Establishment hledal nepřátele demokracie celé roky mezi hrozivě cizími lidmi a jejich méněcennými kulturami, ale nevšiml si nástupu domácích demagogů.
Spojené státy a Velká Británie se dlouhou dobu stylizovaly do role strážců a podporovatelů demokracie globálně, zatímco bojovaly morální bitvu proti zahraničním nepřátelům, píše pro The Guardian indický politický esejista Pankaj Mishra.
Ale tato analýza, kterou podporovaly stovky knih a článků, které nacházely nepřátele demokracie mezi hrozivě cizími lidmi a jejich méněcennými kulturami, nebyla připravena na nástup dvou blonďatých tyranů v podobě Donalda Trumpa a Borise Johnsona. Ukázalo se, že barbaři nejsou u bran, ale že nám už nějaký čas vládnou, míní Mishra.
Demokracie se na Západě vyprázdnila, jenže politici i komentátoři hlavního proudu tento fakt zamlčeli a raději se bili do prsou v boji proti zahraničním nepřátelům či fungovali jako „roztleskávači“ zahraničních přátel. Celé desítky let velice ideologického diskurzu o demokracii vedly potom k tomu, že dnes jen těžko rozumíme tomu, že demokracie byla vyprázdněna v zahraničí i doma. Mishra uvádí příklad nového indického zákona o Kašmíru, který ukazuje na to, že největší demokracie světa se propadla do hinduistické nadřazenosti. Indie se snížila k rasistickému imperialismu, od kterého se chtěla v roce 1947 osvobodit, míní Mishra. Mahátma Ghándí explicitně varoval svoje krajany před „anglickou vládou bez Angličanů“.
A zatím jediná demokracie na Blízkém východě, stát Izrael pořádá nové parlamentní volby, ve kterých je milionům Palestinců znemožněno volit.
Ghándí také předvídal, že i nominálně demokratické státy se mohou stát totalitními, pokud ti nejslabší půjdou ke zdi a pár kapitalistů bude vzkvétat. A jeden z autorů indické ústavy BR Ambedkar upozorňoval na to, že princip jeden člověk, jeden hlas sice odpovídá politické rovnosti, ale nechává bez řešení nerovnosti sociální a ekonomické. Tento protiklad měl být řešen, mínil Ambedkar, jinak „ti, kteří trpí nerovností vyhodí do povětří celou strukturu politické demokracie“.
Zvolení demagogové dneška se zpožděním na tento protiklad ukázaly. Jenže zpoždění v pozorování toho, před čím Ambenkar varoval, se ukázalo smrtelným. Mnozí z našich nejlepších a nejchytřejších nedokázali pojmout likvidaci demokracie údajnými přáteli v zahraničí.
Nárendra Módí z tohoto intelektuálního selhání těžil. Indie měla také užitek z toho, jak se po celou studenou válku stylizovala jako demokracie. I když, míní Mishra, to bylo pozlátko odkazující jen k tomu, jak jsou zdejší vládci voleni, ale už ne k tomu, jak vládnou. Takto fetišizovanému procedurálnímu vidění demokracie nevadilo, že lidé v Kašmíru nebo na severovýchodě Indie žijí v de facto stavu stanného práva, kde mají bezpečnostní jednotky právo na to je masakrovat a znásilňovat. Nevadilo ani to, že velká část populace v Indii viděla demokracii s právním státem jen jako něco fantastického, ideálního a vzdáleného. A toto vidění Indie jako zářného příkladu demokracie potvrdilo i to, že místní vláda vzala za svůj volný trh. Navíc Čína se stávala stále větší výzvou Západu, takže Módí profitoval z konsensu o Indii mezi anglo-americkými elitami: tato demokracie v Indii hluboce zakořenila a její půda je připravená pro volné trhy.
Se vzestupem Módího se také na Západě zapomnělo na to, že jako premiér státu Gujarat nečinně přihlížel masakrům muslimů v roce 2002 (EU mu roky odmítala udělit víza). A tak komentátor Financial Times Gideon Rachman v roce 2014 psal o tom, že na nástupu Nárendry Módího je „cosi vzrušujícího“, Rupert Murdoch označil Módího za nejlepšího lídra Indie od její samostatnosti a Barack Obama ocenil Módího reflexi dynamismu a potenciálu Indie. V Silicon Valley uvítali Módího také s otevřenou náručí, zrovna v momentě, kdy jeho vláda v roce 2015 vypnula internet v Kašmíru.
Mishra píše, že západní politici, byznysmeni a novináři podlézali muži, který byl komplicem masové vraždy, skandálu mnohem horšího než dary Jeffreyho Epsteina Massachusettskému ústavu pro technologie (MIT). Jenže Indie je stále orientálním zrcadlem, ve kterém Západ může obdivovat sám sebe, píše Mishra tvrdě.
Tato morální ješitnost vedla k tomu, že Obama či Financial Times a další mohli takto přehlížet demagoga v zahraničí, a přitom nedokázali předpokládat nástup demagogie doma. Mishra se vrací k protikladu vztahu mezi demokracií a sociálními a ekonomickými nerovnostmi, které vynesly například Módího k moci.
Max Weber se už v roce 1909 ptal: „Jak jsou svobody a demokracie v delším čase možné pod nadvládou vysoce rozvinutého kapitalismu?“ Na čas se našla odpověď v křehkém západním experimentu po roce 1945, kdy byl široce přijat princip sociálního státu. Jenže i tak byla vláda lidu dost vzdálená.
Rozpor mezi politickým systémem a přísliby formální rovnosti a socio-ekonomickým systémem, který generuje nesnesitelnou nerovnost, doposud unikala zájmu. Tento rozpor se jen zvětšil. A nakonec posiluje demagogy. Jinak řečeno, konstatuje Mishra, moderní demokracie celé dekády směřovaly k morálnímu a ideologickému bankrotu. Jejich vlastní publicisté nebyli připraveni na politické a enviromentální katastrofy, které přinesl neregulovaný kapitalismus.
Podporovatelé demokracie nemají nos pro skutečné nepřátele demokracie. Měli snahu odstranit páchnoucí minulost etnocidy, otrokářství a rasismu i pokračující zápach korporátní prodejnosti ze své navoněné anglosaské nadřazenosti. Teď opakovaně ventilují svůj vztek a frustrace, nebo nepřetržitě bičují „rušení kultury“ (cancel culture) či „radikální levici“ – protože nic jiného neumí.
Je to jejich vlastní jednoduchost představ o demokracii, o jejich nepřátelích, svobodném světě a podobně, co je odsoudilo k tomu, aby prožívali současný svět jako nekonečnou řadu šoků a debaklů, končí Mishra svůj komentář.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.