Filosof Josef Šmajs se vrací k problému ekologické krize a k hledání řešení v době, kdy politika ztrácí vliv na řešení krize.
Před dvaceti pěti lety, v roce 1995, vyšla kniha Ohrožená kultura. Obsahovala filosofickou analýzu ekologické krize i obrys evoluční ontologie. Měla totiž podtitul Od evoluční ontologie k ekologické politice. Za tu dobu se však neprosadila ani nová ontologie, ani celosvětové hnutí na ochranu planety. I když se kniha dočkala několika domácích vydání a zahraničních překladů, tehdejší okolnosti nebyly příznivé. Úspěšně se rozvíjelo spojení mladé dílčí vědy s kapitálem a teoretickou oblast neovládla filosofie, ale abiotická fyzika a plytká politologie.
Zůstaneme-li v rovině převážně ideové, musíme konstatovat, že globální kultura stále ještě pohrdá filosofií. Přitom příčinu krize – konflikt kultury s přírodou – nemůže odhalit ani zdravý rozum, ani speciální vědy. Tyto užitečné formy racionality jsou dnes jejím produktem. Může ji odhalit pouze nezávislá, přírodu, kulturu i vědu pravdivě reflektující ontologie.
Dvě historické změny
První velká změna, která způsobila vznik lidského druhu, byla přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky. Vznikla tu velká příkopová propadlina, která změnila klima, a proto došlo k nevratné ztrátě přirozeného domova našich hominidních předků. Ti do té doby obývali koruny stromů a byli proto adaptovaní na relativně bezpečný způsob života. V důsledku změny se ocitali v křovinaté savaně. Pod hrozbou vyhynutí se museli geneticky přizpůsobit novým podmínkám. Život na stromech byl jakoby životem v ráji. Poskytoval dostatek rostlinné potravy ve formě plodů a jedlých výhonků, byl přirozeným úkrytem před pozemními šelmami. Vynucený život v savaně připomínal vyhnání z ráje, vyžadoval obtížnější způsoby obstarávání obživy, stavbu primitivních příbytků na holé zemi i složitější sociální organizaci. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyhynula. Početně omezené populace, které se dokázaly přizpůsobit, se ocitly v období biologické plasticity. V jejich genomu se prosazovala útočná adaptivní strategie včetně prokázané vlohy k jazykové komunikaci a potřebě trvalé fyzické i psychické námahy. Vědomí organické spolupráce s přírodou proto doplnila nutnost trvalého boje s prostředím. V této době se tedy zrodil nejen anatomicky moderní člověk, ale i jedinečný lidský genom s predispozicí k boji i spolupráci s přírodou. Zrodila se lidská schopnost vytvářet a udržovat dlouhodobě možnou kulturu.
Druhá velká změna. Téměř na konci vývoje neolitické technologie se v oblasti blízkého východu nečekaně objevují odlišné základy původně mytického biofilního myšlení. Jde o období velkého duchovního vzepětí, v němž vznikají nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filosofie. Protože vzdělaní Řekové ještě neznali biologii, antropologii, ani nevratnost a lineární plynutí času, objevuje se u nich odklon od živé přírody. V důsledku rozvoje stavitelství a mořeplavby se prosazuje příklon k neživým předmětům, teoretickým postulátům a vztahům, k technologicky formativnímu vědění.
Biologickou predispozici k útočné adaptivní strategii v lidském genomu, která je dědictvím vzniku anatomicky moderního člověka, tu skrytě posiluje teoretická kultura. Řecká filosofie na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti, ale na druhé straně prosazuje falešnou ideu identity myšlení a bytí. A právě tuto myšlenku Platón i mnozí pozdější myslitelé, včetně náboženských, pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím, rozumu nad přírodou. Zejména tyto rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu. Vzdělaným lidem vnucovaly pojmy chybného mechanického předporozumění přírodě jako mrtvé látce, kterou pohybují síly a které mohou i lidé vnucovat tvary a způsoby fungování.
Tento povýšený intelektuální přístup k bytí se sice v praxi nerozvine ani v antice, ani ve středověku, ale prosadí se v souvislosti s nástupem kapitalismu. Galileovsko – newtonovská věda se svými technologickými pojmy, využitím matematiky a kauzálním myšlením navazuje na duchovní odkaz antiky. Využívá vědu jako výrobní sílu. V souladu s Baconovou metaforou „mění vědění v moc“. K plnému završení však přivádí antické predátorské paradigma dnešní globální kultura spotřební.
Globalizovaná spotřební kultura pro svůj růst a krátkodobý prospěch obrací proti přírodě nejen výrobu, ale s podporou ekologicky lhostejné politiky a veřejnosti i technickou osobní spotřebu. Vedle nejničivějších zbraní proti ní posílá i zbraně hromadného mírového ničení planety – zejména letadla a celosvětově šířené osobní automobily.
Úskalí dnešní adaptivní změny kultury
Tuto zásadní změnu – duchovní obrat k biofilně orientované kultuře – musíme uskutečnit proto, aby nynější protipřírodní kultura nezanikla z vlastního zavinění, z šíření měst, úbytku půdy a bezbřehé technizace. Antické predátorské nastavení vědy po vzniku kapitalismu ovládlo sice celý svět, ale nemá delší evoluční perspektivu. Proto naléhavým úkolem filosofie je lidem povědět, že planetární kultura stojí na špatných ideových základech. Zůstane-li zachován její chybný antropocentrický předpoklad, že úkolem kultury je dobýt a obsadit přirozený svět, zbytečně rychle zanikne.
Evoluční ontologie vybízí lidi k tomu, aby opustili nejen nadřazené pojetí člověka, ale i nesprávné chápání kultury. Člověk, přestože vytvořil pozoruhodnou kulturu, je normálním, s biosférou sourodým biologickým druhem. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že v souvislosti se ztrátou své přirozené ekologické niky mu byla vrozena tendence adaptovat se útočně, vytvářet kulturu jako svůj umělý domov – jako, náhradní ekologickou niku.
Přírodní bytí, na rozdíl od tradiční antické i pozdější ontologie, nechápe evoluční ontologie jako stálost, pasivitu a vratnost, ale jako aktivitu, jako procesualitu. Pojímá je jako onticky tvořivou evoluci, která vytváří tvary, struktury, systémy, uspořádanost, informaci. V souladu s realitou rozlišuje dvě tvořivé evoluce. To, co se v přirozené evoluci z hlediska fyziky zachovává, a co se stále vyučuje na školách – tedy např. pojmy hmota, pohyb a energie – není pro člověka a kulturu podstatné. Podstatná je míra evolučně vytvořené informace, na které závisíme. Podstatný je rozsah uspořádanosti Země, kterou musí kultura zachovat pro dlouhodobou spolupráci s širší evolucí přirozenou.
Přírodu chápe evoluční ontologie jako produkt biofilně orientované tvořivé síly Země. Ta je totiž planetou, která si podle Jamese Lovelocka sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka. Je proto arogantní ji pojímat jen jako živou a neživou hmotu, jako ekonomické zdroje, které nám patří a jimiž kultura může disponovat. Musíme ji konečně pochopit pravdivě, jako systém, který nás vytvořil, zahrnuje a reprodukuje, ale který nám nepatří. Musíme ji pochopit jako největší a nejmocnější subjektivitu, s níž by biofilně orientovaná kultura měla spolupracovat.
Stále zřetelněji se totiž ukazuje, že kultura je lidmi vytvářený objektivní systém s odlišnou vnitřní informací, než jakou má příroda. Jde o umělý a pouze dočasné existence schopný systém, závislý nejen na přírodě, ale především na jediném biologickém druhu. Jde o planetární systém, který má sice vlastní vnitřní informaci, ale nemá své vlastní teritorium, volný materiál ani energii. Protože se rozvíjí pod vlivem tradice a pocitu nadřazenosti starých evropských kultur nad přírodou, nevytvořil si pozitivní propojení s evolučně vytvořenou dynamickou rovnováhou neživých a živých struktur planety.
Kulturní bytí s odlišnou strukturou a evolucí se dnes rozšiřuje na úkor zatlačování a úbytku bytí přirozeného. Jedná se o nebezpečnou druhově sobeckou přestavbu planety, kterou ohrožují nevratné planetární změny: pokles uspořádanosti Země, vyhubené druhy, vytěžené horniny, hromadící se kulturní odpady. Výsledkem je ohřátá planeta, zamoření atmosféry, vody a půdy. Výsledkem jsou zhoršené podmínky pro zdraví budoucích generací.
Pátráme-li po nejhlubší a odstranitelné příčině krize, musíme konstatovat, že jí není ani lidská chamtivost, ani pouze politické uspořádání kultury – kapitalismus. Podstata problému není totiž biologická, ani jen úzce politická. Je jí skryté predátorské duchovní nastavení kultury, které jsme od řecké antiky nemuseli měnit. Sociálně politické formy života jsou totiž podmíněny dosaženou úrovní vývoje materiální kultury včetně zpředmětněné vědy. Proto také dnešní korporátní kapitalismus je sice adekvátní, ale patrně poslední formou krajně predátorsky rozvinuté symbiózy vědy s kapitálem.
Teprve z potřeby lidského přežití na Zemi, z požadavku, který je aktuální až dnes, můžeme srozumitelně formulovat lidský druhový zájem. Tímto bytostným lidským zájmem ale není ekonomický růst, technický pokrok a zvyšování spotřeby. Růst, pokrok a technická spotřeba v rámci umělého kulturního systému, jsou pro planetu nebezpečnější než v biosféře běžný růst, rozpad a samozřejmá spotřeba biologická. Proces rozmachu a růstu technické spotřeby není stravováním organických látek, ale zdlouhavou, pro biosféru neznámou formou likvidace přirozených struktur.
Fenomén techniky
Dnešní nezájem společenských věd a politiky o ontologii techniky prozrazuje nejen neznalost fenoménu kultury, ale i neschopnost řešit příčiny globální ekologické krize. Technika je sice jen částí materiální kultury, ale s rostoucí svébytnosti a silou. Je sice tak stará, jako člověk sám, ale po novověkém spojení s vědou a kapitálem, se rozvíjí téměř nezávisle na lidském každodenním úsilí. Je nejaktivnějším subsystémem materiální kultury, která zahrnuje i ty umělé struktury, které vůči vnějšímu prostředí nejsou funkčně aktivní: např. obyčejné předměty, města, liniové stavby.
Protože již první nalezené nástroje připomínaly umělé protézy lidské ruky, vznikla kdysi nakažlivá iluze, že technika je pouze zvláštním umělým doplňkem člověka a že záleží jen na tom, jakým způsobem člověk techniku používá. V novověku doplnila tuto iluzi představa, že složitější technika je vlastně užitou vědou a že taková technika je nejpádnějším potvrzením objektivní pravdivosti přírodovědeckých poznatků.
V minulosti, kdy existoval jasný primát zemědělství, v podstatě platilo, že abiotický technický pokrok vrůstal do historicky starší a fundamentálnější linie biotické techniky: např. instrumentální technika do lovecko-sběračské a neolitické ekonomiky; technika mechanická do tradičního zemědělství. Teprve dnes jsme svědky zákeřné radikální změny: predátorsky nastavený abiotický technický pokrok získal primát v kultuře a vedle nebezpečné sféry vojenství vrůstá také do životního způsobu lidí. Jako zcela nový předmět konečné osobní spotřeby působí tak i technika ideologicky. Legalizuje právo na neomezený konzum a pohodlí; budí zdání, že slouží lidskému rozvoji, i když fakticky ohrožuje lidskou budoucnost.
Jestliže téměř po celý novověk mohla být kritériem vědy abstraktní pravda a bezchybné fungování techniky, rychle vznikají podmínky, kdy se prosazuje požadavek slučitelnosti a kompatibility technických konstrukcí s přírodou. Tento požadavek plyne z toho, že rozsah důsledků vědeckotechnického pokroku je dnes planetární a zhoršuje ekologickou krizi.
Ale nejde jen o nedostatek místa, vhodných látek a energie, které kultura krade přirozeně uspořádané Zemi. Jde rovněž o zhoršené podmínky planetárního života, o nichž, v důsledku obecné neznalosti evoluční ontologie, víme málo. Média totiž lidem nesdělují, proč příroda nemůže z abiotických předmětů materiální kultury, např. mobilních telefonů, automobilů a letadel vytvářet úrodnou půdu.
Zdá se, že vzhledem k rozšířené neznalosti vztahů kultury a přírody je téměř zbytečné obracet se na všechny lidi. Nemohou změnit svou biologickou přirozenost. Nemohou ignorovat směr vývoje predátorsky nastavených struktur světové kultury: vědy, techniky, globálního trhu.
Lidé sice bez ontologických znalostí vytvořili kulturu, tj. umělé kulturní bytí s některými parametry bytí přirozeného – rostoucím rozsahem a objektivitou – ale k tomu, aby širší souvislosti kultury s přírodou pochopili, musíme je už ve školách učit pojímat Zemi jako velký organismus, jehož jsou součástí. Musíme jim výchovou a vzděláním vštěpovat hledisko, jak rozpoznávat ontický konflikt dvou odlišných forem pozemského bytí: staršího a mocnějšího bytí přirozeného a relativně mladého a pouze dočasného bytí kulturního. To druhé bytí započalo vznikat nenápadně, pokusem žít na zemi v biologicky obsazené savaně, a relativně končí globalizovanou technickou spotřební civilizací. Ve svém ontickém založení expanduje, požírá a předělává přirozeně uspořádaný svět.
Máme sice právo, když nám přirozená evoluce vzala niku v korunách stromů, a dala nám (kromě předpokladu rozumu a jazyka) možnost opatřovat si náhradní niku na biologicky osídlené zemi, žít v kultuře, která obsadí a přizpůsobí si část zemského povrchu.
Dnes ale musíme Zemi přiznat práva, která jsme nikdy nemuseli explicitně formulovat. Před vznikem kultury neměla Země žádného planetárního nepřítele. Lidé, i když zůstali součástí biosféry, jsou ve svébytné globalizované kultuře jakoby jen „molekulami“ velkého abiotického „tumoru“ Země. Planetě tak vzniká jejich aktivitou nepřítel, jehož nikdo v jeho celku nezná a neřídí. Byl kdysi skrytě duchovně nastavený antickou vědou a filosofií. Přestože se v dějinách filosofie objevovaly hlasy (např. Edmund Husserl), že řecká věda je vlastně techné, nikdo jim nevěnoval větší pozornost.
Je proto čas změnit staré a nebezpečné předteoretické nastavení, které činí z vědy, jež by měla patřit všem, potenciálního služebníka moci. Vědu musíme podřídit predispozici úcty k člověku a Zemi, kdy teorie bude jen lidským pokusem o pravdivé přiblížení ke struktuře skutečnosti. Změna, o kterou se musíme pokusit, se proto netýká jen dílčích opatření v životě lidí, v ekonomice a politice. Jde o hluboký duchovní obrat predátorského paradigmatu v paradigma biofilní. Změna se týká komplexní biofilní transformace vědy a techniky.
Lidé, zmatení vzděláním a médii, nevědí, že prožívají nejhlubší a nejskrytější krizi lidské kultury, protože se jim v technicky vyspělých zemích zatím daří dobře. Hlavní teorie je vedou k tomu, že stačí snižovat obsah skleníkových plynů, dodržovat nynější demokraticky přijaté zákony. V této chybné logice se neptají, kdo jim dal právo obsadit a zpustošit Zemi kulturou?
Pod vlivem médií a reklamy vidí lidé jen okamžitý pokrok, citlivě vnímají jen porušování demokracie a podmínek lidské svobody. Zemi však odmítají přiznat subjektivitu a právo na zachování evolučně dosažené úrovně vývoje. Jako kdyby nevěděli, že krizi, která je může vyhubit, předávají jinému systému, který ji nezpůsobil, a sám o sobě ji může napravit až bez jejich fyzické přítomnosti. Příroda v krátké době neumí nahradit vyhubené druhy, na kterých závisíme, zničené ekosystémy, vytěžené horniny, rudy a paliva.
Hledání východiska z krize
Zdá se, že politika ztrácí vliv na řešení krize. Nemá žádnou faktickou moc nad vědou, technikou a ekonomikou. Neurčuje pravidla, podle nichž je třeba v krizi jednat. Podobně jako světová náboženství se jich totiž vzdala svým „ušlechtilým závazkem“ nevměšovat se do procesu fungování globální abiotické kultury. Alibisticky předala Zemi do rukou bank a kapitálu. Právě proto se utápí v malicherných sporech, v politických šarvátkách a hledání protivníků. Odvolává se na názory nepoučené veřejnosti, na institut svobodných voleb, který odpovídal kultuře, jíž lidé i bez ontologického poučení rozuměli. Neodvolává se na nový obsah pokory, plynoucí dnes z toho, že máme v rukou síly, jež mohou křehkou rovnováhu planety, vhodnou pro život mnoha druhů, zničit. Neodvolává se na pravdu v ontologickém vidění světa.
Zejména vědy, jejichž orientace na ovládnutí neživých struktur se ani za dva tisíce let příliš nezměnila, mají dnes svou technizací negativní vliv na kulturu. Jsou sice poctivým úsilím dobrat se pravdy o určitých stránkách bytí. Nezabývají se ani svým založením, ani vlivem na kulturu. To není součást jejich předmětu. Vede je cílevědomá snaha přečíst, pochopit a využít informaci, kterou přirozená evoluce zpředmětnila v přírodních strukturách. Téměř nesledují dlouhodobý vliv kultury na celek bytí. Přirozenou uspořádanost čtou hlavně s ohledem na to, co predátorsky nastavená kultura sleduje. Dávají proto přednost přirozené informaci, která je přístupná a nabízí se k praktickému využití.
Dnešní podsouvání falešného názoru studentům i veřejnosti, že přírodu správně poznáváme proto, že ji umíme technologicky využívat, vede k celoživotnímu světonázorovému zmatení.
Evolučně ontologický požadavek na přírodní vědu, aby nebyla jen prodloužením jedné části predispozic lidského rozumu, ale hluboce „podprahově“ uznávala absolutní primát přirozeného bytí, musí přijmout a tvůrčím způsobem rozpracovat biofilně orientovaná věda sama. A právě s touto orientací musí vědě pomoci ontologie. Bude to obtížné, a s určitostí dnes víme pouze to, že taková věda už nebude podporovat kulturu založenou na expanzi, umělých hmotách, chemizaci a spalování fosilních paliv. Musí být založena na nové komplexní vědě, která bude uctívat evoluci, život a Zemi, a která pomůže prosadit spolupráci kultury přírodou.
Pomoc nemůžeme očekávat ani od zanedbaného školství. To je dnes obsahově rozvrácené. Na místo tradičních školských přírodovědných předmětů a v nich využívaných idealizovaných veličin musíme při prosazování nového biofilního obrazu světa už v základní škole postupovat odlišně. Uznáváme, že veličiny, jakými jsou např. bod, přímka, rovina, kružnice, těleso, hmota, síla, energie, pohyb, prostor a čas, jsou měřitelné a že s nimi může dobře pracovat jak didaktická praxe, tak v technologii aplikovatelná přírodověda. Avšak v rámci probouzení úcty k Zemi a lidskému zdraví je zbytečné se obávat méně určitých, ale pro lidské přežití vhodnějších témat a pojmů. Nastal čas vyučovat předměty: Příroda, Kultura, Země, Člověk, Technika. K novým pojmům by měla např. patřit aktivita, evoluce, uspořádanost, informace, slučitelnost, spolupráce a konflikt přirozených a umělých struktur.
Ale v dnešním systému pokleslého školství vidíme jen minimální naději na změnu. Učitelé ve své většině nemají dobré vzděláni, jsou přetíženi. Nesledují nové vědecké poznatky. Proto nemají ani odvahu žákům sdělovat obecně potvrzenou pravdu. Nejsou připraveni hájit existenciální sourodost člověka a planety, kritizovat nadměrné užívání spotřební techniky. Chybí jim argumenty pro obhajobu názoru, že škodlivé chemické látky ve vzduchu, půdě a potravinách mohou učinit Zemi neobyvatelnou. Nemohou ukázat na systémovou jednotu planety jako velkého samoregulativního systému. V zajetí nesprávné ontologie nejsou s to představit žákům Zemi jako nejširší a nejmocnější subjektivitu, jako nejvyšší přirozenou hodnotu. Proto nejsou ani kompetentní obhajovat spolupráci živých a neživých systémů. Ta totiž – na rozdíl od nynějšího zakrývání konfliktu kultury s přírodou – může být pro žáky předobrazem součinnosti biofilní kultury a Země.
Škodí nám patrně i nekritická úcta k autoritám. I když si vážíme všech svých slavných předchůdců, zejména starověkých Řeků, kteří zůstávají našimi učiteli, musíme je chápat s přihlédnutím k historickému času. Velcí myslitelé žili v době, kdy lidstvo bylo chudé, vědy nerozvinuté, a kdy kultura přírodu poškozovala jen lokálně. Hledali cesty rychlého lidského vzestupu a hospodářského využívání přírody. Obojího jsme dnes dosáhli. Takže ani novověké vědě a filosofii, např. velkému Descartovi, nemůžeme nekriticky důvěřovat. Protože nevěděl, že přírodní bytí je onticky tvořivou aktivitou, při formulaci duality res cogitans a res extensa nemohl ještě tušit, že oba tyto zdánlivě protikladné póly světa (příroda i člověk) patří k sobě, že jsou produktem téže přirozené evoluce Země.
Pod tíhou empirických faktů musíme dnes uznat, že Zemi charakterizuje zcela jiná dualita: hluboká existenciální opozice starší a širší evoluce přirozené, a parciální, člověkem zapálené protipřírodní evoluce kulturní. Charakterizuje ji existenciální souboj sílících destruktivních sil kultury s omezenými tvořivými silami přírody.
Vrátíme se na závěr k ontologii. Nikdy v minulosti jsme správnou ontologii pro své přežití nepotřebovali. Evoluční ontologie má zatím malý vliv také proto, že bojuje s tisíciletým predátorským myšlením. To je dnes úspěšné, protože se zpředmětnilo v materiální kultuře včetně techniky, zakotvilo v názorech veřejnosti, části politiků a vědců. Zatím bez většího úspěchu kritizujeme jak přírodní vědy za jejich orientaci, redukcionismus a podřízení kapitálu, tak společenské vědy za jejich světonázorovou plytkost, konformitu a spolupráci s mocí.
Nezávisle na nepříznivých okolnostech šířím myšlenku, že pokud chceme zabránit vymírání biologických druhů včetně našeho, zachovat a rozvíjet kulturu, pak musíme chránit planetu. Například Filosofický koncept Ústavy Země, který jsem v pětijazyčné knize publikoval už v roce 2015 a který je stále k dispozici elektronicky, by mohl být podnětem pro širou diskusi všech odvážných a tvořivě myslících lidí o lidské druhové budoucnosti.
I když se stále domnívám, že magickou moc nad vědou i kapitálem může mít pouze nová ontologie, uvědomuji si částečnou empirickou podmíněnost takového názoru. Vím, že nestačí, aby lidská teorie odpovídala skutečnosti, z níž je odvozena. Skutečnost sama musí takovou teorii v pocitech lidí požadovat, vítat a rozšiřovat. Obávám se, že až taková situace nastane, až budou lidé ve svobodných volbách rozhodovat mezi predátorským růstem a biofilní kulturou, bude už pozdě. Lidstvo má tisíciletou zkušenost s válkami, útlakem, nemocemi a umíráním. Globální ekologickou krizi, která se dostavuje na vrcholu jeho vědeckých a technických úspěchů, nikdy nepoznalo. V takové chvíli je bohužel normální, že společenská většina stojí na straně tradice a stávajících hodnot.
Patrně nezbývá, než trpělivá práce na dvou úrovních současně: na straně vysoké teorie, která s pomocí filosofie zlomí pyšnou sféru vědy, techniky a moci; a na straně evolučně ontologického minima pro širokou veřejnost. Patrně jen pochopením toho, že se nacházíme uprostřed nejhlubší krize v evoluci kultury, najdeme podmínky pro to, aby demokratickým způsobem došlo k její rychlé biofilní transformaci.
Literatura
Šmajs, J. Ústava Země. Filosofický koncept (česky, slovensky, anglicky, německy, rusky). Vydavatelství PRO, Banská Bystrica, 2015.
Srovnej též filosofický návrh Ústavy Země www.ustavazeme.cz; www.earthconstitution.eu
Šmajs, J. Filosofie – obrat k Zemi. Praha, Academia 2008
Šmajs, J. Ohrožená kultura. 3. vyd. Brno, Host 2011
Šmajs, J, Fenomén technika. Brno, Doplněk, 2016