Spor o účast prezidenta na summitu NATO podle politologa Petra Druláka odhaluje sílící vliv Ústavního soudu na českou politiku i slábnoucí schopnost vlády prosazovat svůj mandát.
Česká vláda v pondělí rozhodla, že českou delegaci na summit NATO v Ankaře povede premiér Andrej Babiš a že prezident Petr Pavel zůstane doma. Prezident, který o červencový summit hodně stojí, ještě týž den podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu v Brně. Soud zareagoval bleskově. Ve středu vydal předběžné opatření, jímž vládě přikázal rozšířit delegaci i o prezidenta s tím, že kompetenční spor mezi vládou a prezidentem o zastupování České republiky na nejvyšší úrovni rozhodne později. Probruselská opozice, jejíž součástí jsou i brněnští soudci, přiznala svému nejvyššímu představiteli další kompetenci, kterou dosud neměl. Ministr zahraničí Petr Macinka mluví o ústavním puči, ale premiér Babiš soudcokratické rozhodnutí přijímá. Slabý premiér si nechává svazovat ruce obavami z konfliktu.
Od loňské porážky v parlamentních volbách se české probruselské síly pokoušejí různými způsoby zvrátit demokratický výsledek. Mimo jiné plíživým přepisováním kompetencí ve prospěch někdejšího komunistického rozvědčíka a následně Američany vycvičeného generála, jehož se jim podařilo před třemi lety dostat na Pražský hrad coby nositele odkazu Václava Havla. V posledních měsících uspěly už dvakrát.
Začalo to, když prezident odmítl jmenovat ministrem volebního lídra koaliční strany Motoristé sobě Filipa Turka. Přitom do té doby panovala mezi ústavními právníky shoda, že prezident musí respektovat premiérovy návrhy na jmenování ministrů. Premiér tehdy odmítl podat na prezidenta kompetenční žalobu s tím, že nechce narušovat spolupráci s prezidentem. Nejspíše se však obával prohry u soudců, o nichž mohl tušit, že jsou prezidentovi nakloněni. Pokud tomu tak bylo, nemýlil se. Dnes mu z Brna vysvětlují, že si nemůže vzít do zahraniční delegace, koho chce, což dosud premiéři mohli. Brněnští soudci dnes přisuzují prezidentovi kompetence, které by odpovídaly republice prezidentské a nikoliv parlamentní a pro jejichž výkon nemá demokratický mandát.
Jak prezident, tak i soudci odkazují na zaběhnutou praxi, v níž českou delegaci na summity NATO dosud vedl prezident. Nicméně o složení delegace pokaždé rozhodovala vláda, z čehož by za normálních okolností mělo vyplývat, že vláda může rozhodnout i jinak. Jistě by také mělo platit, že i když předchozí vlády svěřovaly předchozím prezidentům s důvěrou takové poslání, nevyplývá z toho závazek současné vlády pověřovat tímto posláním někoho, k němuž důvěru nemá. Ale aktivismus ústavních soudců každou logiku přebíjí.
Spor o cestu do Ankary není pouze kompetenční ale také obsahový. Prezident a vláda mají rozdílná stanoviska ke klíčovým bodům summitu. Premiér na rozdíl od prezidenta není příznivcem raketového navyšování výdajů na obranu až k 5% HDP, ani není přesvědčen, že by se Evropa měla připravovat na válku s Ruskem. V těchto otázkách má jasný demokratický mandát premiér a nikoliv prezident, který navíc po předchozích sporech nemůže mít ani premiérovu důvěru.
Co nyní může vláda dělat? Radikální, ale politicky správné by bylo Ústavní soud jednoduše ignorovat. Tuskova vláda v Polsku si příliš nelámala hlavu s obstrukcemi ústavního soudu jmenovaného předchozí garniturou. Ale v českém případě by takové jednání vyvolalo ústavní krizi a bruselské hrozby zmrazení evropských fondů z důvodu porušování principů právního státu. Přesto je tento střet dnes asi jedinou možností, jak zastavit plíživé vyprazdňování demokracie soudcokracií.
Ale k takovému střetu chybí Babišově vládě jak odvaha, tak i nutná společenská podpora. Sice by snad mohla počítat s vlažnou podporou většiny občanů, ale čelila by dobře organizované radikální menšině napojené na hlavní média. Pokud však vláda nechce zcela ztratit tvář a kontrolu nad diplomacií, nabízí se i méně spektakulární cesta drobných obstrukcí. Jednak může prezidentovi a jeho týmu cestu maximálně zkomplikovat a jednak může z prezidenta učinit druhořadého člena delegace.
Ústavní soud totiž nezpochybnil, že delegaci vede premiér, ale pouze přikázal, že prezident má být jejím členem. Nicméně delegace na nejvyšší úrovni mají hodně členů a zdaleka ne všichni se účastní politických jednání; řada posedává přede dveřmi, za nimiž se jedná. Kdo se za ony dveře dostane, určuje vedoucí delegace. Premiér proto může prezidenta do delegace vzít, ale nemusí ho na žádná jednání nominovat. Nebo by ho mohl přihlásit na akce vyhrazené životním partnerům šéfů delegací, pokud by něco takového v Ankaře nabízeli. Ale takový smysl pro humor Babiš asi nemá.
Snad se před tureckými hostiteli nepohádají o to, kdo má kde sedět. Jako to před lety v Ankaře předvedla předsedkyně Evropské komise Leyenová. S předsedou Evropské rady Michelem se tehdy účastnila přijetí u prezidenta Erdogana a ztropila skandál, že není usazena na stejně prominentním místě jako vedoucí delegace Michel.
Jak moc vláda v tomto sporu svým odpůrcům ustoupí, předznamená její postup i v dalších sporech: o veřejnoprávní média, o svobodu projevu a především o právo občanů určovat skrze jimi zvolenou vládu směřování státu. A to už jsou důležitější otázky, než na jaké židli v Ankaře usedne Petr Pavel.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!