V novém seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Těsný domov
Jak plyne z uvedeného letmého přehledu, Vrbův životopisný nástin je velmi důkladným průvodcem po životě významného komunistického protagonisty; současně tvoří přechod k zobecnění jeho literární tvorby a reprodukci Kreibichových autoreflexí vlastního života i doby. Kreibichův rod pocházel ze severočeského pohraničí. Oba rodiče vyšli z horních pater chudinských vrstev. Toto pomezí řemeslníků a zemědělců charakterizovalo nejen Kreibicha, ale malovýrobní původ byl určujícím sociálním zařazením většiny vedoucích představitelů-prvních průkopníků socialistického dělnického hnutí na severu Čech.
Cvikovská nemocenská pokladna, kryjící politickou organizaci tamějšího sociálně demokratického hnutí, působila ve Cvikově právě tímto předpokládaným způsobem: Kreibich se narodil do radikální socialistické rodiny (oba rodiče vystoupili z katolické církve). Usnadňovalo to rozvíjení jeho „vědecké zvídavosti“ i orientaci ve společenském a kulturním dění. Rodiče předpláceli Gleichheit (Rovnost) a po jejím zastavení Arbeiter-Zeitung (Dělnické noviny) a od r. 1889 liberecký Freigeist (Volný duch). Kvůli novinám se v šesti letech naučil Kreibich číst. Spojovacím můstkem k pochopení jejich obsahu se mu staly ilustrované humoristické časopisy.
Dalšími událostmi Kreibichova dětství byly kromě Bismarckova propuštění z kancléřského úřadu 1. máj 1890 a širší dobové odezvy tohoto tehdy počínajícího socialistického svátku práce. Dalším dominantním znakem této socialistické rodiny byl ateismus; Kreibich četl ještě jako školák Bellamyho knihu o státu budoucnosti, čtení o lidském – nikoliv božském – Ježíši Kristu a dobře připraven a nabiflován přežíval hodiny náboženství s jedničkou. Konvencí a „přizpůsobením“ zvládal i zpovědi. Miloval nejen dějepis, ale i přírodopis a velmi mlád se stal přesvědčeným darwinistou. „Celá živá příroda, rostlinstvo, zvířena a člověk pochází ze stejné buňky.“ (s. 77) Předností vzdělání KK byla školská reforma, zejména měšťanská (Bürgerschule) škola a vyhnutí se dětské práci. Zřetelně vyšší byla oproti rodičovským dětstvím i vyšší životní úroveň oproti většině jeho vrstevníků. I primitivní dětství bylo pro KK vlastně dětstvím šťastným.
Objevila se první jízdní kola a automobily. K vojenské službě zdědil KK po otci přezíravý až pohrdavý vztah; výjimkou byly vzpomínky na syna císařovny Alžběty korunního prince Rudolfa. Stále se žilo ze vzpomínek na rakousko-pruskou válku z r. 1866. Jedinou výraznou tragickou událostí jinak poklidného Kreibichova dětství byla předčasná smrt všech tří mladších sourozenců. Od roku 1890 bydlela rodina Kreibichových ve vlastním domě, kde se budoucí liberecký Liebknecht setkával s rezidui pozdně feudální malovýroby. Zdokonaloval si tím i svou zručnost. Často také pomáhal otci při péči o nový tovární kotel. Zažil už „jen“ jedenáctihodinovou pracovní dobu.
Když se socialistické dělnické hnutí začalo prosazovat do všech pater praktické politiky, vedlo to k neformální, ale zřetelné preferenci socialistických živnostníků a obchodníků i zaměstnanců strany. Represívní technikou doby bylo kromě tajných znamení v pracovních knížkách také vypovídání z bytu. Tyto okolnosti často vedly k vnitřním třenicím. V rodinné cvikovské zkušenosti žil pro KK sociálně demokratický Zpěvácký a zábavní spolek Svornost; pro veřejnost bylo jeho určení jasné: mj. pravidelně uváděl rakouskou sociálně demokratickou hymnu Píseň práce. Roku 1899 změnil svůj název na Lassalle. Kreibichův otec patřil mezi jeho hybné duchy.
Matčin přechod mezi živnostníky měl být preventivním existenčním krokem pro případ otcovy výpovědi z práce. Dalším rodinným cílem bylo Karlovo středoškolské studium. Obchod se za cenu nesmírné dřiny zejména matčiny ujal a prosperoval. Do toho všeho záhy interferovala politika, kterou KK poprvé poznal během cvikovských komunálních voleb. Pro sociální demokraty dopadly relativně dobře; Kreibich starší ovšem neměl o zvolených kandidátech zvláštní iluze. Jeho kritické reflexe byly pro KK prvou politickou školou či spíše jejím počátkem. Postupně se tak prvními zrnky vlastního poznání vzdaloval klasické-typické klukovské společnosti svých vrstevníků. Mnoho pro něj znamenal i vnitrorodinný vztah k věřící babičce, která „Byla prostodušně pobožná, avšak bez svatouškovské horlivosti. Do kostela téměř nikdy nešla. … Babička věděla, že v boha nevěříme a na omluvu říkala ‚Já stará bába se už nezměním.‘“ (s. 92–93)
Zajímavou formu oslavy Svátku práce zvolil mladý sociální demokrat svým svátečním oděvem, v němž šel do školy. Uspěl i jako socialistický ochotník. Svým způsobem literárně činnou byla i jeho maminka: vytvořila zajímavý neologismus poškebýl (synonymum pro hanopis). Kreibichova rodina byla svým cítěním rozhodně protianarchistická. Jediného uznání se tomuto směru dostalo pro neutěšenou situaci ruských socialistů. Mimoto dorůstající jinoch také příležitostně recitoval na stranických slavnostech. Bouřlivě prožíval radikální sociální děje tehdy soudobé Evropy.
Engelsova smrt jím otřásla tak jako kdyby umřel někdo z nejužší rodiny: „Nedovedl bych tak vylíčit své dojmy. Ale pamatuji se, že přišel otec k obědu a matka mu řekla: ‚Kluk byl tak rozčílen, jako by zemřel někdo z rodiny.‘“ (s. 96) Mimo standardní společenský oděv z přelomu XIX. a XX. století nosila třetí generace sociálních demokratů černé širáky, rudé nákrčníky a obrázky Marxe, Engelse a Lassalla na knoflících do manžet nebo přívěscích k řetízkům na hodinky. Jejich dalšími oblíbenci byli socialistický císař August Bebel (1840–1913) a Wilhelm Liebknecht (1826–1900) . Pro Kreibicha to byly zvlášť cenné předměty mezi jeho nejosobnějšími věcmi.
Prvními průniky do vysoké školy marxismu se KK stala čísla revue kautskyánské revue Neue Zeit; několik let ovšem byla ještě mimo jeho r. 1900 rodící se vlastní, ještě dětský intelektuální svět. Srozumitelnější byly agitační brožury Desatero přikázání a majetná bída a ještě více jiná brožura Sociálně demokratický stát budoucnosti (Der sozialdemokratische Staat der Zukunft. Verhandlungen des deutschen Reichstags am 31. Januar, 3, 4., 6. und 7. Februar 1893). Seznamoval se tak s parlamentními proslovy Augusta Bebela, Wilhelma Liebknechta a dále i klíčovými mezinárodními událostmi i populárně naučnou přírodovědeckou literaturou. Naopak neznal pohádky; jeho otec je odsuzoval slovy, že jsou to samé lži.
Současně byl konfrontován s prvními veřejnými projevy ženského sociálně demokratického hnutí; jeho mladší členky chodily v černých sukních a rudých blůzách. A tak znal jména textilačky Anny Altmannové-Urbanické (1851–1941, 1937?) z Benešova nad Ploučnicí, byl divákem při cvikovském projevu matky ženského hnutí SPÖ ještě mladé Adelheid Dvořákové-Poppové (1869–1939) a její spolupracovnice Teresy Schlesingerové (1863–1940). Pokoušel se orientovat se v Bebelově knize Žena a socialismus (1879). V roce 1897 byl ve Cvikově účasten voleb do poslanecké sněmovny říšské rady a volebního úspěchu schwarzovského průkopníka socialistického dělnického hnutí Josefa Hannicha (1843–1934).
Předchozí díly: