Zdeněk Vopat glosuje z hlediska historické paměti nepochopitelné kroky české zahraniční politiky vůči Venezuele.
Minulý týden v pátek vyzval předseda venezuelského parlamentu Juan Guaidó, který se prohlásil za prezidenta Venezuely, USA, aby vojensky intervenovaly ve Venezuele. Za těchto okolností je možné si položit otázku, zda jde předsedovi venezuelského parlamentu o prosazení demokracie v jeho zemi, nebo o naplnění svých politických ambicí. V tomto světle je zcela spodivem, že tzv. „západní vlády“ kritizují režim současného venezuelského prezidenta Nicolase Madura jako nedemokratický, a uznávají jakožto nového prezidenta této země člověka, který se sám v rozporu s demokratickými principy za prezidenta prohlásil. Navíc chce svého nároku dosáhnout za pomoci cizích vojenských sil.
S ohledem na to působí také skutečně tragicky rozhodnutí České republiky uznat pana Guaidóa za prozatímního prezidenta Venezuely. Česká republika je malá země, a proto jako taková se musí spoléhat na dodržování mezinárodního práva. Jeho podkopávání by se naší zemi mohlo tvrdě vymstít. Ostatně s nedodržováním mezinárodního práva má naše země trpkou zkušenost z roku 1938 a také z roku 1968. Připomeňme si, že vpád vojsk Varšavské smlouvy byl rovněž ospravedlňován tzv. „zvacím dopisem“. Ze zorného úhlu naší historie je tedy velmi nepochopitelné, že Česká republika uznala za prezidenta Venezuely člověka, který nemá demokratický mandát a který je pro prosazení své mocenské pozice ochoten pozvat cizí zemi, aby vojensky intervenovala do vnitřních záležitostí Venezuely. Tento nedostatek historické paměti by se naší zemi mohl jednou velmi nevyplatit.