V novém seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
V českém prostředí
Občasně se dostal do kontaktu s Čechy. Při jedné besedě cvikovských sociálních demokratů se tam jednou objevili Češi z nedalekého Svoru; byli to sklářští dělníci s vpadlými tvářemi následkem nedostatatečné výživy: „Proto jsem jako malý hoch myslel, že tak vypadají všichni Češi, že je to jejich národní zvláštnost.“ (s. 101) Děti těchto dělníků chodily do německé cvikovské školy. Potřeba znalosti druhého zemského jazyka tím ovšem vyřešena nebyla. A tak se chodilo „do Němec na handl“. Němci naopak říkali ins Böhmische auf Tausch. Mezi Cvikovem a Nymburkem v tomto ohledu vládl již ustálený tradiční vztah.
KK bydlel v rodině malíře pokojů a na rok získal pět nových sourozenců. Byl velmi dobře vyživován podobně jako ostatní členové hostitelovy rodiny. KK poprvé viděl velkou řeku, jakou pro něj bylo v Nymburce Labe i velké vlakové vagóny. Klopýtal i o první projevy jazykové otázky: nebyl ve svém dětském věku s to pochopit, proč v české Mladé Boleslavi byly vedle českých i německé nápisy, když rodný Cvikov dvojjazyčnost neznal. Stejně ho němčina zaujala i jako vojenská služební řeč. Při listopadovém otcově zájezdu do Nymburka byl divákem Hybešova projevu; pochopitelně oba ničemu nerozuměli; i tak to byl ale pro ně oba životní zážitek. Česká hostitelská rodina plně respektovala KK ateismus.
Když si Kreibich již dostatečně osvojil češtinu, dostal se k českým dělnickým písním. Nastudoval český text Písně práce a při nejbližší rodinné večerní modlitbě byv vyzván k účasti, souhlasil a pateticky tuto socialistickou „modlitbu“ zazpíval. České ohromení bylo hmatatelné, ale tolerance silnější. Otec této rodiny patřil mezi ty, kteří o sobě říkali že jsou „vlastně také socialisty“. V české rodině prožil i bouře, jež vyvolala Badeniho jazyková nařízení. Jediné německé noviny, které v Nymburce dostal do rukou, byla pražská staročeská (staroliberální) Politik. Četba jejích článků v dospívajícím jinochovi vyvolala pochyby: kdo má vlastně pravdu a v čem spočívá? Ve stejnou dobu po otcově boku poznal poprvé Prahu.
V té době si KK všiml i jiných než „jen jazykových“ rozdílů. Maje možnost srovnání českých a austroněmeckých škol, viděl v českém případě zjevný důraz na výuku o zemích Koruny české, kreslení map Velkomoravské říše, viditelný odpor proti rakušáctví, živým zájem o Františka Palackého slavícího posmrtně 100. výročí narození. Jeden spolužák dokonce veřejně prohlásil, že mu otec předplatil nové vydání ústřední práce otce národa Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Do měšťanské školy se muselo chodit v botách, ne naboso. Česká maminka ho napomínala: „Co tě napadá? Do měšťanky se nechodí naboso, to jsi přece už jako student!“ (s. 107) Dodatečně si uvědomil, že tehdejší ovzduší středočeského maloměsta bylo výsledkem krajně nesnadného emancipačního úsilí českého národa. Tedy bojem o vymanění se z podpráví. KK byl tedy již jako jinoch modelovým příkladem osvíceného českého Němce; v mnohém za to vděčil své rodinné socialistické výchově.
Mj. se tu poprvé seznámil s českou literaturou, o které z německé školy nevěděl vůbec nic. Naopak v české škole učitelé o německé literatuře mluvili. Zejména ho upoutaly verše dnes klasického básníka Jaroslava Vrchlického. V Kreibichově památníku se také objevily první české příspěvky. Po jedné z hodin náboženství došlo mezi českými žáky ke sporu o památku a odkaz Mistra Jana Husa; na straně evangelíků – to ho zvlášť zaujalo – stáli také někteří katolíci. Jeden ze spolužáků mu do památníku namaloval korouhev s kalichem, palcát zkřížený s cepem a slova Pravda vítězí.
Z druhé pražské návštěvy, školního výletu, díky učiteli-vlastenci viděl významné historické památky, Hrad, Staroměstskou radnici, kde se jim osobně věnoval primátor dr. Jan Podlipný (1848–1914) a zapůsobil na něj obraz Václava Brožíka Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým k smrti odsouzen. K tomu KK dodal: „Na tomto obraze jsem viděl vyobrazeno to, co jsem cítil, když jsem o Husovi četl a slyšel – snad právě proto, že prameny mého poznání byly tak idealistické jako Brožíkův obraz“. (s. 110) O tři roky později si tento zážitek zopakoval v hledišti Národního divadla, kde zhlédl Jiráskovo drama Jan Hus v hlavní roli s Eduardem Vojanem.
Ústecká studia
Po návratu do Cvikova stál před volbou střední školy. Nakonec se rodina rozhodla pro atraktivní nabídku vyšší obchodní školy v Ústí nad Labem s příslibem výuky hospodářského zeměpisu, dějin, francouzštiny, angličtiny, bankovnictví, národních peněžnictví, světové dopravy i češtiny jako nepovinného předmětu. A to všechno s perspektivou možného budoucího sociálního penzijního zaopatření. V druhém ročníku studia se navíc tato škola transformovala na obchodní akademii. Třicetitisícové Ústí nad Labem se těšilo lodnímu, železničnímu i průmyslovému ruchu a protínalo se v něm šest železničních tratí. Bylo to v čase již viditelného zaostávání historické liberecké průmyslové oblasti. Byl tu i živý sociálně demokratický ruch a první hmatatelné projevy moderní sociální politiky. „Seznámil se“ také s poměrně drakonickými tresty za sebemenší pohyb mimo rámec vymezený strohými školními řády.
Poznal tu rovněž zblízka mj. odvrácenou veřejnou tvář německého šovinismu a byl konfrontován s buršáctvím. Jeho tušení marxismu bylo i přes svou mlžnost pro většinu spolužáků téměř objevné. Poznal i schopné a poutavé pedagogy. Překvapil také svou znalostí družstevní otázky; vděčil zato vnitrostranické sociálně demokratické diskusi. Zajímavě dopadla u němčináře Kreibichova práce o vystěhovalectví konstatující, že láska k vlasti končí tam, kde není slušné živobytí. Potrhlý profesor otloukl sešit Kreibichovi o hlavu volaje „Blázen! Blázen! Jednička.“ KK si mj. oblíbil humanitní předměty – odtud jeho zjevný sklon k historismu, který ho na pomezí laictví a poučené odbornosti provázel po celý život. Současně se snažil číst hlavní díla antické literatury a také si kupoval svazečky Ottovy světové knihovny. Osvědčily se mu i kondice, které zvyšovaly jeho finanční příjmy a usnadňovaly mu počínající budování vlastní knihovny.
Hloubkově se začal obírat i německou literaturou; nejvíce miloval Heina, ale byl i oslněn von Goethem a Schillerem. Horoval i pro secesi. Stupňoval se v něm také obdiv pro Francii (zejména pro tehdy přítomné provedení odluky církve a státu). Naučil se „matku všech hymen“ Marseillasu (pro sociální demokraty fakticky předchůdkyni Internacionály). Současně si osvojoval moderní výrobní technologie (poznatky z exkurse do Schichtova koncernu, železárny v Teplicích v Čechách, koželužny atd.) Vyšla mu i první vlastní zprávička o průběhu tábora lidu ve Cvikově.
Liberecký Liebknecht dychtivě nasával i bouřlivé události počátku minulého století. První volby r. 1897, v nichž směla legálně kandidovat sociální demokracie, prokázaly mimořádnou sílu tohoto hnutí i potenciální nebezpečí pro mocnářství a práchnivějící habsburskolotrinskou dynastii. Reakcí na to byla vlna antisemitismu (vražda v Polné, jakýsi indikátor nedovyvinutého vědomí dolních pater středních vrstev německých i českých). Na závěr školy (r. 1902) vydala Kreibichova třída studentské noviny. Pro účast na maturitním večírku byl nucen udělat výjimku ze svého abstinentního předsevzetí, k němuž ho inspiroval předseda sociálně demokratické strany dr. Viktor Adler. Současně začínala jeho již více méně soustavná novinářská činnost. Protože mu byla otcem zakázána účast v prvomájových průvodech (počkej, až skončíš školu), na oslavu Svátku práce chodil v pět hodin ráno na Větruš, pak k vodopádu u Vrkoče a poté nazpátek do svého studentského bytu. Pravidelně si kupoval májový list strany.
Předchozí díly: