Michael Kroh se ve své eseji zamyslel nad současnými dramatickými změnami, proměnami a rozkladem světového uspořádání.
Probouzíme se každý den, každý měsíc, každý rok. A často při této většinou nepříliš populární činnosti zjišťujeme, že skutečnost není tak růžová, jak jsme ještě před chvílí snili. Zatímco jsme měli oči zavřené, svět se měnil, a my jsme se probudili do něčeho, co se teprve snažíme myšlenkově uchopit, nějak vstřebat a vyvodit závěry pro každodenní praxi. Přesně tak se jeví i počínání teorie i politiky. Obě mají oproti zrychlujícímu se a rozporuplnému společenskému vývoji notné zpoždění. Nedá se říci, že by se ještě neprobudily, ale prvotní úlek z registrované změny a strach z budoucnosti vede k nejjednodušší obranné reakci – zavřít oči a předstírat, že se nic neděje, že tradiční myšlenkové kotvy, stereotypy a paradigmata platí dál. A přitom se dočítáme v knihách klasických mudrců, že převratu ve společnosti předchází převrat ve vědomí.
Současný svět je odlišný od idealistického snění
Jenže jak je to nyní? Humpolácký „buldozer“ Trump na jedné straně a statisíce ubožáků hledajících spásu v ilegálním přesunu do vysněných rájů v bohatých zemích na straně druhé nás naléhavě upozorňují, že se světovým systémem není cosi v pořádku. Ale teoretický mainstream a po něm i političtí liberálové tvrdošíjně opakují dvě stě let staré mantry o blahodárné funkci volného obchodu bez hranic a regulací. Pravda, matematicky jim stále vychází, že i nerovné zapojení do mezinárodní dělby práce je lepší než nic. Nicméně za těch dvě stě let se rozdíly nakupily do té míry, že blahobyt nemnoha, jak potvrzuje i nedávná studie Oxfam, je vykoupen bídou mnohých. „Akumulace bohatství na jedné straně a bídy na straně druhé“, to řekl liberály nenáviděný a zesměšňovaný Marx, a tvrdá data současných statistik potvrzují, že měl pravdu. Je to třaskavá směs, která začíná postupně vybuchovat, a dost pochybuji, že proti ní zaberou drahé bariéry na mexické hranici či posilování Frontexu ve Středozemním moři. Kdyby se tyto peníze použily na rozvojové programy, které posílí domácí výrobu a nejen tzv. „infrastrukturu“ sloužící ke snadnějšímu drancování nerostného bohatství světové hospodářské periferie nadnárodními koncerny, nechtěných ilegálních migrantů by ubylo; měli by totiž práci, a hlavně naději na lepší budoucnost. Ta dnes doma chybí, a proto se hledá jinde i za cenu riskování vlastního života.
Což o to, nic proti obchodu bez zbytečných administrativních překážek, ale musí jít o obchod férový, ze kterého mají přibližně stejný prospěch obě strany. Pokud je některá položka výrazně zisková pro jednu stranu, mělo by to být vyváženo jiným zbožím s opačným poměrem. V této souvislosti je snaha americké administrativy o zlepšení obchodní bilance s Čínou věcně pořádku. Ovšem umělecký dojem kazí provedení plné výhrůžek, snah o získání jednostranných výhod pomocí nátlaku a dalších neférových praktik. Naprosto nepřijatelná je orientace na ekonomiku jako zbraň v soupeření o hegemonii, na kterou doplácejí nejen bezprostřední soupeři, ale především třetí země.
Probudili jsme skutečně do odlišného světa, světa multipolárního s hegemonistickými pozůstatky. Trumpova administrativa dělá vše možné i nemožné, aby tento vývoj zvrátila. Sama ale naráží na limity, protože změna zasáhla už i samotné Spojené státy a jeví se jako nevratná. Američané časem pochopí, že snahy o násilné převraty ve státech bohatých na suroviny (i těch, kterých mají USA dostatek, ale snaží se od nich odříznout potenciální konkurenty v hegemonistickém zápase o světovládu) se jednou obrátí proti nim samotným. Neliberální prostředky šíření liberalismu amerického (euroatlantického) střihu nahlodávají jeho podstatu především doma, aniž by v cílových zemích došlo k pokroku. Naopak ideologickou zbraní protivníků se stávají systémy, které by jinak v moderní době živořily někde na okraji světové společnosti. Radikální, na dogmatickém výkladu raně středověkých náboženských textů založený islám je toho příkladem. Zvítězil nejen v Íránu, ale poráží mocné „demokratické“ interventy i v Afghánistánu. A jen tak tak neovládl Sýrii a Irák.
Vnější a vnitřní souvislosti rozkladu systému
Ať se to někomu líbí nebo nelíbí, systém založený na modernizované verzi liberalismu se postupně rozkládá zvnějšku i zevnitř. Zvenčí jej rozkládá globalizace, která podněcuje integraci do větších celků (ať již z důvodu strachu z hegemonie jedné nebo několika málo rozhodujících mocností či z přirozené snahy bránit neregulované expanzi nadnárodních monopolů). Jenže čím více se integrace podobá vytváření říše, demokracie strádá na úbytě. Do popředí se dostávají nevolené komise, expertní a lobbyistické skupiny, které pod záminkou „všeobecného dobra“ vnucují dříve suverénním státům své technokratické představy o organizaci hospodářství a postupně i všech sfér společenského života. Není to ale jen jejich subjektivní motivace, příčiny jsou i zcela objektivní. Mají-li se sjednotit různorodé, často si odporující lokální zájmy, musí se maximálně zobecňovat, postupovat až na obecnou, ideově a zájmově neutrální „kostru“. Na ni se v procesu přijímání řešení navěšuje nové univerzální „svalstvo“, ovšem nyní už podle přání expertů a lobbyistů. Výsledek se pak vnucuje státům jako všeobecně platná legislativa. Menší či větší remcání se potlačuje s odkazem na „společný zájem“, obranu před nebezpečím populismu, a když to nejde jinak, v rámci postupu proti vytipovanému „nepříteli“. Předání totálních kompetencí v řadě oblastí, především jednotného trhu, nevolené, ale v podstatě suverénní Evropské komisi, jinými slovy byrokratům, se ukázalo jako nebetyčná hloupost. Zbrklé a křečovité snahy o „sjednocení“ projekt evropské integrace neupevňují, ale rozbíjejí.
Podobně to vypadá s omílanými „společnými hodnotami“. S obecnými výroky o demokracii, lidských právech, solidaritě atd. souhlasí každý, ale každý si je také vykládá po svém. V jejich autoritativním výkladu je uplatňován většinou geopolitický zájmový přístup spojený s dvojím metrem. Před slavícími pohrobky nacismu v Pobaltí či na Ukrajině se přivře oko, ale sebemenší odchylka v pravidlech, uplatňovaná „neposlušnými“ členskými zeměmi, je důvodem k výhrůžkám sankcemi.
V historii známe řadu příkladů říší, které se postupně zvětšovaly až do stádia, kdy je bylo těžké řídit z jednoho centra. A také při dosažení určitého stupně velikosti nahrazovaly demokratické uspořádání centralistickým, autoritářským způsobem vládnutí. Julius Caesar a jeho prasynovec Octavianus se nezrodili náhodou, jen reagovali na objektivní potřebu nahradit rozkládající se těžkopádný systém Římské republiky a nastolit ve společnosti plné občanských nepokojů a válek mír. Nicméně ani římské císařství netrvalo věčně. Už za cca tři sta let bylo jasné, že jde o neuříditelný kolos, a proto nejprve Dioklecián a po něm o sto let později Theodosius stát prostě rozdělili. Totéž se stalo o staletí později v říši Karla Velikého, která se po jeho smrti také rozpadla. Středověká Svatá říše římská byla sice zdánlivý superstát, ale moc císařů byla naprosto závislá na libovůli klíčových vazalských panovníků – kurfiřtů. Všechno to lepila dohromady katolická církev, která byla v té době hlavním motorem evropské diferencované jednoty. S nástupem reformátorů se však jednota začala rychle drolit a existence superstátu omezeného na střední Evropu se stávala stále více formální, až jí zasadil poslední ránu Napoleon Bonaparte, přičemž nikdo po ní ani nevzdechl.
Současné bruselské elity se ovšem nezhlížejí ve středověkém monarchistickém uspořádání, nýbrž v mnohem modernějších Spojených státech. Jenže zapomínají na to, že samotné sjednocování USA probíhalo bezmála sto let a zaplatily jej životem miliony příslušníků původního obyvatelstva a statisíce vojáků občanské války. Kromě toho se i v nezapadlejším koutě Spojených států mluví stejným jazykem jako ve Washingtonu, což se o Evropské unii říci nedá. Prezident je volen přímo všemi občany, do toho má EU hodně daleko, navíc evropské obyvatelstvo není politickým národem, jakkoli se sociální konstruktivisté a kosmopolité snaží, aby slovo „národ“ bylo vymazáno z evropského slovníku. Jednotlivé státy USA mají sice částečně rozdílnou legislativu, ale jednotnou organizační strukturu – jsou to republiky, a ne evropská směs republik a monarchií.
Zkusme si jen na moment představit, jak by EU vypadala, kdyby se skutečně připodobnila Spojeným státům. Jen naprostý fantasta si dovede představit, že by evropští občané vybírali svého prezidenta v přímé volbě podle politického klíče. K tomu by snad došlo v malých státech, které by do prezidentského klání nevyslaly nikoho a volilo by se ze zahraničních variant. V zemích, ze kterých by pocházeli kandidáti, by se obyvatelstvo odprava doleva sjednotilo za „tím naším“. Výsledkem by byla maximálně taková „pluralita“, kdy bychom si mohli vybrat z více německých či francouzských nabídek, pokud by ovšem byly. Jak dlouho by takový systém vydržel, si čtenář domyslí sám.
Budovat mnohonárodní státní celek (a v případě Evropské unie o nic jiného nejde) smlouvami je nepoměrně složitější než v případě starověkého Říma, USA, Číny nebo Ruska, které se geograficky rozpínaly a absorbovaly další území mimo původní homogenní jádro. Obyvatelstvo připojených periferií postupně přejímalo jazyk jádra a částečně i jeho kulturu. A pokud v případě Číny nešlo o jazyk, spojnicí bylo jednotné obrázkové písmo. Nebyl to proces bezkonfliktní, jak jsem již ukázal na příkladu americké občanské války. Spojovalo jej však jedno: silná centrální moc, podpořená ideologicky společným (většinovým) náboženstvím či jiným druhem světonázoru, a také moc vojenská, schopná prosadit zájem vznikajícího centra i silou. Stačí se jen podívat na mapu z roku 1942 a lehce zjistíme, že hitlerovským Německem přímo či nepřímo ovládaná „sjednocená“ Evropa zahrnovala větší území, než je dnešní EU po brexitu.
Nic takového ovšem nemá EU k dispozici, nicméně proces integrace probíhá podobně jako vytváření uvedených říší minulosti. Legislativu vytvořenou jádrem přebírá povinně připojovaná periferie, ta se stává součástí centra pro další etapy rozšiřování a postupně se tak pravidla vhodná především pro zakládající menšinu rozšiřuje na další a další teritoria. Klíčovou úlohu hraje hospodářská síla a očekávání rychlejšího růstu v důsledku otevření trhu pro export. K tomu přistupuje nenápadná „salámová metoda“ přisvojování si dalších a dalších kompetencí Evropskou komisí na úkor suverénních členských států. Stačí jen rozhodovat o všem možném pod záminkou, že se to týká jednotného trhu EU, kde má Evropská komise suverénní kompetenci. U toho ostatního pak pod vedením Německa a Francie svolat periferní státy a vnutit jim v rámci „evropské solidarity“ vlastní stanovisko.
EU ale chybí potřebná jednotící identita, protože zmiňované evropské hodnoty nejsou ani evropské, protože vycházejí z obecných deklarací a paktů OSN. „Evropský příběh“, po kterém volají někteří odborníci a propagandisté, jsou v podstatě dějiny neustálých konfliktů, boje o území a národní svébytnost. Mírné remcání přerůstá jako reakce na umělé posilování centralizace v otevřený odpor. Jak silný je, ukáží nastávající volby do Evropského parlamentu.
Skrze EU se globální rozpory promítají do vnitrostátních. Převodníkem nejsou jen byrokratická, i když někdy potřebná a přínosná nařízení a směrnice Evropské komise, ale také tisíce aktivistů nejrůznějšího střihu prosazující zájmy menšin či různé ekologické a „humanizující“ programy. Nejsou spokojeni s tím, že menšiny i po naplnění svých oprávněných požadavků na právně rovný přístup zůstanou i nadále menšinami, neboť stát se většinou jim brání objektivní překážky v podobě přírodních zákonů. A tak si vymýšlejí a velmi agresivně prosazují formálně právní „rušení“ biologických zákonitostí za potlesku „sociálních konstruktivistů“ popírající přírodní součást podstaty lidstva. „Genderové šílení“ (výrok europoslance Zdechovského) Evropského parlamentu zachvátilo už i jinak konzervativní jednotlivce a skupiny, jež schvalují výmysly feministických aktivistek či reprezentantů LBGT komunit ze strachu, že budou považováni za brzdu pokroku, ba dokonce soudně či existenčně popotahováni za „šíření nenávisti“ či dávné dotěrnější flirtování. V duchu jim tleskají a dotace přihrávají finanční magnáti, vítající překrytí vlastní honby za ziskem fíkovým listem rádoby humanity a předstírání, že lze dosáhnout morálně čistého, lidsky přívětivého a absolutně spravedlivého kapitalismu. V jejich zájmu je, aby se potenciál kvalitativní změny, který je objektivně přítomen v každém systému, vysublimoval v kultu autonomních komunit typu žižkovské Kliniky, prožitků v kůži opačného pohlaví na základě pouhého prohlášení a podobných aktivit neohrožujících panství kapitálu.
Jenže společnost se takovými iniciativami neupevňuje, nýbrž rozkládá, propadá do chaosu, atomizuje. Možná je to i cíl, protože ti „chytří“ dokáží v podobných podmínkách vydělávat miliony, vzpomeňme jen na situaci v transformačním období první poloviny 90. let. Oslabuje se demokracie, protože její základní funkcí je způsob formování většiny pro politická rozhodnutí (rozhodnutí veřejné volby). Pokud tomuto procesu klademe – byť v dobrém úmyslu – překážky upřednostňováním menšinových zájmů (pozitivní diskriminací), společnost se začne instinktivně bránit a hledá kotvu v podpoře těch, kdo slibují opětovně nastolit řád. Na kanálu ČT 2 běží v současné době výborný německý seriál Babylon Berlín situovaný do konce dvacátých let a na pozadí kriminálního thrilleru popisující poměry, které vyústily v nástup nacismu. I tam existovaly paralelní světy, obrovské sociální rozdíly, rozpad morálky, korupce, nelegální činnost migrantů (v daném případě trockistů a sovětských agentů) – zkrátka jako bychom sledovali situaci v současných západních metropolích.
Snaha o nahrazení suverenity státu suverenitou jednotlivce dělajícího si, co chce, bez nezbytné korekce zájmem celku, vede v jiných podmínkách právě k podobným koncům, jaké zažilo zmíněné Německo 20. let. Samozřejmě si mohu o sobě myslet, co se mi zlíbí, stejně tak se prohlásit za kohokoli – za opačné pohlaví i prezidenta. Rozhodující ale je, zda bude toto mé rozhodnutí uznáno ostatními, stane-li se většinově tolerovaným či podporovaným postojem. Většina samozřejmě výše uvedená prohlášení neakceptuje, a tudíž se aktivisté obracejí na „vlivné menšiny“ – vždyť stačí jen „přesvědčit“ 101 poslanců a 41 senátorů, v měřítku EU pak několik stovek europoslanců. Demokracie ovšem dostává takovým počínáním pořádně na frak, a proto se nelze divit požadavkům na korekci podobných postupů všeobecným referendem. To je s demokracií kompatibilní forma, dokonce ji významně prohlubuje, horší je přechod k autoritářství či otevřené diktatuře. Proč se jí zákonodárci tak zuby nehty brání, se z tohoto úhlu dá těžko pochopit, pokud ovšem jim samotným není demokracie na obtíž.
Dogmatické lpění na pravidlech však může způsobit více škody než užitku, jak se můžeme přesvědčit na příkladu Ruska 90. let. Teprve nástup silného, podle mínění liberálů autoritářského prezidenta Putina se chaotická situace vyhovující pouze oligarchům a separatistům začala konsolidovat. Demokracie se vyvíjela, vyvíjí a bude vyvíjet ve vazbě na objektivní společenské podmínky, a ať chceme nebo nechceme, vždy bude obsahovat prvky autoritářství či diktátu. Není to anarchie. Svoboda také není podmíněna pouze individuální odpovědností, ale i objektivní nutností. Toho si byl vědom velký filozof Hegel už před dvěma sty lety.
Globalizace versus dělení světa: Lenin, nebo Kautsky?
Jedním z momentů našeho probouzení je i překvapivá změna v procesu globalizace. Po ukončení studené války převládalo v společenskovědním mainstreamu přesvědčení o definitivním vítězství liberální demokracie. Francis Fukuyama dokonce mluvil s odvoláním na Hegela o „konci dějin“. Podle něj i dalších autorů sjednocení světa na základě západního modelu společnosti už nic nemělo bránit. Jenže už za pár let přišly první krize a konflikty, nastal nástup radikálního islamismu, a dnes po Fukuyamovi lidově řečeno neštěkne pes a do módy přichází poněkud opožděně jeho vrstevník Samuel Huntington s modelem střetu civilizací.
Poslední vývoj naznačuje, že globalizace má své hranice při jejichž překročení začíná vadit už i svým největším podporovatelům – Američanům. Nenápadně se jim totiž vynořil silný konkurent v podobě Číny. Ta už dávno není globální textilní manufaktura, ale technologický gigant, který v některých odvětvích dosáhl špičkové světové úrovně. Spory okolo 5G internetu spojeného s technologií čínské firmy Huawei překročily sféru ekonomiky a staly se součástí velmocenského boje o hegemonii. Na čínské technologii totiž nevadí kvalita a bezpečnost, ale právě okolnost, že by to byla asijská velmoc, která se stane klíčovým dodavatelem progresivních technologií pro digitální revoluci. Představitelům tajných služeb a západním politikům vadí, že by se jejich svět stal závislým na technologii „totalitního“ státu, což by si veřejnost mohla vykládat jako důkaz přednosti oproti liberální demokracii. Povídačky o možném vypnutí systému a jeho následném rozpadu jsou jen marketingovou zástěrkou pro vytvoření systému soupeřících paralelních světů, od něhož si euroatlantické struktury slibují prodloužení životnosti stávajícího řádu (rozuměj liberálně demokratického kapitalismu) alespoň na části zeměkoule, když už to nejde na celé. Je to obnovení politiky zadržování z 50. let minulého století.
Výsledkem takového vývoje bude pravděpodobně (i když to s úplnou jistotou zatím tvrdit nelze) nové rozdělení mocenských sfér mezi USA a Čínu s tolerancí vůči existenci několika dalších silných států nebo jejich uskupení s regionálním vlivem (Rusko, Indie, islámská aliance, „Franko-Německo“, případně Velká Británie). Vzniknou fakticky paralelní světy podobně jako v době studené války. Očekávání geopolitické změny také vnesou nový moment do letitého sporu, který před více než sto lety představovali významní marxističtí teoretici a političtí činitelé Karl Kautsky a Vladimír Iljič Lenin. Kautsky prezentoval „optimistickou“ variantu globalizace s vytvořením pomyslného ultraimperialistického supermonopolu, ve kterém viděl předstupeň budoucího socialismu. Naproti tomu Lenin v předvečer Velké války narýsoval katastrofický scénář imperialistických válek, boje o trhy, o kolonie atd., ze kterého se zrodí nový společenský řád přeměnou vnějších konfliktů ve vnitřní, vyúsťující v socialistickou revoluci. V průběhu dějin měly navrch obě koncepce. Dlouho to byla Leninova, ale počátkem 90. let se zdálo, že pravdu má spíše Kautsky. Dnes se pomyslné váhy překlápějí opět na stranu Lenina, i když poněkud jinak, než on sám čekal. Hrůzná vidina jaderné apokalypsy brání v rozpoutání světové války, ale našly se náhradní způsoby konfrontace: hospodářský nátlak, sankce, propagandistická válka. V kontextu omezených regionálních ozbrojených konfliktů bývají poněkud nepřesně nazývány hybridní válka. Lenin měl však patrně pravdu, když tvrdil, že rozpory mezi mocnostmi jsou tak silné, že nedovolí vznik jednotného světového společenství. Odklon americké administrativy od Světové obchodní organizace a vystoupení z některých dalších potvrzují tuto tendenci. Dokud některá z velmocí spatřuje možnost vlastní světové hegemonie, globalizaci podporuje, jakmile se tato možnost ztrácí, realisticky se snaží udržet kontrolu alespoň nad tou částí světa, která sdílí její pravidla a je ochotna se podřídit. Tím ovšem není řečeno, že se nepokusí využít všech možných nástrojů k oslabení konkurentů.
Jako malý stát musí Česká republika bedlivě sledovat vývoj a pružně hájit své zájmy v nově se dělícím světě. Diskuse, zda patříme na Východ či Západ, jsou jen planým tlacháním bez špetky kreativity. Mění se totiž celý svět, a pokud nepoznáme jeho zákonitosti a vývojové tendence, zbude jen dogmatické omílání frází z doby, která nenávratně mizí. Těm, kteří mají za úkol formulovat nová paradigmata, adresuji poněkud upravený okřídlený Fučíkův výrok „lidé, probuďte se!“.