Politolog Petr Drulák upozorňuje na možné paralely vývoje v Mali se Sýrií a rozebírá roli zahraničních aktérů, jejichž zájmy mohou vývoj krize zásadně ovlivňovat.
Malijská vláda čelí vážné krizi. Potom, co se povstalečtí Tuaregové spojili s islamisty, vytlačili z důležitých strategických území vládní jednotky i ruské wagnerovce, přičemž zabili klíčové postavy režimu včetně ministra obrany či šéfa zpravodajské služby. Wagnerovci minulý týden jen tak tak zachránili vládu před převratem. Nyní vláda čelí syrskému scénáři. Režim, který brání svoji svrchovanost proti západnímu neokolonialismu sázkou na Moskvu, ztrácí půdu pod nohama s nástupem ozbrojené opozice zahrnující islamistické teroristy. Role Západu je dvojznačná.
Mali bylo poslední léta trnem v očích Západu. Když vojáci před šesti lety svrhávají autoritářskou vládu závislou na Paříži, jsou v ulicích Bamaka oslavováni. Jen málokdo stál o další přítomnost bývalé koloniální velmoci. Francie sice byla o deset let dříve vítána, neboť její vojenská intervence zachránila tehdejší režim před nástupem islamistů. Mali se pak stalo centrem hned několika protiteroristických misí pod velením buď Francie nebo EU, popřípadě OSN.
Neúspěch těchto misí, pochybnosti o francouzských zájmech přispěly společně s korupcí a falšováním voleb k převratu. Vojenská vláda se krátce po nástupu obrátila na wagnerovce, čímž rozzlobila Francii. Když začala na Mali tlačit, aby s Rusy nespolupracovalo, generálové vyhlásili suverenistický kurz a poslali domů Francouze i všechny další kromě Rusů. Nezůstalo jen u Mali, stejnou cestou se vydali generálové v sousedství. Následně vzniká Aliance sahelských států tvořená Mali, Nigerem a Burkinou Faso s cílem vytvořit konfederaci tmelenou společným bojem proti islamistům a politikou nezávislosti na neokoloniálních velmocích. Tyto patrioticky orientované vojenské režimy sázejí na podporu Ruska, neboť z Moskvy čekají méně vměšování a rozhodnější vojenskou pomoc než z Paříže a Washingtonu.
Rusko skutečně nemá tendenci se příliš vměšovat do domácích záležitostí, a navíc nepotřebuje africké přírodní zdroje. To se ovšem promítá také do slabé motivace Moskvy k výraznějšímu vojenskému zapojení. Ve srovnání s Ukrajinou, kde bojuje o životní zájmy či Sýrií, kde jí šlo o výrazné strategické zájmy, mimo jiné přístav ve Středomoří, není Sahel prioritou. Moskva svým zapojením komplikuje život západním soupeřům, ale jinak přenechává region wagnerovcům tedy polooficiální žoldnéřské skupině, která si dnes říká Afrika Korps. Jejich počty v Mali se odhadují na dva tisíce. To může stačit na ochranu vlády, ale nikoliv na boj proti povstalcům na území dvakrát rozlehlejším než Ukrajina.
Neúspěch v boji proti povstalcům však nelze přičítat pouze vojenským nedostatkům. Problém nemá ryze vojenské řešení. Tuaregové, berberští pastevci obývající východ, nemají nic společného s kmeny z jihu, kde se nachází politické a ekonomické centrum země. Jejich požadavky na autonomii nejsou nesplnitelné. Před deseti lety uzavřela vláda s Tuaregy dohodu o autonomii. Jako už několikrát předtím ji zprostředkovalo Alžírsko, které své vlastní Tuaregy dokázalo integrovat. Dohodu se ale nikdy nepodařilo naplnit a konflikt v nízké intenzitě pokračoval. Když vojenská vláda před třemi lety dohodu ukončila, v Alžírsku to nesli s nevolí.
Tuaregové mají podobný osud jako Kurdové, sní o nezávislosti na rozsáhlém území rozděleném hranicemi několika států a za svůj sen jsou ochotni bojovat; opakovaně povstávají v Mali, Nigeru či Libyi. Toho dokáží využít vnější hráči k oslabování nepohodlných režimů. Podpořit Tuaregy proti vládě v Bamaku se Západu jeví stejně přirozené jako byla podpora Kurdů proti Saddámu Husajnovi či proti Bašáru Asadovi nebo současná snaha poštvat íránské Kurdy proti Teheránu. Malijská vláda by udělala lépe, pokud by se s Tuaregy sama dohodla a nepřenechávala je svým nepřátelům.
Ale s druhou větví ozbrojené opozice s islamisty z organizace Jama’at Nusrat al-Islam wal-Muslimin se nejspíše Bamako dohodnout nemůže. Vzešli z Al Kajdá a usilují o nastolení chálifátu. Dnes se inspirují úspěchem svého bratra boji Džuláního, který se loni převlékl do západního obleku a převzal vládu nad Sýrií. Jistě si také všimli, že jeho cesta k moci nevedla přes dohodu s Asadem, nýbrž se Západem. Také v posledním roce mluvili méně o svých vazbách na Al Kajdá a nejspíše i to přispělo k letošnímu spojenectví se sekulárně orientovanými Tuaregy. Ale zatímco Sýrii mohou islamisté považovat za inspiraci, pro Tuaregy by měla být varováním – s nástupem islamistické vlády v Damašku dali Američané od syrských Kurdů ruce pryč.
Co se vlastně v posledních týdnech v Mali seběhlo? Počátkem února se do všech třech států Sahelské aliance vydal nový šéf afrického odboru amerického ministerstva zahraničí Nick Checker. Většina afrických obětí islamistického terorismu je právě v Sahelu a ve Washingtonu považují místní teroristické sítě za hrozbu i pro USA. Americký diplomat přichází s dvojím poselstvím: Trump má zájem na obnově vojenské spolupráce a na rozdíl od Bidena nebude obtěžovat s požadavky na demokracii. Po místních vládách chce, aby americkým letadlům a dronům otevřely vzdušný prostor ke sběru informací a možná i zásahům proti islamistickým teroristům. Nejspíše už neklade požadavek, aby poslali wagnerovce zpátky do Ruska, kterým si do Sahelu zavřeli dveře Macron i Biden.
Podle všeho se s místními na lecčems dohodl. Jejich antikoloniální politika cílila od počátku primárně na Francii a mnohem méně na USA, které v regionu příliš přítomné nebyly. Americká žádost o přístup sice znamená omezení svrchovanosti, ale s cílem boje proti společnému nepříteli. Pár týdnů po návštěvě Američané ruší sankce na malijské představitele a v nedávném senátním slyšení o Africe mluví Checker o sahelských státech s respektem.
Ale za současnou ofenzivou Tuaregů a islamistů zahraniční podporu tušit lze. K podpoře islamistických teroristů se pochopitelně nikdo nehlásí. Stejně tomu bylo v případě Sýrie, ačkoliv syrští islamisté se opírali o Turecko, Katar či Saúdskou Arábii. S podporou Tuaregů se to má jinak, podobně jako tomu bylo v případě syrských Kurdů a syrské „demokratické“ opozice. Kdo dnes podporuje malijské Tuaregy?
Nabízí se Alžírsko. Vztahy s malijskou vládou jsou pod bodem mrazu. Nejenže v Bamaku hodili do koše dohodu zprostředkovanou Alžírskem a opakovaně Alžír obviňují z podpory malijských Tuaregů, ale rovněž se v dlouholetém sporu mezi Alžírskem a Marokem o Západní Afriku stavějí na stranu Maroka, které považují za strategického partnera. Čtrnáct dní před ofenzivou stáhli své uznání hnutí Polisario, které s alžírskou podporou bojuje proti Maroku. V Alžíru to mohli vnímat jako poslední kapku.
Ve hře je překvapivě i Ukrajina. Sice má svých vlastních starostí dost, ale před dvěma lety se její zpravodajská služba pochlubila, jak v Mali pomáhá Tuaregům proti wagnerovcům. Šlo o drony a zpravodajskou podporu. Malijská vláda tehdy reagovala přerušením diplomatických vztahů. Ukrajinci se podobným způsobem angažují i v Súdánu. Pokud se angažují v zahraničí, a nikoliv na domácím bojišti, kde jinak potřebují každý dron a každého zpravodajce, jednají na pokyn západních sponzorů, kteří si občas potřebují někoho najmout na špinavou práci. Ve velké politice se tak opakuje vzorec, který známe z devadesátých let, kdy naši bezskrupolózní podnikatelé řešili vzájemné spory tím, že si jeden na druhého „najímali Ukrajince“.
A co západní velmoci? Úhlavním nepřítelem vlády v Bamaku a současně klíčovým podporovatelem Ukrajiny je Francie. S Tuaregy dlouhodobě pracuje. Když v roce 2011 svrhávala v Libyi Kaddáfího, přesvědčila Tuaregy, aby opustili Kaddáfího jednotky s tím, že podpoří jejich nároky v Mali. Ale když se Mali začíná pod tlakem separatistů a islamistů hroutit, posílá tam Paříž v roce 2013 na podporu centrální vlády vojáky. Tím začíná přímé francouzské zapojení, které končí zmíněným vojenským převratem. Po převratu se Tuaregové opět hodí jako páka proti režimu, který Francouze z Mali vykázal. Že se tento režim snaží dohodnout Trumpem, by Macrona vůbec nemuselo odradit.
Ale vyloučit nelze ani zapojení USA. Jednu politiku mohou dělat skrze ministerstvo zahraničí a zcela jinou skrze Pentagon či CIA. Buď ve vzájemné koordinaci nebo dokonce ve sporu, nebylo by to poprvé. Ti, kteří dnes podporují malijskou opozici, dobře vědí, že jejich podpora směřuje i k islamistům, kteří jsou oficiálními nepřáteli. Ale možná už si mezi nimi vyhlídli nového Džuláního a chystají mu západní oblek.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!