Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč současný svět stále více připomíná starý dobrý Absurdistán.
Pohled na zahraničněpolitickou krajinu současnosti zůstává nejen mračný, ale také plný absurdit a paradoxů, které nelze už chápat jinak než jako diagnózu doby a příznak nemoci systému. Jestli někdy platilo, že určitá míra pokrytectví sloužila jako brzda velmocenského chování, tak dnes už to neplatí vůbec. Pokrytectví se v dnešních podmínkách stalo spíš projevem nefungování systému, který generuje jeden paradox nebo absurditu za druhým.
Americká administrativa se už dost otevřeně pustila do politiky „rozděl a panuj“ v rámci EU. Zde proti sobě staví dva mocenské pilíře EU – Francii a Německo, zatímco velmi zřetelně se začíná orientovat na středoevropské a východoevropské země, snad i v koordinaci s Izraelem. Štěpící linie ve Washingtonu znají dobře – jsou to zemědělské dotace versus cla na automobily, které staví proti sobě klíčové zájmy Francie a zájmy Německa. To celé zastřešuje samozřejmě požadavek nového trumpovského aranžmá obchodních vztahů mezi USA a EU. Tyto vztahy mají v souladu s politikou „Amerika na prvním místě“ vyhovovat a přinášet výhody hlavně USA. Je nutno uznat, že nápad na to, že by EU měla zrušit či omezit svojí zemědělskou dotační politiku, která představovala vždy zásadní evropskou politiku, je více než smělým. Ovšem 25 % cla pro evropská auta představují rozhodně velký problém – Trump postavil obě věci proti sobě. Otázkou je, zda možný kompromis současná EU ještě unese. Druhou linii štěpení je potom rusko-německý plynovod Severní proud 2, kde dochází k rozdělení mezi Německem a zeměmi střední a východní Evropy, které staví zahraniční politiku na strachu z Ruska a z opakování dějin. I tady USA vědomě podporují konflikt uvnitř EU. Navíc, nelze si nevšimnout, že tak nedochází nejen k oslabování Evropské unie (podporou konfliktu uvnitř) ale také ke konfliktu s Německem jako nejsilnější zemí EU a hospodářskou velmocí. Je to politika do značné míry bez rukaviček, bez pokryteckých gest a spojenecké rétoriky o „atlantickém spojenectví“.
USA tak nejspíš směřují k otevření další válečné fronty hned vedle té vůči Číně – té proti Německu (a EU) s potenciálem rozdělení a oslabení EU jaké se Vladimiru Putinovi ani nesnilo. Ovšem Trump si za to vysloužil o dost tlumenější kritiku, kterou v českých luzích a hájích nyní ještě zmírní vysněná návštěva Andreje Babiše v Bílém domě.
Stranou nechávám americkou taktiku vůči jaderné dohodě s Íránem, kde se Washington očividně snaží využít další dělící linie v rámci zahraniční politiky Evropské unie. Ukázala to jasně blízkovýchodní konference v Polsku s vazbami na polské plány na americkou vojenskou základnu v zemi.
Evropa i Evropská unie (není to totéž) se dostává do svízelné situace. EU nemá žádnou bezpečnostní koncepci, nic co by se opíralo o konkrétní mocenské a zeměpisné reálie na kontinentu. Spoléhá na „tradiční“ atlantickou vazbu, kterou ale Trump zásadně proměňuje. Po roce 1989 Evropa zcela propásla příležitost pokusit se bezpečnostně osamostatnit a oslabit tak americké představy o unilaterární politice jako důsledku „vítězství“ ve studené válce. Zapomnělo se jaksi na to, že právě aranžmá, které následuje po vítězství, je často příčinou budoucích konfliktů. Trump tak nyní může pokračovat tam, kde Clinton a hlavně Bush mladší začali – v politice, která na jednu stranu rozšiřuje NATO směrem na východ a zároveň dál likviduje smluvní podstatu bezpečnostních vztahů v Evropě (ale vlastně i ve světě). Obojí je zdrojem napětí, zatímco se úspěšně zaměňují důsledky za příčiny.
K paradoxům doby patří to, že členské země EU jako členské země NATO v podstatě podporují americký unilateralismus a pokračující demontáž bezpečnostního rámce, které – bohužel – vede k tomu, že si USA (a tím i Ruská federace) rozvazují ruce k dalšímu kolu naprosto iracionálního zbrojení a k vytvoření situace, v níž mohou bezpečnostní poměry v Evropě stát na neustálé nejistotě, napětí či konfrontaci.
Jsou tu i další paradoxy či spíš absurdity. Řecká levicová vláda strany Syriza dosáhla historické dohody s Makedonií o jménu této postjugoslávské země. Absurdita celého sporu o antické dědictví je nabíledni, ale snad ještě absurdnější je skutečnost, že řecká levice tak vědomě napomohla k tomu, aby se Severní Makedonie mohla stát členem NATO. Nelibost Ruska byla značná a naprosto očekávatelně se promítla i do vzájemných vztahů, zatímco západní komentátoři a média hráli překvapené. Rusku se dostalo dalšího rozhořčeného odsouzení. A z řecké vlády zněly staré známé poučky o tom, že se jedná o krok ke „stabilitě“ a „bezpečnosti“ Balkánu. Od kapitulace před Trojkou k otevření dveří NATO Makedonii neušla Tsiprasova vláda zas tak velkou cestu – nebo spíš uzavřela kruh. Ani „radikální“ levice ve vládě tak nedovedla najít a definovat alternativní koncepce pro bezpečnost v Evropě. Setrvačnost je heslem po celé Evropě, jako by se čekalo, že se všechno „nějak“ vyřeší samo. Tedy kromě Brexitu, jehož řešení se ale už dostalo do fáze naprostých křečí…
Další absurditou doby, ve které se z nejbližšího spojence vyklubala prostě jen další verze impéria a ve které se za bezpečnost vydávají kroky, které ji dlouhodobě a doložitelně podkopávají, byla nedávná návštěva předsedy Evropské rady a bývalého polského premiéra Donalda Tuska na Ukrajině. Tuskův projev ve Věrchovní radě (parlamentu) stál na řadě ujištění o neochvějné podpoře Ukrajiny proti „agresi Ruska“, ovšem zaznělo také varování Ukrajiny před ukrajinským „radikálním nacionalismem“ a populismem. Dobře míněné rady jednoho z hlavních mluvčí organizace „evropských hodnot“ zakončila ovšem Tuskem zvolaná slova „Sláva Ukrajině“ – heslo radikálních nacionalistů či nepřesně ale populárně „banderovců“. Těžko říct, zde se jednalo o záměr, nebo zda šlo o projev naprosté neznalosti. Tusk si ovšem vysloužil hned několik aplausů ve stoje v sále parlamentu, ve kterém byla aspoň třetina členů v maskáčových uniformách…Jednání i slova ministra Petříčka tak dostávají jasnější proporce. Zkrátka jen opisuje z bruselské učebnice.
EU, která čelí tlaku z Washingtonu, z Moskvy a také zevnitř, od domácích euroskeptiků, se snaží rozpadu „jistot“ posledních 30 let nyní čelit například tím, že zreguluje internet. Bohužel se dnes odpovědí na rozpad západního univerzalismu stávají inkviziční metody katolické církve. Internet jako novodobý tisk se všemi jeho specifiky (decentralizace, otevřenost a rozmytá hranice mezi realitou a virtualitou) pomáhá „vernakularizaci“ politiky (deglobalizace, hledání autonomie, resuverenizace, národní identita atp.), což přímo volá po cenzuře, zákazech a regulacích jako snahách o udržení autority (či monopolu) dosavadních komunikačních kanálů a jejich obsahů. Tyto pokusy jsou často spojeny s dobýváním renty a se zájmy velkých korporací, které si EU k její vlastní škodě už dávno zkrotily. To platí i přes to, že svoboda slova není nekonečná a demokracie skutečně neznamená, že se ve veřejné debatě může psát a říkat naprosto cokoliv. Sázka na regulaci a represi se ovšem EU v dlouhodobější perspektivě vymstí. Stejně jako se vymstí „obrana demokracie“ a „liberalismu“ nedemokratickými a neliberálními prostředky: paracenzurou, odposlechy a bezpečnostními algoritmy, sledováním nebo rozdělováním legitimních názorů na povolené a nepovolené v rámci snah o monopol na demokratické pole či zaměňování kritiky se zradou či službou nepříteli.
A to je ta poslední absurdita z dnešního výčtu – liberálové, kteří se chovají a myslí v rámci politického konfliktu jako inkvizitoři nebo jako bolševici. Prostě vítejte v Absurdistánu. Pokračování někdy příště.