V novém seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Širý svět
Po maturitě byla nasnadě otázka, co a jak dál. Kreibich toužil po vysoké škole, ale rodiče, kteří se obávali Kreibichova možného zpanštění, byli proti: „Malicherné prostředí chudiny, omezený obzor života a neznalost světa tu sehrály svou roli. Bylo to marné.“ (s. 130) Nakonec našel své nové působiště v jablonecké spořitelně. Jablonec nad Nisou bylo město kontrastů: špičkových reprezentantů světoznámého průmyslu a německočeských dutoňů z řad šosácky vymezených pracovníků jabloneckých firem. Německočeské prostředí zkrátka mělo s tím českým společného víc, než bylo samo sobě ochotné připustit. Socialistické dělnické hnutí v tomto tehdejším zapadlém třicetitisícovém městě zápasilo s existenčními problémy a jen živořilo.
Nudná práce ve spořitelně mladého KK (táhlo mu na 20 let) neuspokojovala. Volná sobotní odpoledne byla jenom předmětem nedosažitelných přání. Vytržením z dusivé nudy se mu nakonec stalo spoluzakladatelství spolku volnomyšlenkářů. Spolu s tím se rodila první Kreibichova veřejná vystoupení na stranických členských schůzích; jednou mluvil i v Liberci. A tak se rodila alternativa stereotypní práce v jablonecké spořitelně: profesionální působení v rychle sílícím socialistickém dělnickém hnutí, náplň, pro niž byl „polointelekuál“, jak se KK stylizoval, vlastně až předurčen.
Lenin psal opakovaně o významu a nezbytnosti revolucionářů z povolání; pro ty skutečné to bylo životním posláním, pro ty farizejské „rito“, jak si 10. dubna 1911 povzdechl August Bebel v dopise dr. Adlerovi: „Také u nás se ukázalo, že kapitál korumpuje: způsob práce ve straně se za deset let úplně změnil. Ze staré obětavosti vůči straně zůstalo jen málo, dnes má být zaplacen, a to dobře zaplacen, každý výkon. Je to odborářský duch, který převládl a jenž už nezná neplacenou činnost. Žasl bys, kdybych Ti měl jednou vyprávět, jaké peníze si vydělává veliký a vlivný kruh lidí. Za přednášky jsou požadovány honoráře, pro které by před deseti až 12 roky považovali člověka za blázna.“ (s. 135) První Kreibichův příjem byl ovšem nevalný. Pracoval jak v čerstvě založené pobočce liberecké nemocenské pokladny, tak později v redakci Freigeista.
Pro mladého Kreibicha byly všechny tyto okolnosti pronikavým zpestřením dosavadního života. „Brzo jsem se utěšoval tím, že mohu být učitelem i ve své nynější práci, třebaže ne ve škole, a že věda, které jsem se nyní věnoval, mi odkrývá i cestu k poznání tak touženého širého světa.“ (s. 139) V únoru 1903 se na přednášce seznámil s vedoucí osobností první liberecké levice Josefem Strasserem (1870–1935). Bylo to jeho první bližší seznámení s marxismem. Zakrátko se v Liberci se Strasserem seznámil i osobně. Vídeňan tu zápasil – při převládající „odzbrojující“ neznalosti marxismu v místních socialistických kruzích – i s detaily životního stylu (navštěvování kaváren). Vlastně byl v neustálých sporech plynoucích ze skrovné oportunistické skromnosti vídeňského vedení Sociálně demokratické strany dělnické. Velkou potíží byl pro rodící se marxisticky směřující první libereckou levici i přízemním pragmatismem zatížený revizionismus a problémy kolem tehdy probíhající proklamované revize hainfeldského programu (1889). Viktor Adler měl k těmto revizionistům blízko.
Podnícen rozmluvou se Strasserem začal studiem Manifestu komunistické strany (1848) a dále pokračoval knihou Karla Kautského o Erfurtském programu SAP-SPD (1891) a posléze Engelsova Anti-Dühringa (1878). V soustavnějším studiu marxismu pokračoval i nadále. Stal se stálým odběratelem deníku levice SPD Leipziger Volkszeitung (Lipské lidové noviny) a již zmíněné Kautského revue Neue Zeit (Nová doba). Paralelně s tím začala i Krebichova osvětová pouť po místních organizacích austroněmecké sociální demokracie v Jizerských horách. Postupně se rozrůstala i škála jím pojednávaných témat: rusko-japonská válka, soustavná četba českých novin v jabloneckém hotelu Skrha a problematika českých hraničářských menšin, konkurenční spory v jabloneckém průmyslu, pozůstatky malovýrobního řemesla apod. Začala tím jeho soustavná, zprvu především dopisovatelská činnost.
Poprvé také (ve 20 letech) na sebe r. 1904 upozornil v austroněmecké sociální demokracii při neúnosném prosazování poslanecké kandidatury bývalého kněze-nováčka ve straně. Tato polemika byla současně soubojem s revizionisty. Bezprostředně poté se (22. ledna 1905) dočetl o petrohradské krvavé neděli (1000 mrtvých) a současně s mnohými sledoval další dramatický průběh první ruské revoluce. KK i jeho druzi v tom cítili možnost pádu ruského pozdního feudalismu (obdoby r. 1848). Už vůbec nebyli informováni o Leninovi a jeho bolševicích. V Předlitavsku ještě přetrvávala povolební kocovina z r. 1901. Předseda teplické krajské organizace Josef Seliger (1870–1920) konstatoval na sjezdu Německé sociálně demokratické strany v Rakousku v Salzburgu r. 1904, že „dělnictva se zmocnila beznadějnost a ochromuje se jeho bojovnost“. (s. 151) Propuknutím první ruské revoluce se tato společenská situace obratem změnila.
Protagonistou první liberecké levice
Začalo probojovávání starého buržoazně demokratického požadavku na uzákonění všeobecného volebního práva přímého, tajného a rovného. Byla snaha probojovat ho na všech úrovních zastupitelských sborů. Kreibich ve vzpomínkách zmínil Právo lidu a teplickou Freiheit (Svobodu), naopak potlačil Arbeiter-Zeitung (Dělnické noviny). Během těchto bouřlivých dnů opustil Jablonec a nastoupil do nového místa v Teplicích v Čechách. Půlúvazkem byl vázán v nemocenské pokladně, půlúvazkem se stal redaktorem krajského časopisu Freiheit. Zmínku si zaslouží Kreibichova charakteristika jeho nového zaměstnavatele Josefa Seligera: „Josef Seliger byl bezesporu nejschopnější a nejenergičtější z druhé generace vedoucích politiků německého proletariátu v Čechách. … Neměl tu sobě rovného.“ (s. 153) Jako typický selfmademan se od 8 let staral sám o sebe a od 20 let byl činný v socialistickém dělnickém hnutí. KK s ním měl ty nejlepší vztahy. Po založení zemské stranické organizace r. 1907 se stal tento rodák z Krásné Studánky přirozeně jejím předsedou.
Rokem 1905 nastal čas nechtěného zbožštění úplného přirozeného všeobecného volebního práva rovného, přímého a tajného. To se zdála pochopit i císařská Vídeň. Začala příslušná politická jednání a spory. Na sloučené česko–německé zemské konferenci se všichni shodli na jeho dobově nadhodnoceném ocenění. Na konci října 1906 na podpůrném shromáždění ve Cvikově Kreibich vystoupil jako řečník; promluvil tu poprvé i veřejně česky. Do předlitavského dění zasáhl i carův říjnový diplom zavádějící podobné novinky jako Předlitavsko; výsledkem i důsledkem se staly četné spory s německými šovinisty. To všechno prospívalo také stoupající kvalitě Kreibichových článků.
Doba se měnila a cesta k demokratickému složení poslanecké sněmovny říšské rady se rozevírala stále zřejměji. Svojí žurnalistickou troškou do mlýna do všeobecného ruchu přispíval i dvacetiletý redaktor Freiheit Kreibich. Věnoval se také sociálním problémům a zemské volební reformě. Došlo i na národnostní otázku uvnitř království Českého. To vše vyvrcholilo v říjnu–listopadu 1905. Během Ellenbogenovy řeči 30. října 1905 byl řečníkovi doručen telegram s větou z carova říjnového diplomu „povolat do Státní dumy, pokud to doba do jejího svolání dovolí, ony třídy obyvatelstva postrádajícího zcela volební právo.“ (s. 162) Události pražské demonstrace Kreibich komentoval 8. listopadu 1905 na stránkách Freiheit: „Co všechno se stalo v neděli /5. listopadu/v Praze, to už nebyla jen pouhá demonstrace za volební právo, to už nebyly žádné pouliční výtržnosti, žádné srážky – to byly příznaky začínající revoluce. Vždyť při pražských událostech v neděli nescházelo ani nejzřetelnější znamení revoluce, barikáda.“ (s. 163, zvýraznil JM) Rozhodující převážení nakonec zařídili železničáři svým cílevědomým dodržováním zvlášť nesmyslných ustanovení přepravního řádu; ochromili tak monarchii. Symbolický konec nakonec vyjádřila generální stávka 28. listopadu 1905 ve Vídni a v Praze. V Hrobu mluvil i KK.
Revoluční iluze pominuly právě tak rychle jako vznikly. Pominula i naděje na účinné vyřešení národnostní otázky. Vrchol první ruské revoluce v prosinci 1905 mocnářství už jednoznačně minul. Současně se oženil: jeho ženou se stala nejmladší 16letá dcera průkopníka socialismu Wilhelma Kiesewettra Olga; současně se sňatkem vystoupila z církve a vstoupila do strany; tehdy to byly výrazně nonkonformní kroky. Formálně mohl být sňatek naplněn až r. 1906 po předcházejícím rodičovském souhlasu (plnoletost byla od 24 let) a po naplnění Kreibichových zákonných povinností; nicméně již rok předtím žili „na hromádce“. Ateistovi KK totiž bylo upíráno jednoroční dobrovolnictví (einjähriger Freiwilliger).
To už ale Kreibichovi od února 1906 (KK bylo 22 let) bydleli v Liberci (oddával je starosta dr. Franz Bayer). Od jiných funkcionářů austroněmecké sociální demokracie se KK odlišoval svou znalostí češtiny. Před schválením nového volebního zákona (první volby se konaly r. 1907) považoval Seliger za nutné rozpohybovat politicky i občansky rudé Liberecko. Pro KK byla mimořádně silným podnětem možnost spolupráce s Josefem Strasserem v redakci Freigeistu. Mimo něj na něj působili Marxovi žáci Karl Kautsky (1854–1938) a Franz Mehring (1846–1919). A tak se z jeho působení v Teplicích nakonec zůstala sedmiměsíční epizoda.
O vyhranou volební reformu bylo nutné svádět další boje. Zejména to platilo o tzv. volební geometrii. V českém případě byli německočeští adepti posíleni významně menšími volebními okresy. Propadla tak polovina socialistických hlasů. Sociální demokraté na to reagovali politickými demonstracemi a shromážděními. Podnět pro první větší reportáž poskytla počínajícímu žurnalistovi KK významná Německočeská výstava v Liberci (Deutsch-böhmische Ausstellung) r. 1906, která vyplnila léto Kreibichova prvního libereckého roku. Byl to také čas posledního pokusu o docílení národnostního vyrovnání. Německočeským šovinistům se dobově v uvážlivější části německočeského prostředí říkalo jungmanni.
Liberec-město (dnešní Liberec I Staré Město–V Kristiánov) byl navíc jako statutární město posílen magistrátem, jenž disponoval některými působnostmi okresního hejtmanství (tzv. politický okres). Sociálně demokratické postavení tu bylo značně slabé. I proto, že městská policie vládla zvýšenými pravomocemi. Projevovalo se to i na dosažených volebních výsledcích (ze 77,6 % odevzdaných hlasů sociální demokraté získali r. 1907 26,1 %, r. 1911 z 69,7 % 14,4 %). Hlavním důvodem byla vyhrocená a vybičovaná vlna nacionalismu. Situace austroněmecké (rakouské) strany v této části Čech měla tedy ke spokojenosti stále velmi daleko.
Předchozí díl: