech zvlášť zatěžující). Tajemnická pozice se proto v průběhu bouřlivého roku 1918 stala klíčovou.
Zatímco v první polovině světové války byla česká politika v defenzívě, po propuknutí obou ruských revolucí (v únoru-březnu a v říjnu-listopadu v závislosti na použití juliánského a gregoriánského kalendáře) její aktivita naopak začala stoupat a celkově se viditelně radikalizovala. Její požadavky v návaznosti na někdejší fundamentální články a austroslavistický (austromarxistický) koncept volaly po přetvoření mocnářství na federaci národních států. Vídeň však setrvávala ve svém politickém tvrdolínství a opakovaně odmítla přidělení ministerského křesla Šmeralovi. Pozice vlasteneckého (evolucionistického) křídla uvnitř ČSSDSD za těchto okolností dále sílily a nezůstaly bez vlivu na Šmeralovo okolí: Soukup (člen masarykovské Maffie) i Tusar se od místopředsedy Šmerala začali krůček po krůčku vzdalovat.
Rozhodujícím mezníkem ve vývoji Tusarových postojů se stalo během jeho švýcarského výjezdu na zasedání odborové Internacionály setkání se zástupcem Masarykovy akce ing. Baráčkem v říjnu 1917. Další mezníky této socialistovy vývojové ideové cesty jsou známy: Tříkrálová deklarace 6. 1. 1918 (její oficiální text přednesl právě Tusar), předsednictví společné porady představenstev sociálně demokratické a národně socialistické strany (za Tusarova předsednictví), již drsně vedená jednání s císařem Karlem (jaro – léto 1918) a nakonec i navázání přímého osobního kontaktu s vůdcem domácí části Maffie Přemyslem Šámalem (budoucím šéfem Masarykovy a Benešovy prezidentské kanceláře). Vnějšně – nezávisle na Národní přísaze a divadelních slavnostech – se 12. července 1918 dosavadní Národní výbor změnil na Národní výbor československý v přímé reakci na nacionalistický kurs Seidlerovy vlády směřující k územnímu rozbití českých zemí. To všechno za situace postupného rozvratu vnitrozemí, veřejné správy a zejména zásobování obyvatelstva, šíření podvýživy a růstu úmrtnosti.
Tusar v těchto nelehkých, mimořádně hektických poměrech dokázal plně zúročit jak svá jednatelství v Českém klubu a v poslaneckém klubu ČSSDSD, tak faktické prolínání zastupování Čech a Moravy. Ve Vídni se tak postupně stal jakýmsi českým zplnomocněncem. Osvědčil tu svůj mimořádný talent pro tvořivou, dělnou kabinetní politiku; politiku ne privátních zájmů a zájmíčků, ale naopak pro politiku cizelující a dotvářející český ještě národní a současně už takřka státní zájem. Regionální politik absolvoval první kroky na cestě ještě nevyhraněné a ani tušené – kroky zárodečného potenciálního státníka. V každém případě však kroky špičkového praktického politika.
Na historicky posledním jednání říšské rady (bylo zahájeno 2. října 1918) čeští politikové vystupovali s drsností a otevřeností, která mohla na mnohé působit až nečekaně. Mezi jinými promluvil i Vlastimil Tusar. Jasně a výstižně – v mnohém nadčasově – formuloval výchozí zásady československé politiky vůči Německu: „Němci musí vzíti na vědomí, že jsme nebyli nikdy nepřáteli německého národa. My jsme byli a jsme největšími nepřáteli německého imperialismu … jenž by chtěl ovládnouti celý svět … Pokud jde o Deutschböhmen, pravím vám nepokrytě, že český stát nemůže viset ve vzduchu!“ Připomněl, že otázka jeho budoucích hranic je pro tuto chvíli sice otevřena, že však už teď je jistý jeho demokratický charakter. A zakončil neméně bojovně: „Čtyři léta byli jsme ve vašich očích velezrádci, dnes nemáme s vámi co mluviti.“ Stanovisko, které rodící se diplomat a státník zaujal, bylo prozíravé. Pragmaticky nadčasové.
21. října se ustavilo austroněmecké Národní shromáždění odhodlané provést včemi disponibilními silami germanizační parcelizaci Předlitavska. O den později sociálně demokratický politik publikoval svou neméně pádnou odpověď na tento jednostranný austro- a německočeský krok v českovídeňských Dělnických listech. Upozornil na právní existenci československého státu, sankcionovanou Wilsonem. Pokud šlo o konkrétní další kroky, pokračoval, že paralelní existence dvou českých (československých) vlád (v čele té exilové stál od 18. října premiér Masaryk) není pro tuto chvíli podstatnou, protože všechny další kroky určí až budoucí mírová konference (24. října dorazila do Ženevy česká delegace, aby tu jednala o budoucím státě s exilovou reprezentací vedenou Edvardem Benešem a současně se konkrétně seznámila se „žhavým“ stavem aktivit Masarykovy akce. Tusar tu viditelně překračoval poněkud úzké meze domácí politiky a stával se s odzbrojující samozřejmostí v hlavním městě uvadající monarchie více než kvalifikovaným zástupcem českých národních a státních zájmů.
Důležitou součástí bouřlivých peripetií posledních desítek hodin existence podunajského soustátí měl být poslední panovníkův pokus o záchranu habsburskolotrinské dynastie. Manifest, který Karel Habsburskolotrinský připravil, však mj. – s příznačnou sebestřednou dynastickou krátkozrakostí – obsahoval i zachování válkou zkompromitovaného dualismu. A tak schůzka vůdců parlamentních předlitavských stran skončila dříve, než začala a v mnohém předurčila i závěr obdobné porady (tak to alespoň diplomaticky založený Tusar chápal) s posledním předlitavským premiérem, pacifistickým humanistou a demokratem prof. Lammaschem 25. října. Úřadující místopředseda Českého svazu, tak zněl v tom hektickém čase oficiální titul pražského rodáka a brněnského sociálního demokrata, byl vlastně už oficiálním zástupcem české politiky ve Vídni; její skutečné centrum se přesunulo do Prahy (sídla Národního výboru československého) a Ženevy, kde probíhala první oficiální diskuse mezi zástupci Československé národní rady, vedenými Edvardem Benešem (v jeho doprovodu byl i významný slovenský politik dr. Ivan Markovič), a Národního výboru československého, vedenými dr. Karlem Kramářem (24. – 31. října, českou levici tu zastupovali sociální demokrat Gustav Habrman a předseda československých socialistů Václav Jaroslav Klofáč).
Tusarův závěr ze setkání s Lammaschem byl proto jednoznačný: okamžitě dal pro budoucí transformační československé potřeby pronajmout prostory v traktu vídeňského hotelu de France (zvlášť důležitá byla tzv. archivní odluka a zásobovací otázka).
Přihořívalo. O dva dny později dal generální štáb najevo, že, jednaje s vědomím císaře Karla, má co do činění s hrozícím zhroucením nejen italské, ale i jadranské fronty. Provalem hrozila i situace rakousko-uherské námořní flotily v Jadranském moři, jak konstatoval admirál Holub. To bylo už 27. října. Cenné informace, které první představitel nového státu ve Vídni získal touto cestou, neprodleně předal telefonicky do Prahy mladočeskému vůdci Aloisu Rašínovi.
To už nepřihřívalo. Hořelo. Plným plamenem. Od vyhlášení samostatnosti v Praze a postupně v dalších městech a vesnicích český (zakrátko i slovenský) národ dělily ne dny, ale hodiny a minuty. Skončila třísetletá, ne vždy škrtící, ale přesto nesnesitelná habsburská poroba.
Dynastie konečně sklidila, co sela a zasívala dlouhá desetiletí.