Šance, že se země dostane z ekonomických problémů, které pokračují už déle než deset let, se touto volbou dál oddaluje.
Španělské volby přinesly návrat Partido socialista, tedy sociálních demokratů, kteří ovšem v rámci frakce socialistických stran patří mezi ty nejvíce neoliberální. Naopak strana Podemos oslabila z asi 20 % na 14 %. Pravice rozdělená na tři tábory zaznamenala mimo jiné přesun hlasů Lidové strany (Partido populare) vůči neofrankistům ve straně Vox.
Otázka tedy stojí, zda Pedro Sanchéz, předseda socialistů, dokáže sestavit vládu a s kým. Ovšem je to řešení katastrofální, píše se na blogu Tempo Fertile.
Šance, že se země dostane z ekonomických problémů, které už více než deset let trápí celou zemi, se touto volbou dál oddaluje. Ve Španělsku zní tragický hlas: není alternativy.
Hlavní vinu má ovšem strana Unidos Podemos sama. Ukazuje tím na selhání „levicového populismu“. Selhání je jasně obsaženo v tom, že strana se spojila se socialisty ve vládě. Jsou zde i hlubší příčiny, zakořeněné v samotném vzniku této levicově populistické strany.
Španělská krize měla velké dopady. V roce 2014 se míra chudoby ve Španělsku zdvojnásobila a 2,4 miliony osob byly bez práce více než dva roky (a zcela bez zdrojů). To jsou ještě horší čísla než v Řecku. V tom stejném roce platilo, že 12 milionů Španělů trpělo sociálním vyloučením. To byl evropský vrchol. Jednalo se o zločin.
V roce 2011 se objevuje přímý rozsáhlý protest proti socialistické vládě José Luise Zapatera, kterému se říká „Movimiento 15-M, nebo Indignados. Byla to politika vedená bez lídra, bez centra, horizontální. Když se k moci vrátila Lidová strana, a s ní i politika škrtů, pak byly protesty ještě větší, přidaly se i odbory.
Některé z těchto hnutí ovšem prohlašovaly, že „nejsou ani vlevo, ani vpravo“. A také trvaly na horizontální struktuře, což vedlo k neschopnosti vytvořit platformu a projekty.
Jason Hickel psal o tom, jaké propady zažívá americké hnutí „Occupy Wall Street“ s „nepolitickou formou“, které ovšem dominuje progresivní liberalismus. Založení těchto hnutí na nutnosti konsenzu vede k tomu, že nakonec jde o nějakou liberální etiku, která není schopna reprezentovat reálnou alternativu vůči neoliberalismu. Tato etika fetišizuje „diverzitu“, „toleranci“ a inkluzivní kooperaci.
Mobilizace probíhá v linii s identitární politikou, která vyšla z neoliberální kultury. A tato brání kolektivní akci a je proti státu. Tento progresivní liberalismus, který se omezuje na etiku do extrému, tedy není schopen vyjádřit systémové problémy, místo toho je reformuluje jako problémy osobní. Nakonec z toho vyleze to, co Marx a Engels popsali jako „buržoazní socialisté“. Citace: Je to ta část buržoazie, která chce vyléčit zla společnosti, aby zajistila existenci buržoazní společnosti… chtějí buržoazii bez proletariátu.
A zároveň je přirozené, že buržoazie reprezentuje svět, kterému dominuje, jako nejlepší ze všech světů (citace z Komunistického manifestu).
Dnešní „progresivisté“, jak píše Hickel, takto uvažovat neumí, oni prostě upřímně věří v rovnostářství liberalismu. Díky tomu, že tak hlasitě oslavují rovnost všech lidských bytostí, nejsou schopni vnímat „schémata strukturálního násilí“ a zájmy, na kterých kapitalismus stojí. Proto se podle nich léčí sociální problémy tolerancí – všeobecný apel na humanitu či jiné formy postpolitiky.
A z této podstaty v roce 2014 vznikl Podemos. Byli tam zástupci antikapitalistického hnutí, pak členové hnutí 15-M a pár docentů z Madridu jako je Pablo Iglesias. Tito pak vytvářejí hnutí, které je mixem komunikačního populismu a silného technokratismu. Idea byla založena na tom, že se organizační hnutí tak nějak přeskočí, shromáždí se jasné sociální požadavky a postava „shrnujícího“ lídra.
Tato strana prochází různými fázemi a možnostmi dalšího vývoje, včetně obrovské politické krize kvůli Katalánsku. Ale také aktuální krize, ono zklamání z výsledku, které je horší, než předchozí, je způsobeno spojenectvím se socialisty.
Podemos sice na první pohled ztratilo jen „šest bodů“, ale je uzavřeno v marginální pozici, nemá strategickou akci k tomu, aby radikálně změnilo španělskou politiku.
Jaké analýzy se objevují v italském prostoru?
Carlo Formenti se domnívá, že Podemos se sami zredukovali a oslabili kvůli tomu, že si vždy mysleli, že program a politická organizace jsou méně než komunikační strategie. A když se takovéto strany dostanou do vlády… stačí se podívat na italských Pět hvězd, jak si vedou.
Jádro tohoto postupu spočívá v představě, že hlavní „protihegemonický“ diskurz je redefinovat hlavní slova. Pak spojit proudy nové a staré levice, tak nějak podle vzoru řecké Syrizy místo toho, aby se tvořilo sociální spojenectví. Opouští se antisystémový pohled, a nakonec se zcela přejímají pravidla hry „liberální demokracie“ až to ústí v politickou korektnost, tak směšnou jako je „korektní“ feministické přejmenování strany na Unidas Podemos. To je typické pro intelektuální vrstvy a maloburžoazii, tím se ovšem jen jazyk vzdaluje širokým vrstvám.
Samuele Mazzollini, který je předsedou Senso Comune, to vidí jinak. Domnívá se, že se vrací osa levice – pravice, čímž se ukončuje ve Španělsku onen populistický moment. Dohromady tvoří systémové strany asi 45 %. Nicméně Podemos stále „drží“ a i když politiku dělat neumí, jsou stále pěknou a vzácnou evropskou alternativou. Podemos může hrát roli v šíření progresivní politiky. Jsou to socialisté, kteří mají ohromnou odpovědnost. Pedro Sanchéz je opatrně obrátil doleva, musí nyní ukázat, že to nebylo jen rétorické cvičení. Může pomoci vyřešit národnostní otázku, může dát hlas rostoucímu feministickému hnutí. Toto vše se v omezeních dnešní politiky dá dělat, tak se vede ona poziční válka.
Třetí pohled nabízí Stefano Fassina, předseda strany Patria e Costituzione. Ten hovoří o dobré zprávě ze Španělska. Strana socialistů podle něj pohřbila blairismus a začala zase bojovat za důstojnou práci a sociální spravedlnost. Porazila frankistickou nostalgii. Socialisté dostali o 2,1 milionů hlasů víc než v roce 2016, Podemos jich 1,3 miliony ztratily. Ale dohromady mají víc než strany pravice. Socialisté uspěli také v malých obcích. Je to vítězství pro Evropu, píše Fassina. Sanchéz není Zapatero. A socialisté a Podemos nejsou Emmanuel Macron. Evropský liberalismus je v těchto zemích preferován i kvůli relativně čerstvým vzpomínkám na diktátorské režimy. Doufejme ve vládu socialistů a Podemos.
Je vidět, že se jedná o tři naprosto odlišná hodnocení, shrnuje Tempo Fertile.
První analýza se soustřeďuje na selhání Podemos a levicového populismu, na neschopnost vytvořit vizi vůči dnešku. Druhé dvě analýzy se soustřeďují spíše na socialisty, na vítěze voleb. Ve Fassinovi se objevuje štěpící dělení na europeismus/reakcionářství.
Je tu rozdíl mezi populismem první generace, který je vázán na selhání vlád, ale pak je tu druhá fáze: neschopnost obsadit sociální terén. I strany, které se pokusily, jako France Insoumise zůstávají v tradičním důlku levice. Ukazuje se tím vágnost hlavních témat a neschopnost si zvolit hlavní rovinu střetu.
To, jak tato liberální hnutí končí, ukazují, že Marx měl pravdu, když jim říkal „buržoazní socialisté“. Chtějí podmínky života moderní společnosti, ale bez boje a nebezpečí, které z toho nutně vyplývají. Chtějí aktuální společnost, bez prvků, které ji revolucionizují a rozpouštějí.
Na překonání evropské krize, která se táhne jedenáctým rokem, potřebujeme něco jiného.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.