Michael Kroh píše o politickém významu nadcházejících evropských voleb. Proč má podle něj smysl jít volit?
Za necelé tři týdny proběhnou v celé EU volby do Evropského parlamentu. Kampaň je označována jako přelomová, klíčová, osudová atd. Mnozí politici se zaklínají, jak se po nich celá Unie změní, pokud se rovnou nerozpadne či nepřemění v jinou formu spolupráce. Evropský parlament takovou moc ale nemá. Nemá totiž zákonodárnou (ve smyslu smluv o EU) iniciativu.
Tím ovšem nechci říci, že květnové volby jsou pouhou formalitou, nebo že nestojí za to k volbám chodit. Naopak, i přes existující omezení je Evropský parlament významným hráčem při přijímání různých direktiv EU a jeho hlas je slyšet i směrem k evropské a celosvětové politické situaci. Pokud silně podpoří potřebné reformy, může jeho apel donutit velmi zdrženlivé představitele členských zemí k jednání o změnách základních smluv. Tento mechanismus je složitý, výsledek takového apelu krajně nejistý, nicméně má smysl k eurovolbám jít. Každý hlas totiž může rozhodovat.
Reformy jsou nutné, ale …
Nebudu prozrazovat, komu dám svůj hlas, ostatně to stále ještě zvažuji. V každém případě to bude subjekt, který je pro zásadní reformu unijních organizací ve směru debyrokratizace a posílení pozice národních států. Současná podoba EU je totiž dlouhodobě neudržitelná a chaotický rozpad by mohl zničit i to dobré, co za svoji více než šedesátiletou historii evropská integrace dosáhla. Ovšem rozhodování je v rukou představitelů členských zemí, a pokud něco vymyslí, pak národních parlamentů či voličů v referendech. Problém je, že z nich se nikomu do nejisté procedury vedoucí ke změně příliš nechce, a když už, tak jako francouzský prezident Macron směrem k dalšímu posílení integrace. Příčinou je hlavně výhodnost současného stavu pro několik nejvyvinutějších zemí (Německo, Francie, Nizozemí, Lucembursko, Belgie, Dánsko, Švédsko), jejichž síla dokáže zablokovat jakoukoli snahu o změnu. Neméně významným faktorem je strach z možného využití opětovných hlasování o základních smlouvách ke krokům směrem k výstupu z EU. Třetí příčinou je obava (většinou opět výše uvedených zemí, kde sídlí velká část největších evropských koncernů), že posílení pozice národních států povede k rozmělnění pracně budovaného jednotného trhu a ztížení nadvlády nadnárodních monopolů na tomto trhu. U některých zemí (Pobaltí) k tomu přistupují ještě bezpečnostní důvody, ovšem EU jim zatím žádné bezpečnostní záruky nedává.
Někteří politici, úředníci i intelektuálové stále ještě sní o mocné Evropě, klíčovém hráči na světové geopolitické scéně. V tomto směru toho EU po Lisabonské smlouvě moc nepředvedla. Účastní se různých schůzek typu G7, G20 apod., ale podílela se na zpackané intervenci v Libyi, odporem k legální syrské vládě (s jen velmi těžce skrývaným motivem ovládnutí dopravní trasy pro katarský plyn) pomohla rozdmychat vleklou občanskou válku a podpořit nechtěně expanzi samozvaného Islámského státu. I další zahraničně politické iniciativy (například jen pár minut platná dohoda o vyřešení ukrajinské krize, angažovanost v konfliktu na Balkáně) jen prokázaly slabost evropských velmocí a jejich závislost na politice USA. Kapitolou sama pro sebe je vystupování evropské „ministryně zahraniční věcí“ Mogheriniové, a tak jedním z prvních úkolů nově zvoleného Europarlamentu bude tlak na její urychlené odvolání.
Lidsky se nechuti evropských politiků ke změnám nelze divit, protože raději než se léta dohadovat, jak by měla spolupráce evropských národů vypadat, to je už lepší věci nechat tak, jak jsou, a snažit se v rámci stávajících smluv o drobné změny. EU sice nefunguje dobře, ale funguje.
Této situaci se přizpůsobili i čeští politici „hlavního proudu“, včetně stále mimořádně oblíbeného ANO. Problémy eurozóny je zatím nepálí, tam body nezískají, a tak se soustřeďují na dvojí kvalitu potravin. Šizení českých spotřebitelů stejnými obaly s různým obsahem je sice prvotřídní eurolumpárna, ale nemyslím si, že by to mělo být motto evropských voleb. Navíc vláda bouchla do stolu a připravuje jednostranné řešení, které se určitě bruselským obráncům svobody podnikání líbit nebude, ale pokud bude jednat rychle a urychleně předloží návrh zákona, sebere tím některým konkurenčním stranám a hnutím vítr z plachet.
Po pravdě řečeno, z evropské integrace se vyvinul tak složitý a obrovský moloch, který nelze jednoduše rozmontovat na díly a z nich složit něco nového. Nekonečné tahanice okolo brexitu nás o tom denně přesvědčují. Heslo „Chceme Evropu suverénních států!“, zní hezky, ale ani sami jeho tvůrci nevědí, jak na to. Měly by se Francie, Itálie či Nizozemí vzdát eura? Jasno v tom Salvini a spol. nemají. A přitom je euro ekonomickým „tmelem“ tvrdší integrace, který automaticky tlačí na další předávání kompetencí do Bruselu a Frankfurtu. Volný pohyb zboží, služeb a osob (práce) je doprovázen zachováním volného pohybu kapitálu, což v praxi nepovede k vyrovnávání ekonomické úrovně zemí a občané hospodářsky slabších regionů EU by s tímto pravicově liberálním „polotovarem“ brzy skoncovali.
Ani levice toho ve směru reforem EU příliš nevymyslela. Socialisté sice vyhlašují cíl hospodářského sbližování západu a východu Evropy, ale jak toho chtějí dosáhnout při akceptaci neoliberálního uspořádání Unie, nevědí asi ani sami. Silně omlazená kandidátka KSČM se zatím prezentovala hlavně rozpory mezi jednotlivými proudy a trapným přizvukováním pravicovým a anarchistickým bojůvkám při předvolebním shromáždění SPD. Ostatně titíž antikomunističtí aktivisté se jim „odměnili“ podobným narušováním oslavy 1. máje. Nezkušení lídři komunistické kandidátky dělají jednu politickou „botu“ za druhou a odpuzují i ty, kteří by jim byli ochotní dát hlas v naději, že se připojí k vlastenecké a proreformní části europarlamentu.
Vyhnout se nálepkám
K všeobecnému zmatení mysli napomáhá i primitivní mediální diskurs rozdělující voliče na „proevropské“ a „protievropské“. Co je to „proevropský“? Může být nějaký Evropan „protievropský“? V obavách z oslabení stávajících pozic rozjela evropská byrokracie i za naše peníze mohutnou kampaň, v níž pochopitelně nechybí alibi pro případnou porážku v podobě „ruské dezinformační kampaně“. Doprovázejí ji fráze jakoby vystřižené z propagandistických materiálů předlistopadové doby, ovšem s opačným znaménkem. Evropská integrace vykonala během své historie mnoho pozitivního, o tom nemůže být sporu. Je logické, že se to v době předvolební kampaně připomíná. Stejně je ale logické, že se připomínají i negativa, která vystoupila do popředí hlavně po rozšíření EU o státy východní Evropy. Jejich obyvatelé se nechali nalákat sliby o brzkém sblížení životní úrovně s vyspělými státy Společenství, o vysokých tempech růstu a dalších výhodách. Stačí jen nahlédnout do archivů tehdejších politických vystoupení a komentářů. V početných vrstvách obyvatelstva zavládlo zklamání, které je živnou půdou pro extrémní nacionalismus. Bohužel se elity Unie, reprezentované především představiteli Německa, Lucemburska, Francie a dalších států původní patnáctky, chovají jako posádka mýtického Titanicu, neschopná se přizpůsobit změnám podmínek a kormidlující plavidlo přímo proti zkázonosnému ledovci. Stejně jako majitelé námořního kolosu se pyšně domnívala, že jde o vrchol světového pokroku, jemuž se nemůže nic stát. A za pár hodin byl konec. Nejsou tudíž současné bruselské elity vlastně „protievropské“?
Ten, kdo je skutečně „proevropský“, si takový osud evropského společenství přát nemůže. Byla by to katastrofa, která by přinesla minimálně hospodářský pokles a prohloubení sociálních rozporů. Naopak by mu měl s maximálním úsilím bránit. Ale bránit znamená reformovat – i proti vůli těch, kterým současný stav vyhovuje, protože z něho mají větší komparativní výhody než ostatní a bohatnou také na jejich úkor. Z původně pragmatické kooperace zakládajících členů se z evropské integrace vyvinul neoliberální projekt se závazným přijetím jeho pravidel ekonomických, politických i hodnotových. Je třeba objektivně přiznat, že ještě na přelomu 80. a 90. let 20. století fungoval dobře a přispěl ke značnému růstu ekonomické síly a životní úrovně členských zemí. Zásadní chybou bylo předčasné zavedení eura namísto ECU, které pozitivně přispívalo k rozvoji mezinárodního obchodu nejen uvnitř Unie a současně nesvazovalo členské státy jednotnou fiskální a monetární politikou, a posléze Lisabonské smlouvy, která dala bruselskému centru až příliš mnoho pravomocí a přispěla namísto potřebné demokratizace hlavně k obrovskému nárůstu byrokracie, správních nákladů a klientelistického lobbismu. S ohledem na sociální chartu jsem v ní viděl v té době určitou hráz proti tvrdě neoliberálním reformám, které u nás prosazovala koalice pod vedením ODS. V tom jsem se mýlil, ničemu takovému EU nezabránila, a ještě velebila architekta asociální politiky Miroslava Kalouska jako špičkového ministra financí.
Jedním ze stěžejních cílů Lisabonské smlouvy byla demokratizace unijních institucí posílením funkce Evropského parlamentu. V tomto směru k jistému pokroku došlo, z bezvýznamného přívěsku unijních struktur se stal významný hráč na evropské scéně. Ovšem ne tak silný, aby dokázal změnit EU, jak jsem uvedl v úvodu této stati. Přispívá k tomu i personální vyprázdnění jeho vedení. Ještě Martin Schulz byl známou osobností, dnešního předsedu Evropského parlamentu zná málokdo. Je to bezvýznamná úřednická figurka, kterou zastiňují jiní, například bývalý belgický premiér Verhofstadt či kandidát na budoucího předsedu Evropské komise Manfred Weber z bavorské CSU.
Vzhledem k tomu, že konečné slovo má Evropská rada, některé i pozitivní iniciativy evropských poslanců končí v šuplíku, protože až příliš zasahují zájmy nadnárodních koncernů a jejich všehoschopných lobbistů. Evropský parlament také nepředstavuje klasickou zastupitelskou demokracii, protože o mnohých klíčových návrzích se nehlasuje podle stranických, ale národně-státních preferencí. I to dokládá složitost vztahů mezi zeměmi dnešní osmadvacítky (Britové stále ještě poslanci jsou).
Letošní volby ukážou, jak si Evropané představují budoucnost integrace kontinentu
Co si tedy přát od nového evropského zastupitelského sboru? Přehnaná očekávání nejsou namístě, tak alespoň změnu dikce vůči disentním přístupům (Maďarsko, Polsko, V4), vyváženější postoj k Rusku, tlak na odebrání nadměrných kompetencí Evropské komisi, na zeštíhlení jejího přebujelého aparátu, soustředění se na zásadní problémy namísto řešení detailů a v neposlední řadě i ukončení nesmyslného stěhování mezi Bruselem a Štrasburkem. Vyrovnávání ekonomické a životní úrovně, jakož i řešení migrace nebude schopen vyřešit ani budoucí parlament se změněným poměrem frakcí. To si budou muset kritici a reformátoři nejprve odpracovat především na domácí politické scéně. Pak možná budou členské země více sebevědomé a rozhodné ve svém odporu proti rozhodování nikým nevolených úředníků z Evropské komise, popřípadě skupinek silných států, snažících se přenést své vlastní chyby na ostatní pod falešným výkladem solidarity.
V rámci České republiky lze realisticky omezit nadměrný vliv evropských institucí a snahy o těsnější integraci jednoznačným odmítnutím eura a tlakem na větší pravomoci v rozhodování o dotacích. Czexit není na pořadu dne, pokud by nešlo o koordinovanou akci více států. Přinesl by více potíží než užitku. Ostatně otevřeně jej prosazují jen malé subjekty, o nichž ti, kteří jsou stejného smýšlení v důsledku informační bariéry obvykle ani nevědí.
Český volič by si měl především uvědomit, že volby do Evropského parlamentu jsou odlišné od voleb do národních parlamentů. Bohužel až dosud zveřejněné prognózy tomu nenasvědčují, protože víceméně kopírují standardní domácí rozložení politických sil. Podstatu nadcházejících voleb vystihl velmi přesně politolog Jiří Pehe: „Myslím, že to téma je velmi obecně definované jako určitý druh vztahu k EU. Je to tedy téma, jaká by ta Evropa měla být. Jestli bychom měli mít spíše EU založenou na národních státech, nebo EU, která se bude více integrovat jako Unie.“ Dodal bych, že oba tyto hlavní směry jsou i přes vzájemné potyčky a nálepkování objektivně „proevropské“. Jen si evropskou integraci představují rozdílně.
Otázka, jak si kandidující politické subjekty představují budoucnost evropské mezistátní spolupráce a integrace, by měla být hlavním kritériem pro voličské rozhodování. Tradiční pravo-levé dělení v něm poněkud ustupuje do pozadí. Pro toto tvrzení lze uvést dva pádné argumenty. Za prvé, levici v Evropském parlamentu bylo jen občas rozeznat od pravice – stejné fráze, společné hlasování, domácí spory byly jakoby na evropské úrovni vyhlazeny. Za druhé, některé české subjekty, které politologové řadí k pravici či středu, si jako lídra vybraly jednoznačně levicovou osobnost. Je to především SPD Tomia Okamury v čele s bývalým ministrem zdravotnictví ve vládách ČSSD Ivanem Davidem, na kterého paradoxně pískali nevědomí a zmanipulovaní mladí kandidáti KSČM jako na „nácka“ a potvrdili tím, že na úroveň Evropského parlamentu ještě nedorostli. Podobně postupuje i víceméně středové vlastenecké hnutí „Bezpečnost, odpovědnost, solidarita (BOS)“, které si jako jedničku na kandidátce zvolilo bývalého dlouholetého člena ČSSD a ministra jejích vlád Jaroslava Baštu. Už jen tyto osobnosti jsou zárukou, že se nejedná o žádný extrémismus, jak se snaží veřejnosti vnutit média či organizátoři protibabišovských demonstrací. Inteligentní český volič by na takovou demagogii naletět neměl.
Poslední poznámka se týká účasti. Podle posledních průzkumů to zase nebude nic moc. Je to ale velká škoda. Přečetl jsem si na Facebooku prohlášení jednoho sympatického levicového aktivisty, že k volbám nepůjde a nikomu 30 korun za svůj hlas nedopřeje. Většina diskutujících mu to rozmlouvala, on však zatím trvá na svém. Jeho skepticismus ohledně možnosti ovlivnit dění Unii ze strany českých europoslanců je typický. Jenže členy EU jsme a pokoušet se o získání vlivu v Evropském parlamentu i za pomoci partnerů ve frakci je nutné. A někdy se to i daří, o čemž svědčí úsilí poslanců ČSSD Pavla Poce v oblasti ekologie či Olgy Sehnalové v boji za zamezení dvojí kvality potravin. Jan Zahradil (ODS) se dokonce letos stal lídrem celé evropské frakce konzervativců, a tudíž formálně i kandidátem na předsedu Evropské komise. Že jsou někteří poslanci líní, neschopní nebo neumějí jazyky, je věc druhá. Většinou už stejně nekandidují.
Letos kandiduje nejvíc subjektů v historii evropských voleb. Když vynecháme různé recesisty, je z čeho vybírat. Ten, komu vyhovuje současný status quo, může dát svůj hlas například lidovcům, společné kandidátce TOP 09 a STAN nebo Hlasu Pavla Teličky (pravice) či ČSSD (levice). Ten, kdo pléduje za mírné reformy v mezích současných smluv má na výběr ODS (pravice), ANO (pravý střed), Piráty (populističtí liberálové), případně KSČM (levice). Největší výběr mají ovšem k dispozici čeští patrioti (suverenisté) – stoupenci posílení pozice národních států a návratu do poměru před Lisabonskou či dokonce Maastrichtskou smlouvou. Vlastenecká scéna je roztříštěná a proti sobě kandiduje celá řada hnutí, počínaje Hnutím SPD Tomia Okamury (populisté) přes pravicovou Alternativu pro Českou republiku až po středové Hnutí BOS a levicovou Alianci národních sil. Jak vidno, politické spektrum má obsazeny všechny kombinace sociální a mezinárodně politické orientace a každý si může vybrat dle svých sympatií. Nemusí se přitom příliš ohlížet na publikované průzkumy, které až příliš kopírují voličské preference na domácí scéně. Pokud se voliči skutečně zamyslí nad tím, co vlastně chtějí v Evropě a od Evropy, a budou podle toho volit, mohou stávajícím rozložením politických sil pořádně zatřást.