Lubomír Civín se zamýšlí nad strukturální změnou průmyslové výroby v ČR ve vztahu k fenoménu „Průmysl 4.0.“
Současný vývoj na trhu práce České republiky (ale i v řadě dalších okolních evropských zemích ) vyznačující se nedostatkem pracovních sil potvrzuje hypotézu, že se česká ekonomika již ocitla v tzv. „pasti zemí středního příjmu“, ze kterého se jen těžce hledá východisko tradičními nástroji makroekonomické politiky.
Podstata tohoto jevu spočívá v tom, že struktura ekonomiky je nastavená jako tzv. malá otevřená ekonomika s převážnou specializací na export produktů vyráběných a vyvážených díky nízké mzdové úrovni (většinou jako subdodávek v rámci tzv. globálních hodnotových řetězců – GVC – pro kompletaci produkce nadnárodních korporací vstupujících na světové trhy jako finalizátoři, nositelé značky anebo jen realizátoři prodeje hotových produktů).
Z tohoto důvodu je možnost její zásadní strukturální transformace do skupiny zemí vyššího stupně příjmů (a životní úrovně) limitovaná. Navíc toto postavení posilovalo skoro pět let devizových intervencí ČNB formou depreciace kurzu, což uměle tlačilo domácí náklady (hlavně mzdové) směrem dolů, takže změna struktury jejího exportu ve prospěch produktů s vysokou přidanou hodnotou bude v dlouhodobém horizontu do budoucna značně ztížená, ne-li ve střednědobém horizontu nemožná. Na trhu práce tak vzniká nerovnováha formou vysoké poptávky po (v porovnání s okolními zeměmi) levné pracovní síle, která se stala slabým místem potenciálního ekonomického růstu, jelikož nedostatek pracovní síly brání v růstu zakázek přicházejících do podnikové sféry.
Navzdory tomu, že po změně struktury českého hospodářství volají všichni racionálně myslící ekonomové, reprezentanti monetární politiky toto volání dlouhou dobu ignorovali. Stále ještě zřejmě považují tradiční monetární politiku a její manipulace spojené s hledáním optimální úrokové míry, s intervencemi ovlivňujícími devizový kurs a emisí nekrytých peněz (tzv. kvantitativní uvolňování) za všemocný nástroj řešení problémů ekonomiky navzdory tomu, že reálný vývoj světové ekonomiky (a zejména eurozóny) ukazuje, že tato politika již delší dobu ztrácí svoji účinnost.
Příkladem je finanční systém EU, který dnes disponuje přibližně 3,4 biliony USD úspor, které odmítají její majitelé produktivně investovat do reálné ekonomiky a to navzdory tomu, že úroková sazba vkladů Evropské centrální banky je záporná (-0,4 %). Úhrnný meziroční přebytek běžného účtu zemí Evropské unie v roce 2018 činil 450 miliard dolarů. Jeho odstranění, spolu se zapojením přebytečných úspor do reálné (a ne spekulativní) finanční ekonomiky, by vyžadovalo pokles úroků (jak uvádí například Y. Varoufakis 2019) alespoň na hodnotu -5 %. Takový zásah monetární politiky by ovšem okamžitě zničil evropské banky a penzijní fondy. Jediným makroekonomickým nástrojem zásadních strukturálních změn (tak potřebných nejen pro českou, ale i evropskou, či dokonce velkou část globální ekonomiky) může tak být jen agresivní fiskální politika, což je ovšem při zadluženosti většiny vlád jen velmi chimérická představa.
Obdobná situace jako v EU je i v bankovním sektoru České republiky, který rovněž vykazuje přebytky běžného účtu ve výši 623 mil. eur a klientských depozit nad poskytnutými úvěry klientům cca 75 % koncem roku 2018 (ČNB 2018 Rizika pro finanční stabilitu a jejich indikátory; prosinec 2018).
Nízká mzdová úroveň České republiky ve srovnání s vyspělými ekonomikami (kterou měnová politika umělého podhodnocení kursu významně podpořila) totiž nežádoucí strukturu jak exportu, tak i celé ekonomiky jen zakonzervovala. Pouhé zvýšení mezd, které by mohlo napomoci zvýšení absorpční schopnosti domácího trhu, totiž narazí na snižování hlavní komparativní výhody našeho exportu – tj. nízkých mzdových nákladů.
Problémem je totiž taky nízký růst produktivity domácí výroby podmíněný nízkým stupněm finalizace výroby a kontroly nad distribucí jejích výsledků. Je obecně známo, že nejvyšší podíl na přidané hodnotě získává ten, kdo realizuje finální produkci na trzích, a ne jeho subdodavatelé. Růst produktivity zvýšením kapitálové vybavenosti je rovněž determinován stále ještě nízkým objemem produktivních investic, které nejsou stimulovány právě nízkou mzdovou úrovní, a tudíž nenutí zaměstnavatele k náhradě levné pracovní síly drahou robotizací (jejíž ještě stále relativně vysoká cena neumožňuje volit mezi dvěma zmíněnými alternativami).
Eliminace výpadku exportu navýšením vnitřní kupní síly obyvatelstva v důsledku růstu mezd (což je strategický tah, který momentálně realizuje Čína, která pomalu nově orientuje svoji původně proexportní politiku ve prospěch výroby pro obrovský vnitřní trh na základě jeho rostoucí kupní síly), které by bylo teoreticky možné jako alternativní cesta z této pasti, je zatím nereálné. Stejně totiž narazí na nízkou kupní sílu, malý objem vnitřního trhu a jeho limitované absorpční schopnosti dané kombinací obou zmíněných faktorů (český trh prostě nebude nikdy schopen nakoupit skoro 1,5 milionu ročně vyrobených osobních aut).
Současný světový vývoj ukazuje, že východisko ze situace dané jak krátkodobým stavem trhu pracovní síly, tak dlouhodobě nízkou přidanou hodnotou tvořenou českým průmyslem, by měly představovat dva základní strategické makroekonomické směry:
- prvním je zvýšení stupně kontroly domácích výrobců nad finalizací výrobků a jejich přidanou hodnotou, spolu se snahou o zvýšení podílu kontroly nad konečnou realizací finálních produktů na zahraničních trzích
- druhým je restrukturalizace výrobní struktury podniků snižující podíl živé práce na úkor vyššího technického rozvoje, který představuje koncepce známá pod jménem Průmysl 4.0 (digitalizace, robotizace, umělá inteligence). Její realizace na podnikové úrovni bude vytvářet změny zaměstnanecké struktury, vztahu mezi osobními a investičními výdaji firem ve prospěch investic do moderních technologií snižujících nároky na zaměstnance (zejména spojených s monotónními pracovními procesy) a povede k posunu tzv. bodu zvratu vyrobené produkce směrem nahoru v důsledku vyššího podílu fixních (investičních) nákladů. To tudíž povede ke zvyšování sériovosti a nutnosti hledat nové cesty odbytu (zřejmě na zahraničních trzích).
Oba směry představují zásadní restrukturalizaci na podnikové úrovni a jsou náročné na investice. Vysoká investiční náročnost a nízká návratnost takovýchto investic vyplývající z nízké úrovně mezd je další překážkou. V podstatě z uvedených faktů vyplývá, že cesta k překonání uvedené pasti připomíná začarovaný kruh kauzality a důsledků.
Jaká východiska z tohoto kruhu je možné identifikovat? Tradičně se v ekonomických teoriích rozvoje za řešení prolomení zacyklených problémů rozvoje považuje tzv. „big push theory“. Její tvůrce Rosenstein-Rodan profesor ekonomie na MIT při hledání strategií rozvoje pro rozvojové země definoval nutnost koncentrace zdrojů při formulaci a implementaci průlomových rozvojových strategií.
„Existuje minimální úroveň zdrojů, které musí být věnovány rozvojovému programu, má-li mít šanci na úspěch. Spuštění země do soběstačného růstu je trochu jako start letadla z letiště. Pro něj je kritická „rychlost odtržení“, kterou musí dosáhnout předtím, než se může vznést do vzduchu.“ Zabezpečení zdrojů těchto investičních nákladů by v podmínkách českého finančního sektoru neměl představovat zásadní problém.
Obecně se konstatuje, že v českých bankách je přebytek zdrojů. Problémem asi bude z hlediska finanční ekonomiky spíš hledání cest, jak podpořit rentabilitu takovýchto investic. Jak už bylo naznačeno, náhrada nízko placeného dělníka robotem s umělou inteligencí bude v našich podmínkách mnohem méně rentabilní, než v sousedním Německu, kde se návratnost investice v důsledku zhruba 3x vyšších mzdových nákladů radikálně zkrátí.
Protože základem transformace české ekonomiky na vyšší stupeň technické úrovně reprezentované vybranými programy Průmysl 4.0 by měl být tržní mechanismus, bude nutné hledat ve fiskální oblasti makroekonomické politiky vhodné nástroje pro její podporu. Zopakovat nezdařený experiment s bohatými dotacemi solárním baronům je z hlediska státního rozpočtu nejen finančně neúnosné, ale taky politicky nežádoucí.
Právě v této oblasti může sehrát specifickou roli v našich podmínkách fiskální politika. Její obsahová koncepce, tvorba zdrojů a zejména zaměření jejích výdajů bude mít v podmínkách implementace 4. průmyslové revoluce v ČR stejně důležité místo.
Je zřejmé, že i když hlavním nositelem Průmyslu 4.0 musí být tržní mechanismus, stát a jeho hospodářská politika bude muset v její implementaci sehrát důležitou úlohu, která bude zřejmě vyžadovat i některé významné reformní zásahy. Oblasti, kterých se bude nutná reforma dotýkat, by měly představovat:
- hledání nástrojů podpory investic do vybraných odvětví průmyslu, které budou identifikovány jako klíčové a strukturotvorné pro budoucí vývoj průmyslu (přičemž je nutno předem zamítnout model použitý při zavádění koncepce podpory obnovitelných zdrojů energie, tj. přímé či nepřímé dotace investorům a výrobcům)
- s tím souvisí fiskální podpora reinvestic do strukturální změny průmyslu zejména ze strany zahraničních investorů, kteří výrazně snižují disponibilní kapitál pro investování uvnitř ekonomiky na úkor odtoku vysokých objemů dividend do zahraničí (často daňových rájů)
- nové koncipování restrukturalizace zahraničněobchodní politiky, která by měla napomáhat hledání nových odbytových trhů v netradičních perspektivních teritoriích s nízkým zastoupením českého exportu, což by mělo řešit problém s nutností zvyšování sériovosti
- podpora nových modelů vnitřního obchodu na regionální, či vnitrostátní bázi, která může v důsledku některých změn v technologiích nahrazovat dovozy (aditivní 3D tisk na místní úrovni, akvaponické farmy)
- hledání nástrojů transformujících volné finanční zdroje z finančního sektoru do investičního sektoru reálné ekonomiky (eliminace objemu neproduktivního spekulativního kapitálu operujícího na finančních trzích)
- změna mechanismů daňové a sociální politiky, která bude zajišťovat náhradu výpadku příjmů státního rozpočtu a sociálního zabezpečení v důsledku změny zaměstnanosti (krátkodobě i dlouhodobě) a současně potřebu zajišťovat krytí nově vznikajících výdajů, či jejich rostoucího objemu. Rovněž v této oblasti existuje více diskutovaných alternativ nové fiskální politiky:
- zdanění robotů a dalších nových technologií nahrazujících výpadek plateb do fondu zaměstnanosti a sociálního zabezpečení v důsledku poklesu zaměstnanosti
- změna struktury daňových příjmů například zvýšením a snížením některých sazeb přímých či nepřímých daní (hledání alternativ DPH, daně z obratu, sektorové daně a odstraněním jiných – daň z příjmu právnických osob, sektorové daně) změnou místa výběru daně podle místa vzniku příjmu a ne podle sídla firmy atd.)
Zřejmě bude nutná i změna dalších oblastí státní ingerence (zasahování) do ekonomických mechanismů v oblasti průmyslové, energetické, dopravní politiky, tvorby nové infrastruktury pro fyzickou dopravní, ale i komunikační síť. Hlavní oblasti, kterých by se měla týkat: decentralizace energetických zdrojů a sítí, digitalizace komunikačních sítí na úrovni 5G, kybernetická bezpečnost, budování infrastruktury pro elektromobilitu a vodíkový pohon motorových vozidel atd.
Podpora investic do lidského kapitálu je klíčovou podmínkou úspěchu celé koncepce. Zastavení poklesu kvality vzdělávání a zvýšení její kvalitativní úrovně a strukturálních změn ve prospěch těch segmentů, které jsou schopny zabezpečit přípravu vysoce kvalifikovaných kádrů pro perspektivní odvětví (včetně přípravy učitelů).
Definování a volba modelu transformace zaměstnanosti a kvalifikační základny spojené s technologickou změnou postavenou na již známých, ve světě existujících modelech podpory přechodu k nové struktuře ekonomiky v rámci Průmyslu 4.0:
- laissez-faire model s minimální jistotou pracovních míst a minimálními dávkami v nezaměstnanosti, ve kterém většina nákladů na přizpůsobení spadá na jednotlivé pracovníky samotné
- model ochrany zaměstnání vyznačující se vysokou úrovní práce, bezpečností a velkého bezpodmínečného pojištění pro případ nezaměstnanosti zaměstnanců, kteří přišli o práci
- model flexikurity (tj. aktivní trh práce vytvářející rovnováhu mezi pružným pracovním trhem a sociálním zabezpečením s cílem motivovat k aktivnímu, nikoliv pasivnímu chování občana) našel uplatnění zatím zejména v Dánsku. Tento model má obdobnou minimální jistotu práce jako ten první, ale je spojen s velkorysým pojištěním v nezaměstnanosti doplněným celoživotním vzděláváním a on-the job rekvalifikací.
- vytvoření personálních, hmotných, finančních i kapacitních zdrojů pro širokou rekvalifikaci zaměstnanců uvolňovaných z pracovních pozic v důsledku technologických změn na základě Průmyslu 4.0 v souladu s jedním ze zvolených modelů