Politolog Petr Drulák píše o tom, jak nezvládnutá migrace a s ní spojené problémy dnes politicky rozděluje Iry v Severním Irsku.
Jako by se minulý týden ve zpravodajství z Belfastu přehrávaly záběry z devadesátých let: oheň a násilí. Ale dnes se zde nestřetávají protestantští zastánci unie s Londýnem proti katolickým republikánům, kteří žádají odtržení od Británie. Lidový hněv dnes probouzí nezvládnutá imigrace. Jak už to bývá, má tento hněv své spravedlivé důvody, ale nespravedlivý projev. Navíc Iry opět rozděluje: tentokrát na bouřící se protestanty a konformní katolíky.
Tři noci vyplněné ničením majetku a útoky na budovy spojené s imigranty následovaly potom, co se na sítě dostal záznam z brutálního útoku, během něhož súdánský žadatel o azyl brutálně pobodal místního. Zločin spojil příslušníka africké střední třídy s postavou z okraje místní společnosti. Súdánec pochází z vlivné rodiny, vyrůstal v Saúdské Arábii, studoval doma a krátce působil u policie, než ho občanská válka přiměla vydat se na sever. Přes Libyi do Francie, pak do Irska a následně do Velké Británie, kde zažádal o azyl a kde se usadili i jeho bratři. Samotná jeho cesta dokumentuje naprosté selhání evropské migrační politiky, zvládl několik nelegálních přechodů hranic a následně svůj pobyt legalizoval.
Oběť, která dnes v nemocnici zápasí o život, se trvale pohybuje na okraji společnosti. Před více než dvaceti lety se tento muž stal obětí jiného brutálního útoku, tehdy uvnitř irské komunity ve Skotsku, kde ho místní mafián zdrogoval a zapálil. Se Súdáncem se znal a nejspíše spolu měli nesrovnané účty. Pozadí jejich konfliktu bude nejspíše méně „černobílé“ než například sexuální útoky migrantů na evropské ženy.
Podstatné je však to, že Súdánec byl v zemi, do níž se neměl dostat, a že je součástí skupiny, která představuje výraznou společenskou zátěž. Tu nenesou příslušníci vyšších vrstev, z nichž pocházejí politici, úředníci a soudci, kteří nesou odpovědnost za migrační selhání, ani novináři, think-tankeři či umělci, kteří to obhajují. Zátěž je na bedrech těch nejchudších; ti trpí kvůli nevítaným, nepřizpůsobivým sousedům, s nimiž soutěží na trhu práce a o stále méně dostupnější veřejné služby. Ve srovnání s jinými oblastmi Velké Británie sice v Severním Irsku příliš migrantů není, ale samotný Belfast patří k těm nejchudším s koncentrací všech možných sociálních problémů. Posílání afrických migrantů do takového prostředí je politickým zločinem.
Vzpoura proti tomuto zločinu je spravedlivá, i když násilí nebylo spravedlivé vůči těm, které postihlo. Nicméně lidé, kteří vyšli do ulic, vědí, že pokud zůstanou jen u nářků, nikoho nebudou zajímat a bude hůře. Bohužel nic jiného, než násilí k dispozici nemají. V demokratických poměrech by mělo platit, že politika, která vyvolává tak silný lidový odpor, neprojde testem voleb. Ale tohle v „demokratické“ Evropě už nějakou dobu neplatí. Nejlepším příkladem je současná labouristická vláda v Londýně. Zatímco před sto lety byli labouristé hlasem lidu, jehož se establishment bál, dnes jsou stranou, která lid zastrašuje represemi. Jejich vůdce a současný premiér vzešel z britské justice pověstné potlačováním jakéhokoliv protimigračního projevu.
Ale problém nekončí Londýnem. Něco podobného se odehrálo i v samotném Severním Irsku se stranou Sinn Féin. Čelní představitelé této hlavní síly katolického, republikánského nacionalismu, která byla v době nepokojů napojena na teroristickou organizaci IRA, už dvacet let zasedají na ministerských postech. Ze Sinn Féin je dnes severoirská premiérka i primátorka Belfastu.
Strana kombinuje radikální nacionalismus s progresivismem včetně genderu a migrace. Souvisí to do určité míry s vývojem od pronásledovaných radikálů k vládní straně. Ale také s povahou severoirského národního uvědomění proti britské nadvládě, které staví na lidských právech. Lidskoprávní obhajoba irské identity proti britskému kolonialismu pak souzní s lidskoprávní či dokonce postkoloniální obhajobou migrace. Proto byl minulý týden v katolických čtvrtích Belfastu klid.
Mladé horké hlavy si nechaly domluvit od zkušených straníků z aparátu Sinn Féin. Stranické vedení ve státních a městských strukturách pak o víkendu po nepokojích zorganizovalo v Belfastu demonstraci proti rasismu.
Jinak tomu bylo u protestantů. Jejich národní uvědomění je přirozeně konzervativní a svou podstatou koloniální, neboť žádá zachování koruny a vlády Londýna nad Severním Irskem. Také mohou mít pocit, že bojují ztracenou bitvu. Protestanti dnes před migranty brání řád a území, které považují za své tak, jako je v minulosti bránili před katolíky. Strůjci protestů byli právě protestantští radikálové.
Severoirský případ připomíná jedinečnost každé evropské země. Národně orientované síly bývají obvykle konzervativní a protimigrační, ale progresivní nacionalisty najdeme vedle Severního Irska také ve Skotsku. V takovém Německu zase platí, že radikálnějšími vítači jsou spíš protestanti než katolíci. Odpovídá to rozdílům mezi oběma společenstvími i v dalších progresivistických tématech; i když s postupujícím progresivismem v katolické církvi se tyto rozdíly stírají. V čem se však Severní Irsko nevymyká, je skutečnost, že postoje k migraci evropské země vnitřně rozdělují, a to nejen propastí mezi elitami a lidem, nýbrž také napříč lidem. Dokud tomu tak bude, nelze čekat, že by se Evropa dokázala migraci skutečně efektivně postavit.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!