Ivo Šebestík píše o tom, jak souvisí pokusy o impeachment Donalda Trumpa s obecnějším kontextem úpadku západní demokracie.
Pokusy vedené z tábora Clintonovců, jak se zbavit do Bílého domu „omylem zvoleného“ Donalda Trumpa, stejně jako snahy našich domácích nespokojenců dostat před soud českého prezidenta Miloše Zemana jsou společným symptomem jednoho jevu provázejícího současný úpadek západní demokracie.
Jde o to, že vedle řádně etablovaných struktur v podstatě každého společenského systému se uplatňují také struktury působící ve skrytu nebo dokonce nad oficiálně deklarovaným systémem. Pokud jsou to pouze „šedé eminence“ typu kardinála Richelieua nebo jeho nástupce „v oboru“ Mazarina, jedná se v podstatě o ovlivňování královské moci inteligentním, zkušeným a vlivným jedincem, případně několika osobnostmi, které se propracovaly k významné roli ve státě.
Podobně také působily některé pověstné milenky francouzských králů. Tento příběh ovlivňování oficiálních mocenských struktur šikovnými jednotlivci je patrně starý jako lidstvo samo a zřejmě se mu žádný společenský systém nedokáže vyhnout. Někdy bylo dokonce nutné vodit panovníka jako loutku, když se v důsledku dynastických pravidel ocitl na trůně vládce slabý nebo dokonce mentálně retardovaný. V takových případech býval problém vyřešen odesláním slaboduchého jedince do kláštera či jiného ústraní, nebo věc vyřešila dýka či jed. Případně nezralý korunovaný jedinec obdržel k podpisu nějakou Velkou chartu svobod, jež ho de facto zbavovala rozhodování ve prospěch šlechty.
V demokratických státech se v procesu jejich vývoje směrem ke žhavé současnosti ale prosadila mnohem závažnější a všeprostupující dualita moci. Státy sice oficiálně deklarují, že nejvyšší moc v nich pochází od lidu, a za tím účelem ustavují, udržují a ze svých rozpočtů financují nesmírně drahé demokratické instituce a v pravidelných intervalech pořádají demokratické volby, jež jsou svobodné především díky tomu, že si občané už nějaký čas nemají z čeho vybírat. Skutečnou moc v těchto „demokratických“ státech ale třímají zástupci velkého nadnárodního i národního kapitálu spolu s přebohatě vrstvenými strukturami svých vlastních sítí vazeb a vlivů. Tato moc stojící vysoko nad demokratickými strukturami a ignorující „onu veškerou moc pocházející z lidu“ podporují významní politici i celé politické strany, jakož i média hlavního proudu, četné neziskové organizace a také – kupodivu – i zástupy „věřících“, což ovšem nejsou lidé věřící v Boha, ale prostě lidé, kteří věří, že „tak je to správné“.
Pouze zdánlivě má smysl ptát se, proč kapitál nezavede transparentní diktaturu a neujme se všech oficiálních rolí v zemi sám? Proč všechno činí rukama demokratických stran, politiků řádně zvolených občany a institucí, jejichž provoz není laciný? Odpověď je rovněž stará jako lidstvo samo. Není to jen technologie moci, ale dokonce i teologie moci. Diktatury budí odpor, který může časem přerůst ve vzpouru. Pokud ale mají občané pocit, že vládnou, ač nevládnou, je skrytá diktatura kapitálu nad demokracií zajištěna nesrovnatelně pevněji. Žijeme patrně v nejcyničtější epoše celých lidských dějin. Přesto má takto promyšleně vykonstruovaný systém „demokratických“ společností svá slabá místa. Docela logicky vyplývají ze hry, která je uváděna na velkém jevišti současného světa. Kapitál i se svými chapadly sice odmítá vystoupit ze stínu a chopit se moci otevřeně, ovšem ke svému působení potřebuje mít v důležitých pozicích lidi, na které se může stoprocentně spolehnout. Ačkoliv občané při volbách nemají valně na výběr, neboť degenerovaná politická praxe už dlouho odpuzuje solidně smýšlející osobnosti, přesto se může stát, že v přímé volbě některého hodně vysokého představitele státu, třeba prezidenta, zvolí osobnost, která nejvlivnějším nositelům moci (a majitelům jediné povolené pravdy) spíše překáží, než aby jim pomáhala upevňovat jejich diktaturu. Tyto osobnosti příliš málo pracují k užitku těch skutečně mocných a vlivných lidí a jejich sítí.
Tehdy nastává čas pro revizi výsledků voleb. Někteří lidé mohou být i ve vysoké politice neúplatní a nezkorumpovatelní. Třeba proto, že sami mají dost vlastních peněz nebo – a také to se děje – nad majetek, výsady, hodnosti a podobně staví jiné hodnoty nebo třeba i libůstky a zlozvyky. Může se dokonce stát, že politik zvolený většinou občanů podlehne mesiášskému komplexu a rozhodne se spasit národ a zem. Jed a dýka ze starých časů mohou být zastoupeny nenadálou havárií osobního vozu, nečekaným předávkováním léky nebo něčím podobným. Proč ale sahat k brutálním činům, když se nabízejí jiné cesty k revizi nechtěného volebního výsledku? Od čeho jsou neuspokojení politici? Od čeho soudy? Co mají na práci neziskové organizace? Proč nevyužít mladistvého nadšení neúplně informovaných lidí? Vždyť oficiálně existuje neposkvrněná demokracie a vůle lidí může putovat stejnými trasami, jakými jezdí vlaky nebo tramvaje. Stačí položit koleje ve správném směru. Od čeho máme média veřejné služby?
Zkrátka i zde leží jeden z důvodů, pro který se kapitál nechce vzdát užitečné demokracie. Boje za odvolání Trumpa, Zemana, Babiše a na druhé straně dosazování úplně neznámých osob bez politické minulosti, a hlavně bez politických zkušeností do čela států, to vše dohromady tvoří dvě strany jediné mince. Jsou obrazem hrozivé duality moci bezmocných, tedy občanů, a moci skryté, tedy kapitálu a obrovité sítě jeho vazeb. Do třetice zde samozřejmě působí i docela běžný drobný klientelismus malých škůdců demokracie, konexe, přihrávky ve stylu „malá domů“ a další parazitní jevy.
Pro vnímavého člověka jsou symptomy nemocné společnosti stejně důležité jako pro lékaře příznaky chorob. Pokud lékař ignoruje počínající sněť, pak pacient přijde o nohu nebo i o život. Zatím jsou evropské demokracie a jejich severoamerický vzorový předvoj pouze bez nohy. Počkáme si na exitus?