Čínský příklad ukazuje, že se Západ i Spojené státy mýlí ohledně nevyhnutelnosti liberálních reforem.
Jonathan Manthorpe pro Asia Times píše o strategické konkurenci mezi USA a Čínou, navzdory nadějím na uzavření obchodní dohody.
Americké administrativy si vždycky myslely, že Čínská komunistická strana chce, tak nějak v hloubi duše, z Číny nakonec udělat USA. Jejich mise se koncentrovala na změnu Číny. To znamenalo vyhýbat se konfrontaci a spíše se snažit z Pekingu udělat strategického partnera, ne konkurenci.
Tyto politiky selhaly, tvrdí Manthorpe, protože nechápaly nacionalistické ambice čínské komunistické strany. Také nyní existuje naděje, že dohoda bude uzavřena a že někdy v květnu se Donald Trump setká s čínským prezidentem.
I když ale dohoda bude uzavřena, těžko odvrátí strategickou rivalitu mezi oběma zeměmi. Zdá se, myslí si Manthorpe, že Trump chce změnit fungování Komunistické strany Číny (jako ti před ním) a motivovat ji k přijetí západních hodnot.
Peking prozatím ukázal ochotu řešit problém vysokého amerického obchodního deficitu s Čínou. Jenže Trump nechce jen to – chce, aby Čína odstranila svůj rozvojový model, založený na vlivu státu, dotacích, státních firmách a dalších nástrojích. A tohle se bezesporu nestane.
Není přeci možné čekat, píše Manthorpe, že Čína změní svou ekonomickou a rozvojovou cestu jen proto, aby uspokojila ideology z USA. Naopak, čínský prezident Si tvrdí, že právě čínský model je vhodnější pro rozvojové země než západní nástroje ekonomické a politické liberalizace.
V Číně platí úspěch. Čínský národ se pozvedl, zbohatl a stává se silným. To jsou slova čínského prezidenta. I když se podaří dohodu uzavřít, USA stejně dost dobře nepochopí čínské ambice. Nechápou, že pro někoho nemusí být americký politický a ekonomický model vrcholem lidské civilizace. Ani američtí přátelé to nikdy nepřijali, a dnes to vypadá stále nesmyslněji.
Od té doby, co se dostal k moci Si Ťin-pching, je jasné, že jeho činy nemají co dělat s americkými hodnotami, s institucemi vzniklými po II. světové válce a už vůbec ne s rolí, kterou na sebe Američané sami vzali, s rolí světového policajta.
Místo toho prezident Si posílil model státního kapitalismu. Stačí se podívat na státní šampiony v oblasti robotiky i biomedicíny v rámci politiky „Made in China 2025“.
Posílení střední třídy v Číně nevedlo k politické reformě, přestože to mnozí očekávali. Zkušenosti především z rozpadu Sovětského svazu vedly zástupce čínské komunistické strany k jasnému závěru: otevřená a konkurenční politika je nebezpečná.
Politika prezidenta Si ukazuje, že Západ se mýlí ohledně nevyhnutelnosti liberálních reforem. Jak ukazuje Čína, je možné vytvořit bohatý, autokratický stát s přísnou státní kontrolou. Stačí se podívat na využití komunikačních technologií či na systém tzv. „sociálních kreditů“.
Vypadalo to, že když se Čína stala členem Světové obchodní organizace a „naskočila“ na „válku proti teroru“, stane se i „odpovědnou součástí“ světového systému. Ne, Peking chce mít své organizace, rivalitní, svou Asijskou investiční a infrastrukturní banku, Novou rozvojovou banku, nemluvě o Šanghajské organizaci spolupráce.
Ambice Číny jsou dobře viditelné v projektu Jeden pás, jedna stezka. A nemusí to být podle principu win-win, tvrdí Manthorpe.
Manthorpe dále upozorňuje na hrozby Číny provést invazi do Tchaj-wanu. USA prý nedokázaly dobře přečíst bezpečnostní cíle Číny. Stejně tak USA podcenily čínskou expanzi v Jihočínském moři.
Dohoda mezi USA a Čínou, zakončuje Manthorpe, umožní Trumpovi vítězně mávat papírem před volbami. Ale fundamentálně se na vztazích mezi oběma zeměmi nic nezmění. Strategická konkurence mezi oběma zeměmi bude pokračovat.
Hlavní otázka je, zda USA napraví své pokřivené vnímání Číny.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.