Zahraniční vměšování povzbuzuje konflikt, v němž nemůže vyhrát nakonec nikdo.
I lidé, kteří putovali přes Sahel, se stali oběťmi v boji o Libyi. Chalífa Haftar se pustil do ofenzívy, boje o Tripolis maří snahy OSN ukončit roky bojů a chaosu.
Mezinárodní společenství ale nijak zvlášť nereagovala na boj Haftara proti mezinárodně uznané vládě v Tripolisu. Rada bezpečnosti OSN vydala prohlášení až po dvou dnech, v němž vyzývá k příměří. Zdá se, že za zpožděním stály USA.
Tato reakce hodně vypovídá o tom, jaké jsou mezinárodní postoje vůči Libyi. Zahraniční síly na jedné straně velebí mír a stabilitu, ale zároveň každá podporuje nějakou stranu v libyjské konfliktu. Tak Katar a Turecko podporují milice, které jsou loajální vládě v Tripolisu, zatímco Egypt a Spojené arabské emiráty stojí za Haftarem.
I evropské země mají rozdílné zájmy, takže společné diplomatické úsilí je zcela zamlženo. Itálie se velice obává přílivu migrantů a podporuje oficiální vládu v Tripolisu, zatímco Paříž se dvořila Haftarovi. Rusko také podporuje Haftara, který ovládá východ země. Zdá se, že ze strany Ruska jde o čistý oportunismus, aby s tímto krokem posílilo postavení v arabském světě. Z USA zaznívají velice smíšené a nejasné signály, což je pro Trumpovu politiku typické a na Blízkém východě obzvláště.
Ministerstvo zahraničí nejdřív boje odsoudilo, aby pak Trump vychválil Haftarův boj proti terorismu a klíčovou roli v zajištění ropných zásob.
Do Libye proudí hromady zbraní ze všech stran. Porušuje se tím zbraňové embargo. Rada bezpečnosti nekoná a vše směřuje ke konfliktu, který nemůže mít vítěze, konstatují FT ve svém editorialu.
Světové mocnosti se musejí zasadit o příměří, Rada bezpečnosti pak musí vynutit zbraňové embargo. Proces vedený OSN by měl zajistit stabilitu. Pokud se to nestane, pak regionální i světové velmoci povedou své války v zastoupení a proces dezintegrace Libye bude pokračovat.