Komparativní historička a publicistka píše o tom, jak neschopnost dosáhnout kompromisu obnažuje limity moci a oslabuje velmocenské postavení Ruska a USA.

Velmoci mají jednu zvláštní slabost. Čím větší je jejich moc, tím obtížnější pro ně někdy bývá přiznat, že mají své limity a hledat kompromisy, tj. dohody, které nestojí na kapitulaci jedné strany konfliktu. Tato současná neschopnost vede k paradoxu: projekce síly, například prostřednictvím války pod jaderným deštníkem (tedy pod hrozbou jaderné války), vede k velmocenskému oslabení. Dnešní Rusko a Spojené státy, dva příklady, na které se zaměřím, představují dva velmi odlišné případy. Něco je ale spojuje.

Rusko a Ukrajina, USA a Írán

Rusko se na Ukrajině dostalo do války, která se z původně zamýšleného rychlého strategického vítězství proměnila v dlouhý konflikt na vyčerpání. Spojené státy v konfliktu s Íránem čelí situaci, kdy vojenská převaha sama o sobě nedokáže přinést politický výsledek. Analýzy obou konfliktů ostatně stále častěji upozorňují právě na rostoucí náklady, poškození kredibility a omezení strategického prostoru obou velmocí.

V případě Ruska je paradox obzvlášť výrazný. Moskva chtěla válkou udržet a potvrdit své postavení velmoci a zabránit tomu, aby se Ukrajina definitivně integrovala do západního bezpečnostního prostoru. Jenže čtyři a půl roku války vytvořily přesně ten typ dlouhodobé konfrontace, který Rusko ekonomicky, technologicky, vojensky i geopoliticky vyčerpává. Ruská armáda sice dokáže pokračovat v tlaku, ale za cenu obrovských nákladů a velmi pomalých územních zisků. Jednání na diplomatické úrovni jsou sporadická a k ukončení konfliktu nevedou.

Otázka kompromisu s tím souvisí. Rusko bylo v Istanbulu v roce 2022 ochotno ke kompromisu: navrhovalo ukrajinskou vojenskou neutralitu za bezpečnostní garance a odklad řešení územních otázek (a to včetně poloostrova Krymu). Tato obrysová dohoda nebyla nikdy přijata a Rusko od té doby změnilo své chápání kompromisu: kompromis má být více či méně výsledkem ukrajinského ústupu – z území (nejen Krymu), z aliančních ambicí, z vojenských kapacit i z části své zahraničněpolitické suverenity. Jinými slovy, došlo k maximalizaci ruských podmínek pro ukončení války. V této situaci by nový kompromis pro Rusko znamenal nutnost přiznat, že maximální cíle spojené s konfliktem nebudou dosaženy. To zřejmě představuje problém v politickém systému, který netoleruje slabost. Kromě toho platí jedno: čím více bylo do války investováno, tím vyšší je politická cena ústupku.

Podobná logika funguje také ve Washingtonu.

Spojeným státům v konfliktu s Íránem nechybí nezpochybnitelná vojenská převaha. Problém je jinde: vojenská převaha nedokáže dosáhnout politické poslušnosti protivníka, který dokáže využívat své vlastní výhody (a na válku s USA se chystal 40 let). Válka se tak dostává do rozporu se základní logikou americké moci. Spojené státy nejsou pouze vojenská mocnost. Jejich síla stojí také na spojencích, důvěře, schopnosti vytvářet koalice a přesvědčit jiné státy, že americké závazky mají dlouhodobou hodnotu. Politologové to nazývají měkkou mocí.

Pokud ale Washington vstupuje do konfliktu s představou, že vojenským tlakem donutí protivníka ke kapitulaci a následně není schopen nabídnout realistickou cestu ven, vzniká opačný efekt. Spojenci začínají pochybovat o předvídatelnosti Spojených států a regionální aktéři hledají alternativy. Právě tento proces dnes pozorujeme na Blízkém východě, kde státy Perského zálivu současně se závislostí na americké bezpečnosti hledají způsoby, jak ji snížit.

Rusko vede válku proto, aby udrželo a potvrdilo svou velmocenskou pozici, přitom však riskuje, že ji dlouhodobě oslabí. Spojené státy vedou válku proto, aby potvrdily svou schopnost prosazovat svá vlastní pravidla a odstrašovat protivníky, přitom však riskují, že oslabí právě důvěru, na níž stojí jejich globální moc.

Velmocenská past

Obě války mají nepochybně odlišný charakter. Liší se jejich cíle, postavení, odpovědnost i způsob vedení války. Společný je spíše mechanismus: neschopnost proměnit vojenskou převahu v politický kompromis.

Nejde ale jen o kompromis. Jde o širší problém, který Paul Kennedy před desetiletími popsal pojmem imperial overstretch. Velmoc začíná být ohrožena ve chvíli, kdy rozsah jejích strategických ambicí, závazků a vojenských aktivit začne převyšovat její schopnost je dlouhodobě financovat a politicky i vojensky udržet. Zdá se, že největším problémem dnešních velmocí není to, že jsou příliš slabé na to, aby války vyhrály. Jejich problém je opačný: jsou stále dost silné na to, aby války dlouho vedly, ale už ne dost silné na to, aby dosáhly vojenské vítězství, jenž by přineslo udržitelné politické řešení.

Strategická síla není pouze schopnost protivníkovi ublížit. Je to také schopnost rozhodnout, kdy už další použití síly přestává přinášet odpovídající výnos. A především schopnost nabídnout protivníkovi takový kompromis, který mu umožní konflikt ukončit, aniž by musel kapitulovat.

Rusko má problém s kompromisem, protože by tím ohrozilo svůj obraz vítězné velmoci, na němž se současný politický režim opírá. Muselo by uznat chybu, že pro dosažení politického cíle zvolilo tak vysokou cenu a vytvořilo konflikt, který následně samo nedokáže levně a produktivně ukončit. Jak už bylo řečeno, Rusko do války investovalo hodně a tím vyšroubovalo politickou cenu kompromisu.

Spojené státy mají problém kompromisně ustoupit, protože by tím mohly vytvořit dojem, že jejich hrozby a sílu lze přestát, a tedy že jejich moc už není neomezená. Čím více Spojené státy používají sílu bez schopnosti nabídnout stabilní politické řešení, tím více budou spotřebovávat právě ten druh moci, který je pro hegemonii obtížně nahraditelný – důvěru spojenců, předvídatelnost a přesvědčivost jejich závazků.

Cena pokračování „do nekonečna“

Čím déle válka trvá, tím více se původní problém proměňuje. Už nejde jen o Ukrajinu nebo Írán. Jde o náklady konfliktu, spojence, důvěryhodnost, ekonomiku a schopnost soustředit moc tam, kde ji velmoc skutečně potřebuje. V obou případech pokračování konfliktu (a jeho samotné vyvolání) vede k negativním trendům: vysokým nákladům, ztrátě důvěryhodnosti spojenců a sousedů, ekonomickým a společenským škodám (v případě Ruska také demografickým) a uvázanosti kapacit na jeden problém (v případě Ruska ztráta iniciativy v Arménii, v případě USA ztráta iniciativy na Ukrajině).

Velmoc může vyhrát mnoho bitev, a přesto nakonec prohrát strategicky.