Politolog Oskar Krejčí s ohledem na blížící se sudetoněmecký sjezd ve svém článku ukazuje na hlavní souvislosti s odsunem Němců z Československa.

Bez ohledu na snaživou propagandu některých politických stran a médií je pro velké množství lidí pořádání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně průzkum bojem. Akcí, která má ukázat, jaká je výchozí pozice při stupňování požadavků nejen na další a další omluvy, ale i na majetek… A to v době, kdy se z Bundeswehru stává nejsilnější konvenční armáda v Evropě.

Migrační kontext

Odsun Němců z Československa v letech 1945 a 1946 nebyl izolovanou akcí. S každou válkou je spojená migrace. S tou, které se říká 2. světová, to byla velká migrace. Jak uvádí kanadský geograf Paul Magocsi v knize Historický atlas střední Evropy (Toronto; Buffalo; London: University of Toronto Press, 2018), z níž byl převzat i graf na konci tohoto článku, v letech 1939 až 1948 bylo ve střední Evropě dočasně či trvale přemístěno 46,1 milionu lidí.

 Z Československa byly od konce války do roku 1947 deportovány přes tři miliony lidí, přičemž mezi odsunutými nebyli jen „sudetští Němci“, ale také více než 400 tisíc německých uprchlíků z Východu a „říšských Němců“, kteří se do Československa dostali spolu s okupační správou. Pro srovnání: podle Magocsiho bylo z Polska vystěhováno 3,3 milionu Němců. To je však údaj, který je platný jen za předpokladu, že se hovoří o Polsku v předválečných hranicích. Je-li Polsko pojato ve svých dnešních hranicích, pak bylo z tohoto státu odsunuto přibližně 8,1 milionu Němců. Ovšem ani po skončení 2. světové války se migrace netýkala jen Němců.

Legalita odsunu

Dnes se v souvislosti s odsunem často objevuje jednoduchá představa nápravy křivd vzniklých „vyhnáním sudetských Němců z Čech“. Právo se v tomto případě chápe jako zrušení zákonných norem, které legislativně opravňovaly odsun. Za ty se pak zjednodušeně pokládají „Benešovy dekrety“. Už samo slovní spojení „Benešovy dekrety“ je ale propagandistické označení, jehož cílem je snížit význam dekretů: naznačuje totiž, že šlo o soukromou iniciativu či nahodilý čin. Ve skutečnosti se jednalo o právní akty, které se opíraly o specifický legislativní proces, jehož vyvrcholením byl podpis legitimního a mezinárodně uznávaného prezidenta – Edvard Beneš byl jako hlava československého státu v roce 1941 uznán Velkou Británií a Sovětským svazem, v roce 1942 jej uznaly i Spojené státy. Ovšem samo soustředění na prezidentské dekrety je zavádějící. Odsun Němců z Československa po 2. světové válce se totiž neopírá o československé, ale o mezinárodní právo.

Právním základem odsunu jsou závěry postupimské konference. Konkrétně se jedná o článek XII. Protokolu postupimské konference tří velmocí pojednávající o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska, který byl přijat v srpnu 1945, přičemž vítězné mocnosti daly najevo, že „odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky“. Spojenecká kontrolní rada přijala v listopadu 1945 v Berlíně usnesení, jehož obsahem je Plán odsunu Němců ze zmíněných tří zemí. Ten obsahuje nejen kvóty, ale i harmonogram odsunu od prosince 1945 do července 1946: předpokládal odsunutí 3,5 milionu Němců z Polska, 3,15 milionu německých obyvatel z Československa, Rakouska a Maďarska do amerického, britského, francouzského i sovětského okupačního pásma, a to v období od prosince 1945 do července 1946.

Den po rozhodnutí postupimské konference o odsunu byl v Praze prezidentem podepsán prezidentský Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, které se za okupace a války staly německými či maďarskými státními příslušníky. Dekret se nevztahoval na ty občany německé a maďarské národnosti, kteří se přihlásili za Čechy či Slováky; naopak státního občanství byli zbaveni i ti Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se bez donucení ucházeli o německou či maďarskou státní příslušnost. Dekret předpokládal, že občanství bude zachováno těm osobám, které zůstaly ČSR věrné.

Majetek odsunutých

Prezidentské dekrety měly ovšem v českých zemích zásadní funkci v majetkoprávních vztazích (na Slovensku, kde byla omezená platnost prezidentských dekretů, o majetkových věcech rozhodovala nařízení Slovenské národní rady). Rozhodující byl Dekret č. 5/1945 Sb. z května 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednáních z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Následoval Dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z června 1945, který byl vlastně realizací 11. kapitoly Košického vládního programu o pozemkové reformě. Akce proběhla pod heslem „Odčiňme Bílou horu“ a byly při ní konfiskovány přibližně tři miliony hektarů půdy, z nichž bylo téměř 2,5 milionu hektarů rozděleno mezi české a slovenské drobné rolníky a bezzemky. Dekret č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel českého a slovenského národa z července 1945 byl později rozšířen o konfiskaci nepřátelského majetku dekretem č. 108/1945 Sb. z října téhož roku. Tentýž měsíc byly dekretem č. 100/1945 Sb. bez náhrady znárodněny doly a průmyslové podniky Němců a Maďarů.

Uvedené dekrety se nevztahovaly pouze na Němce a Maďary, ale také na „zrádce a kolaboranty“ či „osoby státně nespolehlivé“ všech národností. Zároveň nedopadaly pouze na fyzické osoby, ale též na osoby právnické – především německého a maďarského státu. Z druhé strany se dekrety nevztahovaly na antifašisty všech národností a osoby, které se aktivně účastnily boje za záchranu a obnovu celistvosti Československa. Vláda 8. června 1945 zveřejnila v Úředním listě prohlášení o výjimkách z opatření proti Němcům, kteří se vrátili z koncentračních táborů a vězení, pokud se v nich ocitli následkem politického nebo rasového útisku, prokázali, že podporovali český národ v boji proti nacismu, a zaměstnanci potřební k udržení provozu závodu. Národní výbory, správní komise, jakož i bezpečnostní orgány měly povinnost těmto lidem poskytnout ochranu osobní i ochranu jejich majetku – což se však v mnoha případech nepodařilo.

Excesy

Migrace Němců z oblasti českých zemí probíhala ve třech časových vlnách. První spadá do závěrečných měsíců války a má charakter útěku před postupujícími spojenci, zvláště před Rudou armádou. Druhá, násilná a neorganizovaná vlna – tzv. divoký odsun – proběhla mezi květnem a letními měsíci 1945. Byla vyvolána strachem Němců, ale i protiněmeckými náladami a činy českého obyvatelstva. Právník a historik Jan Kuklík ve své pozoruhodné knize Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů. (Praha: Linde, 2002, s. 270–274) uvádí, že tehdy bylo nuceně vysídleno z Československa více než 600 tisíc Němců. Zvláště v průběhu této fáze odsunu „došlo k řadě zločinů, násilností a individuálních aktů bezpráví, zejména ze strany tzv. Revolučních gard. Bez právního podkladu probíhaly též snahy o internaci téměř veškerého německého obyvatelstva včetně žen a dětí a starých lidí ve zvláštních táborech a střediscích“. Podle československého úředního šetření z počátku devadesátých let byl počet obětí divokého odsunu odhadnut na 20 až 40 tisíc lidí.

Třetí vlna odsunu následovala po prosinci 1945 na základě rozhodnutí postupimské konference a za dohledu Spojenecké kontrolní rady, Mezinárodního červeného kříže a státních orgánů ČSR. V rámci organizovaného odsunu bylo podle údajů Spojenecké kontrolní rady do okupačních zón v Německu do konce roku 1946 přesídleno 2 miliony 208 tisíc osob. K celkové tragédii onoho období patří, že klimatické podmínky pro transfer byly v zimě 1945 až 1946 velmi kruté zvláště pro ženy a děti, docházelo k rozdělování rodin, odsun zasáhl řadu antifašistů, ale i německy mluvících Židů a podobně.

Podle zprávy Společné komise historiků, která byla zřízena na základě podnětu ministrů zahraničních věcí ČSFR a SRN z roku 1990, „dosavadní odhady německých a českých odborníků o těchto číslech se pohybují mezi 19 000 (podle německého »generálního šetření« – »Gesamterhebung«, které zjistilo přibližně 5000 sebevražd a přes 6000 obětí násilných činů) a 24 000 až 30 000 (podle odhadu českých badatelů). Tyto počty, stejně jako údaje o výši československých ztrát, které se vykazují číslem 360 000 (z toho asi 240 000 obětí rasového pronásledování), si vyžadují další odborné přezkoumání.” (viz Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění, s. 68) Podle těchto kvalifikovaných odhadů představují československé ztráty více než desetinásobek ztrát způsobených odsunem.Z morálního hlediska není ale důležité, kolik přesně Němců a Maďarů zahynulo během odsunu: i jeden mrtvý by byl tragédií; tragédií byl i odsun nevinných lidí. Výraz „excesy“ je pouze eufemismem pro označení zločinů proti lidskosti. Zároveň však nelze zapomínat, že odhadované počty mrtvých v důsledku 2. světové války se pohybují mezi 70 až 80 miliony lidí.

Povaha viny

V souvislosti se zločiny a tragickými událostmi během odsunu není kritizovanou právní normou prezidentský dekret, ale zákon Prozatímního Národního shromáždění č. 115/1946 Sb. z 8. května 1946 o právnosti jednání souvisejícího s bojem o znovunabytím svobody Čechů a Slováků. Podle uvedeného zákona byla zavedena beztrestnost pro jinak trestné činy, jestliže byly spáchány alespoň z jednoho ze dvou důvodů: jednalo-li se o pomoc ke znovunabytí svobody nebo směřovaly-li ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů. Zákon se vztahoval na jednání z doby od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jeho cílem bylo vzít pod ochranu civilní osoby, které se s použitím násilí vzepřely násilnému jednání německých okupantů. Tento zákon vznikl v mimořádných podmínkách a podobné zákony ze stejných důvodů přijala i Francie, Itálie a řada dalších zemí.

Vypráví se, že v době odsunu přišel Zdeněk Nejedlý s heslem „Není Němec jako Němec“, které se snažilo stavět hráz proti „excesům“. Nebyl vyslyšen, ale měl pravdu: není a nikdy nebyl Němec jako Němec – a také není Čech jako Čech. Jenže zločiny během odsunu byly především záležitostí vzedmuté vlny emocí, byť jistě bylo možné zaznamenat i násilí motivované chamtivostí či osobní pomstou. Časem emoce pominuly a řada lidí se po vystřízlivění za své případně násilné činy či prostý souhlas s nimi styděla a litovala svých činů či postojů. Porozumět oné vlně nenávisti vyžaduje vcítit se od doby, kdy přicházely šokující informace o hrůzách páchaných ve věznicích gestapa, ve vyhlazovacích táborech či na frontě. Byly to zločiny, o kterých do té doby česká veřejnost nevěděla. Pokoušet se tehdy zastavit násilí sebepravdivějším heslem nemělo naději na úspěch: postavit se davu vedenému emocemi dokázal jen doktor Galén…

Násilí Třetí říše nebylo projevem emocí, které dříve či později vyprchají. Mučení, vraždění a vyhlazování celých etnických skupin bylo státní politikou tehdejšího Německa. Byla to propracovaná idea, kterou realizoval státní aparát a organizace typu SS či gestapo, bez nichž například továrny na smrt nemohly fungovat. Takové instituce „nevyprchají“ – fungovaly až do doby, kdy je spojenecké armády zničily.

Právo na vlast

Odsun Němců je vydáván za čin, který vyhnance zbavil vlasti, tedy možnosti žít na území, kde se narodili a kde žili jejich předci. Slogan „Domů do říše!“, Heim ins Reich! sloužil od 20. let minulého století jako programová zkratka pro Anschluss Rakouska a také pro radikální menšinu německých obyvatel pohraničí Československé republiky.

V případě německé menšiny v českém pohraničí představa návratu do Říše neznamenala odchod domů za hranice státu, v němž žili. Vlastně se jednalo o dvojí krok: o dobrovolnou výměnu československého občanství za říšsko-německé a o přesun obydlí i s územím pod správu jiného státu. Tedy likvidaci historické a přírodní hranice českého státu. Z hlediska české či československé státnosti nelze takové jednání v době krize vnímat jinak než jako vlastizradu – rozvracení republiky v zájmu cizí mocnosti. Třeba i proto, že po Mnichovské dohodě následovala okupace spojená s plány na likvidaci českého národa.

Restituce

Nejvíce sporů vyvolává představa, že chystaný sjezd v Brně má pootevřít cestu k majetkovým restitucím ve prospěch potomků odsunutých Němců. Často se zdůrazňuje, že v aktualizovaných stanovách Sudetoněmeckého krajanského sdružení z roku 2021 byly vypuštěny požadavky na navrácení majetku či odškodnění. Jak ale upozornil Jan Schneider, na oficiálních stránkách tohoto sdružení lze nalézt Zásadní prohlášení Sudetoněmeckého krajanského sdružení z roku 2015, kde je mezi cíli a úkoly tohoto spolku uvedeno: „Sudetoněmecké krajanské sdružení usiluje o to, aby Česká republika zrušila platnost i nadále účinných dekretů, zákonů a nařízení vydaných v letech 1945/1946 prezidentem republiky, vládou, nebo parlamentem tehdejšího Československa, které nařizovaly, resp. legalizovaly skutkový stav bezpráví – kolektivní zbavení práv, vyvlastnění, nucené práce, vyhnání a vraždy.“ (s. 16)

Vrátit ale majetek potomkům odsunutých Němců není legálně možné, neboť z hlediska platného českého práva restituce se vztahují jen na majetek znárodněný až po únoru 1948. Navíc restituovat například zemědělské usedlosti, kde v dobré víře žije již třetí generace Čechů, je více než sporná vize spravedlnosti – znamenalo by to vytvářet nespravedlnost novou. Což ovšem nevylučuje požadavek finanční náhrady. Navíc teze, že dekrety prezidenta Edvarda Beneše nelze zrušit, pomíjí prostou skutečnost, že celá řada jiných prezidentských dekretů byla popřena – jaká je dnes platnost dekretů o znárodnění dolů či o státním filmu? Nabízí se tak obraz modelu politického chování prosazujícího požadavky na vrácení majetku či kompenzaci: individuální nároky u místních a následně evropských soudních institucí, které získají podporu nejrůznějších médií, právníků, občanských iniciativ a spolků, včetně sudetoněmeckých a českých, nakonec nové dohody vlád či rozhodnutí některých unijních orgánů… Lze tomu ovšem zabránit.

Mezinárodní úmluvy

Majetkové záležitosti poraženého Německa spravovala po skončení války Kontrolní rada pro Německo. Spolková republika Německo uznala formou smluvních závazků platnost Dohody o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata – 150/1947 Sb. Ta byla podepsána 18 státy protihitlerovské koalice, včetně Československa, v prosinci 1945 v Paříži. Tomuto tématu se také věnovaly pařížské dohody o suverenitě Spolkové republiky Německo z října 1954. Mezi nimi je i Úmluva o vypořádání otázek vyplývajících z války a okupace. Ta v kapitole VI, čl. 3 obsahuje závazek Spolkové republiky Německo, že v budoucnu nevznese žádné námitky proti opatřením, která byla nebo budou provedena proti německým majetkovým hodnotám v zahraničí nebo jinému majetku, který byl zabaven pro účely reparace nebo restituce, anebo v důsledku válečného stavu nebo na základě dohod, které uzavřely nebo uzavřou tři mocnosti s jinými státy spojeneckými, neutrálními nebo dřívějšími spojenci Německa. (s. 280) Tyto dohody se vztahují i na bývalý majetek sudetských Němců v Československu.

Podle dostupných údajů ministerstva financí SRN bylo na základě obecné Dohody o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata (150/1947 Sb.), uzavřené v prosinci 1945 v Paříži, ke konci roku 2024 vyplaceno téměř 85,4 miliardy eur. Informace na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR uvádí, že československou stranou byl uplatněn nárok ve výši 306 miliard Kčs (vyjádřeno v dobové měně); ze strany Německa bylo vyplaceno 230,1 milionů Kčs. K dokreslení celkového obrazu je vhodné připomenout, že ve Spolkové republice Německo byl v srpnu 1952 přijat Zákon o vyrovnání břemen. Jeho cílem byla mimo jiné finanční pomoc milionům německých uprchlíků a vysídlenců, kteří po 2. světové válce přišli o majetek ve střední a východní Evropě. Celkově, tedy nejen uprchlíkům a vysídlencům, do konce devadesátých let SRN vyplatila v rámci tohoto programu přibližně 126 miliard marek.

Tuto otázku uzavřela – alespoň na čas – Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji v lednu 1997. Ta hned v preambuli uvádí, že „spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám“. Ve IV. článku pak dodává, že „obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“. Jenže právě v této Deklaraci se odsun změnil na „vyhánění a nucené vysídlení“ (viz čl. II. a III.) – a to bez jakékoliv zmínky o Protokolu postupimské konference tří velmocí pojednávajícím o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

Přepisování dějin

Základ odsunu Němců z Československa nepoložily prezidentské dekrety Edvarda Beneše, ale činy nacistického Německa, které vedly ke 2. světové válce. Na oficiálních internetových stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení je česky namluvený podcast (vlevo dole), který obsahuje pozoruhodné pojetí dějin vztahů Čechů a Němců v českém pohraničí. Je smutné, že postrádá byť jen letmou poznámku o existenci Sudetoněmecké strany (SdP) – strany, která povznesla to, co František Palacký nazval „stýkání a potýkání Čechů s Němci“, na zcela novu úroveň. Strany, která v parlamentních volbách roku 1935 získala téměř 1,3 milionu hlasů, tedy 68 % hlasů německých občanů Československa. A vliv SdP i po těchto volbách dále narůstal. V Karlovarském programu SdP z dubna 1938 lze nalézt takové body jako povinnost jmenovat v oblasti Sudet pouze německé úředníky a dát úplnou svobodu „německému světovému názoru“.

Po Mnichovské dohodě SdP splynula s Hitlerovou NSDAP. Ještě předtím ale kolem SdP vznikaly satelitní organizace. V září 1938 to byl Sudetoněmecký sbor dobrovolníků, smutně proslulý Freikorps, jemuž velel předseda SdP Konrad Henlein, rodák z Vratislavic nad Nisou. Početní stav Freikorpsu na konci listopadu 1938 je odhadován až na 40 tisíc členů. Do svého rozpuštění stihl Freikorps spáchat více než dvě stě teroristických akcí, při nichž bylo zabito přes sto lidí; přibližně dva tisíce lidí bylo uneseno do Německa. Mnozí z členů Freikorpsu po formálním rozpuštění těchto oddílů vstoupili do SS. Například Karl Hermann Frank, rodák z Karlových Varů a zástupce velitele Freikorpsu, to dotáhl na hodnost SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei. Jako státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank velel druhé heydrichiádě. Platí ale: ať už dopadne sjezd Landsmannschaftu v Brně jakkoliv, a sdělovací prostředky budou o něm tvrdit cokoliv, v českých zemích vždy zůstane mnoho lidí, kteří vědí, že z hlediska vyššího principu mravního vražda tyrana není zločin.

Odsun Němců byl tragickým aspektem velice potřebné stabilizace Evropy po válce, kterou nezačali ani Češi, ani Slováci. V Evropě to bylo Německo, které 2. světovou válku začalo, prohrálo ji a podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci. Odsun byl tehdejší formou obrany Evropy, a to i proti takovým jevům, jako byly genocidy, které nacisté uskutečňovali a plánovali proti Židům a Slovanům, ale také Romům i dalším etnikům. Popření mezinárodních norem týkajících se odsunu by bylo nešťastným aktem, vedoucím k destabilizaci Evropy. Polistopadová československá a česká diplomacie vytvořila v této oblasti obrovský dluh, jehož část by mohla odstranit těsnější spoluprací se slovenskou a polskou diplomacií.