Jiří Málek ve svém komentáři varuje před tím, aby se sudetoněmecké téma znovu stalo politickou kulisou, a místo patetických gest žádá poctivý dialog bez falešných iluzí.

Zdá se, že „problém Sudeťáci“ je přesně to, co česká politika dnes potřebuje. V době, kdy není jasné, kudy a kam jde a půjde svět, či Evropa a naši společnost tyto procesy budou vláčet neznámo kam, téma zmíněné v titulku dává možnost úniku. A tomuto pokušení neunikl ani autor.

V roce 1994 vyšel v německém týdeníku Die ZEIT text, který by byl vhodný k přetištění i dnes. Autorem byl česko-německý nebo německo-český spisovatel Ota Filip. Stručně, co v něm bylo psáno? Pokusme se podívat na dnešní realitu očima, které se na situaci dívaly před 32 roky. V Die ZEIT bylo připomenuto, že v roce 1993 publikoval Peter Becher, ředitel mnichovské Adalbert nadace, výzvu k dialogu se „stárnoucí, bezradnou a bezcílnou sudetoněmeckou etnickou skupinou“. Dále německý historik a spisovatel píše: „národnostní boj v Československu v letech 1918 až 1938 zaslepil sudetské Němce natolik, že si neuvědomili, že i jejich nemilovaná role v česky dominující demokracii byla tisíckrát lepší než uniformní existence v nacistické diktatuře“. A dále: „Na smutnou skutečnost, že asi 180 000 sudetských Němců na frontách druhé světové války zbytečně obětovalo svůj život za Hitlera, si už během Sudetských německých dnů nikdo nechce vzpomínat; ale o každého mrtvého, který při vyhnání přišel o život, se vede spor.“ Tehdejší každoroční sudetoněmecké dny byly sebepotvrzováním stárnoucí vládnoucí třídy. Když se Václav Havel omluvil za vyhnání sudetských Němců, je to v sudetoněmeckém Landsmannschaftu okamžitě vnímáno jako přiznání výlučné české viny za jejich tragický osud. „Pokud se z vyhnání dělá téměř výlučně jádro vlastní identity,“ říká Becher, „pak se v tom emocionálně zakotvuje nejen vlastní zkušenost utrpení, ale i obraz pachatele. Jak má někdo brát vážně naše řeči o partnerství, když nevyzdvihneme ani jedinou dobrou vlastnost českého národa a navíc vystupujeme, jako bychom my, sudetští Němci, byli pouze těmi, kdo trpěli, a nikoli také spoluviníky českého neštěstí ve druhé světové válce a spolupachateli nesčetných zločinů na českém národu.“

Je třeba říci, že téměř čtvrtstoletí existující výzva k dialogu zůstala bez větší ozvěny. Samozřejmě, že proběhla řada akcí a kroků k formálním dialogům. I SdL postupně měnil své „politické priority“, ale tak, aby zůstával jedním z relevantních prvků bavorské politické scény a prezentoval se jako trvalý podpůrný sloup Křesťansko-sociální unie. Uvědomoval si změněné podmínky a v roce 2015 promítl do svých dokumentů to, co bylo „diktováno“ okolím: vypuštění svých explicitně vyjádřených politických i materiálních požadavků („obnovení vlasti“, restituce). Mnoho sudetských Němců na tyto změny reagovalo pobouřeně. Cítili se zrazení Spolkovým shromážděním. Politici v Německu a České republice se naopak vyjadřovali převážně pozitivně a hovořili o novém začátku, někteří dokonce velmi nadšeně. Cílem ale bylo dodání SdL modernějšího nádechu. Volba slov je globálnější, politicky korektnější a modernější. Témata spoluodpovědnosti nacistů a odpovídající přehodnocení nacistické minulosti byly nyní také zahrnuty. Nová deklarace principů a revidované stanovy jsou samozřejmě také vyjádřením změněných priorit. Ale, jak se vede „občanský“ dialog mezi Čechy a Němci, nejen mezi těmi „postřelenými“, ale i s celou německou společností? Pokud došlo k omluvám, pak to bylo vždy takové „podmíněné“. Je faktem, že aktivitu v tomto směru podnikaly především katolické struktury či socialistická větev v Seligerově sdružení (obci). Již na počátku devadesátých let se ale SdL podařil velký kousek. Dominují v česko-německém dialogu, jsou jeho iniciátorem nebo naopak ho dovedou efektivně zpomalovat či torpédovat. Pro levici je zvláště nedobré to, že takové diskuse zůstávají mimo její pozornost, natož, aby je iniciovala se spřízněnými partnery v Německu. Tam je levice daleko méně fixovaná na tyto otázky. V Bavorsku, kde SdL dominuje a je přece jen relevantnějším partnerem i pro zemské politické struktury, má levice problém se relevantněji prosadit na zemské úrovni (i když např. v Kaubeuernu, kde je snad největší odsunutá komunita z ČSR, Die Linke i Uskupení S. Wagenknechtové získali po jednom křesle v městském zastupitelstvu). Kolik čtenářů ví, že v Německu jsou školy vyučující v německém a českém jazyce (Pirna) a zkusil někdo udělat právě takové instituce určitou základnou pro mezietnický a mezinárodní dialog? V roce 1994 článek konstatoval, že občané obou zemí, ale asi více v Německu, jsou málo informováni o německo-českých (a vice versa), mnozí (opět především u našich sousedů) je možno říci, že vůbec. Pro německou společnost jsou dominantními „sousedy“ Francie nebo Polsko; ostatní jsou trochu do počtu. Proto nepřekvapuje, že v nějakém sociologickém šetření se ČR ocitla na stejné úrovni, ale někde vzadu s Belgií. Je poněkud „nepolitické“, že dominantní německá radikálně levicová síla Die Linke si drží velký odstup od těchto otázek. Nejspíše došla k závěru, že se jí to „nevyplatí“. Na české straně radikálně levicové struktury marxistického ukotvení se tak ponořily do „ochrany národních zájmů“, že třídní pohled úplně zmizel. To v Mostecké stávce dělníci, hlavně němečtí spolu s českými i polskými, věděli, že jejich společným nepřítelem je kapitalista, český, německý i židovský. Kde jsou ty časy!

Brno jako test

Letošní setkání v Brně je takové testování příležitostí. Je fascinující, jak krásně, procítěně a „moudře“ mnozí v této souvislosti hovoří. Jak slyšíme, jde jen a pouze o smíření a odpuštění. Třeba nám některá výzkumná agentura sdělí, kolik našich občanů nemohou večer usnout, protože je tíží absence odpuštění a smíření. Jak moc to ovlivňuje chuť omezit výhodnější nákupy v německém příhraničí a jak někteří omezí své výjezdy za prací do Německa? A naopak, kolik německých návštěvníků místo Prahy a jinam do Česka raději jede do Polska, Kuronska (nyní Litva) a jinam. Před několika lety malá většina (53 %) českých občanů měla k Německu vcelku pozitivní vztah a jedna sedmina negativní. Jak už to v kapitalismu bývá, spíše za tím vším jsou „money“. Je vcelku pochopitelné, že i odsunutí by rádi něco od Čechů získali, když už se 35 let rozdává a „napravují křivdy“. Zdá se, že cestou by mohlo být zrušení některých právních rozhodnutí, na kterých tyto „křivdy“ stojí. A nejjednodušší by to bylo cestou Benešových dekretů. Zde lze spoléhat i na podporu relevantních sil v Evropském parlamentu a evropských strukturách. Vznešené řeči o nepřípustnosti „kolektivní viny“, ale i o nepřípustnosti „otroctví“ jsou dobře umělecky nacvičeny. V této souvislosti člověka napadne myšlenka Juliana Tuwina, polsko-židovského básníka: „Mysli na chudé! Říkal jeden lodžský fabrikant. To nic nestojí…“ V okamžiku, kdy ale dojde na to, kdo a kolik zaplatí, je to již jiná diskuse. To platí u nás i v EU („dodavatelé“ otroků již čekají, co od Evropy reálně dostanou).

Proto by bylo dobré myslet na to, až se bude takové sudetoněmecké setkání opět konat v ČR, a to nejspíše bude, pak je třeba se začít připravovat včas. Jak? Svážení demonstrantů asi situaci nevyřeší. Spíše je důležité vytvořit takové podmínky, aby mohl v tobě konání akce proběhnout jako mnohovrstevný dialog na různých generačních i sociálních úrovních a samozřejmě i na těch politických. A tak, na české straně nesmí mít monopol na jeho realizaci ani jakýsi Meeting či katolická církev ani bývalí politici, ale relevantní struktury občanské společnosti, politické strany a hnutí, vědecké struktury atd. Je smutné, že v těchto dnešních „vlasteneckých“ diskusích lidé, kteří se hlásili k heslu „proletáři všech zemí, spojte se“, dnes vidí jen „nic než národ“. A na té německé straně zase platí, že SdL není reprezentantem německé populace ani teritoriálně, ani sociálně, ani politicky. Bavorsko není jediný partner pro Česko. Ale samozřejmě si budeme vážit toho, pokud bavorská vláda podstatněji přispěje finančně na celou budoucí akci (my jsme daleko chudší).  Nakonec to je nejbohatší spolková země. Pak si určitě i bavorský zemský prezident zaslouží přijetí na Hradčanech. A naopak, pokud někdo u nás si myslí, že by bylo nejlépe „odškodnit“ Němce, nechť poskytne prostředky na rozvoj kulturních vztahů mezi našimi státy, na hledání společné historie a její studium, věnuje se spolupráci s lužicko-srbskou menšinou v Německu, hledá cesty, jak přeshraničně spolupracovat ve zdravotnictví, školství, vč. výuky jazyků a podobně. Cílem by mělo být ulehčení života obyčejným obyvatelům, kterým ani tak nechybí odpuštění a vzájemná omluva jako podmínky pro dobrý život s dobrými sousedy. Ale na tom se politické body získávají hůře, pokud vůbec.

Na závěr něco z osobní historie. Autor se setkal se sudetským Němcem, vzdáleným strýcem. Ten mu ještě za socialismu líčil, jak jako mladý truhlář na Jablonecku v předvečer 1. máje 1939 patřičně posilněn pivem s kamarádem vyvěsili na místní tovární komín rudou vlajku. Nejsem si jistý, jak moc litoval rozpadu ČSR a jejich „transfer“ do Reichu, ale zdá se, že mu třídní solidarita nebyla cizí. Měl štěstí; místní moc nevypátrala „zločince“. Ale jako občan říše stejně ke konci války dostal někde u Leningradu kulku, ale podařilo se mu už se nevrátit na hroutící se frontu. Protože byl ve smíšeném manželství, odešel s rodinou do SRN až v poslední skupině počátkem šedesátých let. Celý příběh má pokračování v devadesátých letech. Při návštěvě u něj jeho žena byla docela rozčilená. Rezolutně prohlásila, že už nikam nepojede! Dotyčný totiž jezdíval na pravidelné srazy vysídlených Jablonečáků do Kaubeuernu. A když se tehdy vrátil, tak vyšlo najevo, že se tam tento muž 70+ popral. Po několika pivech se vedly řeči jako „co nám ti Tschechei udělali“. Na to strýček odpověděl – no vždyť si vzpomeňme, co jsme dělali my. A už to bylo. To je ta dialektika historie. Nelze nevzpomenout: „To jsou ty paradoxy, pane Vaněk.“

Ilustrační foto: German Third Reich, Public domain, via Wikimedia Commons