Politolog Petr Drulák ve svém komentáři hodnotí americko-čínský summit v Pekingu. Jaké výsledky (ne)přinesl?
Prezident Trump zavítal po devíti letech na státní návštěvu Číny. Přicházel oslaben neúspěchem v Íránu a s vědomím, že se s čínským rivalem potřebuje v lecčems dohodnout. O dohodu stáli i jeho hostitelé. Ale navzdory důstojnému přijetí si dávali velký pozor, aby ani sebemenším gestem nevzbudili dojem, že by byli připraveni Washingtonu v zásadních otázkách ustupovat. Naopak přesně kalibrovali připravenost ke spolupráci tam, kde to považují za výhodné, s neústupností v základních zájmech a nezávazností všude jinde. Čína přitom sama hledá svoji pozici mezi končící globální americkou hegemonií, z níž ekonomicky profitovala, a nastupující multipolaritou.
Obě země jsou ekonomický supervelmocemi; podle nominálního produktu jsou USA stále ještě největší světovou ekonomikou, podle parity kupní síly už je Čína předstihla (čínských 20% oproti americkým 15% světového produktu). Čína nemá významnějšího obchodního partnera, než jsou USA, a s nikým nedosahuje většího přebytku obchodní bilance. Pro USA je Čína třetím nejvýznamnějším obchodním partnerem, po Mexiku a Kanadě, a mají s ní rekordní schodek obchodní bilance.
Trump se loni pokoušel snížit jak schodek, tak i závislost na Číně. Ale se svými agresivními kroky, na rozdíl od jiných, u Číňanů neuspěl. Když chtěl na jaře znásobit cla na dovozy z Číny, odpověděli mu z Pekingu recipročně a raději toho nechal. Když na podzim uvalil sankce na stovky čínských firem, Čína pohrozila sankcemi na vývoz strategických surovin do USA a Trump musel opět ustoupit. Nepoučen vyhlásil před pár týdny sankce na čínské ropné firmy obchodující s Íránem. Z Pekingu mu opět vzkázali, že si to nenechají líbit. Pokud se Trump domníval, že podobnými kroky dostane Čínu pod tlak, dosáhl pravého opaku. Pod tlak se nakonec vždy dostal sám, a navíc ztratil věrohodnost.
Přesto v Pekingu vědí, že s Trumpem je třeba jednat. Jejich vztah s USA je jejich nejdůležitějším bilaterálním vztahem. Číně přináší obrovské zisky ale také rizika. Prezident Si vyjádřil hned úvodem návštěvy jednu naději a jedno varování. Ukázal znalost americké geopolitické debaty, když zadoufal, že se obě velmoci mohou vyhnout Thukydidově pasti. O antickém historikovi peloponéské války se dnes v USA hodně mluví. Před dvěma a půl tisíci lety vysvětlil, že celořeckou válku spustila obava Sparty z nastupující athénské moci; několik desetiletí válek Řeky vyčerpalo a otevřelo dveře perské hegemonii. Přeloženo do dnešních pojmů: nepovede mocenský vzestup Číny k válce USA?
Na následných jednáních přidal Si jednoznačné varování: ruce pryč do Tchaj-wanu. Mluvčí ministerstva zahraničí dala následně vědět, že za nejdůležitější otázku čínsko-amerických vztahů považují v Pekingu právě Tchaj-wan. Na sítí X napsala, že pokud se s touto otázkou naloží správně, čínsko-americký vztah bude stabilní, ale jinak dojde ke konfliktu, který vše ohrozí. Tímto způsobem podle všeho promluvil i čínský prezident ke svému hostu. I toto varování je thukydidovské. Peloponéská válka nezačíná athénsko-spartským střetem, nýbrž sporem mezi jejich spojenci o město, které si obě strany nárokují.
Čína se hlásí ke statutu quo, kdy jak Peking, tak Tchaj-pej tvrdí, že ostrov i pevnina jsou jedním státem, ale mezi sebou se neshodnou, kdo je jeho představitelem. Číně zatím stačí, že téměř všechny státy světa v tomto ohledu uznávají vládu v Pekingu. Na vyhlášení nezávislosti ostrova by patrně reagovala vojensky; ale o válku opravdu nestojí. Na kroky, které by k vyhlášení mohly vést, bude nejspíše reagovat mnohem důrazněji než v minulosti. To se týká jak dodávek zbraní Tchaj-wanu, tak i setkávání nejvyšších představitelů států uznávajících Čínu s tchajwanskými představiteli; z čehož si v posledních letech udělali byznys například někteří čeští politici.
Trump každopádně při návratu domů dal vědět, že si ještě musí rozmyslet čtrnáctimiliardovou dodávku americký zbraní na Tchaj-wan. Není však zřejmé, co by za její zrušení od Číňanů mohl dostat. Zcela určitě mu nebudou pomáhat s Íránem, jak si leckdo ve Washingtonu představoval. Čína sice má zájem, aby byl v Perském zálivu klid, neboť téměř polovinu jejích dovozů ropy pochází z tankerů proplouvajících Hormuzskou úžinou. Ale odpovědnost přičítá Washingtonu a rozhodně nebude tlačit Írán do kapitulace, kterou si představují USA. Navíc se s Íránem dohodla, že čínské lodě mohou úžinou proplouvat.
Je možné, že odměnou Trumpovi za vstřícnost na Tchaj-wanu budou čínské nákupy sóji, hovězího či Boeingů, byť nižší než očekávané. Trump je triumfálně oznámil, ale jeho čínští partneři se k těmto nákupům zatím nehlásí. Také není zřejmé, zda se obě vlády dohodly na společném postupu proti zneužívání čínských chemických produktů, z nichž mexické gangy vyrábějí fentanylové drogy pro americký trh. Rovněž se teprve uvidí, jaký prostor na čínském trhu budou do budoucnosti mít americké technologické firmy jako Tesla, Apple či Nvidia, jejichž šéfové Trumpa doprovázeli.
V Pekingu zatím nemají důvod Trumpovi v čemkoliv věřit a počkají si na další vývoj. Svoji opatrnost a neústupnost dali najevo i přístupem k ministru zahraničí Rubiovi. Když se jako senátor stavěl do čela různých protičínských tažení, zařadili ho v Pekingu na sankční seznam. Jako člena Trumpovi delegace ho do Číny na jednání pustili, aniž by ho však ze seznamu odstranili. Administrativní rozpor vyřešili změnou čínského přepisu Rubiova jména; jeho první slabiku přepsali odlišným ale stejně znějícím znakem.
Čína našlapuje opatrně i proto, že je v nesnadné situaci nejen s Tchaj-wanem. Vítá sice konec americké hegemonie, ale v posledních desetiletích nikdo nevydělal tolik na liberálním ekonomickém řádu, který USA od druhé světové války světu vnucovaly. Nastupující multipolarita dává Číně rozhodující úlohu, ale zároveň postrádá jasná ekonomická pravidla. Liberální ekonomický řád, který vede k všestranné závislosti každého na každém, je těžko slučitelný s multipolaritou, kde si každý hlídá svoji zranitelnost na ostatních. O nastupujících ekonomických pravidlech jen víme, že bez amerického hegemona budou jiná a pro Čínu nejspíše méně výhodná, zejména když navzdory své váze nebude v pozici, aby je sama stanovila a vynucovala.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!