Milan Daniel se na příkladu komunisty Zdeňka Ondráčka zamyslel nad kvalitou veřejné diskuze v české demokracii 30 let od Listopadu 1989.
S pravdou a láskou je to těžké. Před třiceti lety měly obě sestry zvítězit nad lží a nenávistí, jde to však ztuha. Občas se dokonce zdá, že vítězí ty druhé. Namátkou tehdy, když se boří pomníky, jež jsou svědectvími minulých dob a narušují současnou ideologickou frontu, když je výsledek referenda tvrdošíjně a vytrvale označován za anexi, nebo když je člověk, který ta tři desetiletí žije a poctivě pracuje v úplně jiných poměrech, permanentně a zjevně kvůli svému politickému přesvědčení cejchován jako nenapravitelný ničema.
Ten poslední příklad je typický. Jde o Zdeňka Ondráčka, poslance Poslanecké sněmovny ČR za KSČM: Ondráček jak známo navštívil 11. května 2019 v rámci oslav pátého výročí vyhlášení Doněcké lidové republiky Doněck. Uvedl, že šlo o soukromou cestu, nicméně na akci byl údajně prezentován jako reprezentant České republiky. Ondráček vystoupil na červený koberec a přivítala ho čestná stráž v čele s prezidentem Denisem Pušilinem. Nato se hrála česká hymna.
Ministr zahraničí Tomáš Petříček k tomu napsal, že šlo o ostudu České republiky, kterou Ondráček při této akci nezastupoval. Ministerstvo zahraničí k tomu uvedlo, že neuznává republiky na dočasně okupovaných územích Ukrajiny a pochlubil se, že do nich ani nepořádá žádné zahraniční cesty. Parlamentní návrh tzv. demokratického bloku, aby se Sněmovna od cesty Z. Ondráčka distancovala, však kvůli hlasům poslanců ANO, sociálních demokratů a komunistů neprošel.
Na trase Žacléř – Praha
JUDr. PhDr. Zdeněk Ondráček, Ph.D. je duší přesvědčený komunista, třebaže ze strany musel svého času jako příslušník ozbrojeného sboru vystoupit. Po roce 1989 si doplnil středoškolské vzdělání na Jazykovém institutu MV, v roce 2001 absolvoval bakalářské studium na Policejní akademii MV, na Univerzitě Hradec Králové absolvoval v roce 2003 magisterské studium, dále studoval na Akademii Policejního sboru v Bratislavě a své vzdělání dovršil v roce 2011 doktorským studiem na Univerzitě Palackého v Olomouci. Mezitím působil 14 let jako vyšetřovatel majetkové trestné činnosti, jednatel firmy Conficio v Trutnově a zástupce ředitelky střední školy v Úpici.
Na jedné misce vah je tedy „slavné“ přechodné působení mladého perspektivního kádra v Pohotovostním pluku SNB, na druhé straně třicet let jeho práce pro tuto společnost. Co váží víc?
A koho to zajímá?
Z padesáti let Ondráčkova života si jistý Kalousek vybral třicet let starý detail a charakterizoval jej jako „komunistickou mlátičku“. Ten se brání poukazem na to, že postupoval striktně podle rozkazů. Čemuž ovšem předcházela vůle stát se „příslušníkem“ a tyto rozkazy plnit. Dlužno dodat, že takovou touhu komunistický režim u mladých soudruhů z dělnického prostředí vědomě pěstoval a mladý Ondráček byl zjevně pro ten účel zvláště vhodný. Sounáležitost s oficiálním dobrem a režimní ideologií lze nicméně pozorovat i u dnešních mladých, třebaže ne soudruhů.
Na trase Brusel – Praha – Kyjev
Totéž se například děje i v případě ministra zahraničí Tomáše Petříčka (38), který, ač relativně mlád, je přece jen téměř jednou tak starý než dvacetiletý Ondráček v roce 1989 a měl by mít o to víc rozumu. I on ale zatoužil stát se součástí establishmentu a plnit vůli bruselských porodníků české zahraniční politiky, jejímž projevem je i politika vůči Ukrajině. Tu za ostudnou nepovažuje a staví se hrdě na stranu režimu, jenž konflikt odstartoval a pět let ničí vlastní zemi.
Šat pravdy (a lásky) na Ukrajině si slovy Vladimíra Vysockého oblékla lež (a nenávist). Konflikt mezi Kyjevem a Donbasem vypukl jak známo po přijetí jazykového zákona, který vzal ruskojazyčným obyvatelům Ukrajiny právo používat rodný jazyk a třebaže bylo opatření zrušeno, dalo jim informaci, jak s nimi chce nová moc zacházet.
Kyjev nereagoval na vyhlášení samostatnosti Doněcké a Luhanské republiky snahou o dialog a mírové řešení, ale válkou vůči vlastním lidem vedenou především nacionalistickými militanty. Se všemi osudovými následky, třinácti tisíci mrtvými a obrovskými materiálními ztrátami.
Nyní se tak děje v rozporu s opatrnou snahou současného prezidenta Zelenského o mírové řešení, když nacionálně militantní křídlo ukrajinské politiky usiluje o „řešení“ vojenské. Svědčí o tom mj. jak jen několik dní staré masivní dělostřelecké bombardování Doněcku, tak čerstvá demonstrace proti „kapitulaci“, jíž je podle lidí frustrovaných představou oboustranného urovnání mír. „Válka pokračuje“, říkají. Džina nenávisti umocněného nezměrnou mírou bolesti na obou stranách těžko krotit.
Nad tím si ministrant Petříček myje ruce, vzájemné vraždění obyvatel vlastního státu je podle něj záležitost, za níž je odpovědné – kdo jiný než Rusko.
Ne tak tomu rozumí někdejší „mlátička“, nyní doktor práv Zdeněk Ondráček. Prodělal dlouhý osobnostní vývoj a jeho smysl pro právo ho možná dovedl k přesvědčení, že je na místě podpořit lidi, kteří jsou v ohrožení terčem iracionální nenávisti. Nejsem si jist, zda si jeho motivaci neidealizuji, ale byl bych rád, kdyby tomu bylo tak, jak píši.
Ani trochu tím nechci bagatelizovat to, že se svého času rozhodl stát se součástí výkonné složky systému, který zotročoval lidi. Ale bylo mu tehdy dvacet let a nic jiného než „rozvinutý socialismus“ v té době nepoznal. Možná i proto si ve svých padesáti letech lidské svobody a životů váží, zatímco pro pana Petříčka na rozdíl od bruselských direktiv žádnou hodnotu nepředstavují. Dokazuje to svou podporou režimu v Kyjevě, viditelnou absencí snahy přivést znepřátelené strany k jednacímu stolu a zmírnit tak utrpení lidí.
Nic na tom nemění fakt, že režim v „separatistických“ republikách má k dokonalosti daleko. Války neprodukují žádné vznešené hodnoty. To umí jen trpělivý dialog, skutečná demokracie a mír.
Řeporyjec a spol.
Podle starosty Řeporyjí (jak jinak) Pavla Novotného (ODS) by měl „mlátička“ Ondráček za svou „vlastizrádnou“ činnost „viset“. Stala se však nečekaná věc: Novotného kvůli tomuto výroku obvinila policie z podněcování k trestnému činu vraždy. Tak dalece se tedy lež a nenávist v této zemi zatím neprosadila, aby bylo možné posílat poslance za jejich odlišné názory a stanoviska na šibenici a policie projevila vskutku nečekanou odvahu, když konala proti vůli některých takydemokratů. Novotný, který nejspíš bral své univerzity v kanalizační vzdělávací soustavě, ale i lidé, kteří mu straní, jsou zaslepeni lžemi převlečenými za pravdy. Řeporyjský starosta je podle vlastních slov připraven čelit obvinění „jako Jan Hus“. Och!
Před zjevnými válečnými zločiny vůči civilnímu obyvatelstvu zavírají tito lidé oči, nejsou ochotni vážit argumenty, připustit na jejich základě korektury svého přesvědčení a zaslepeni nenávistí bez skrupulí dávají volno zlu.
Jednou z nepopiratelných deviz listopadového převratu před třiceti lety bylo to, že různé části společnosti spolu začaly občas vést dialog. V průběhu těch let mu bránili a brání ti, kteří se dogmaticky drží svých „pravd“ a na této úrovni je nezřídka i nevybíravě napadají. Ani tři desítky let tak bohužel nestačily k tomu, aby se opravdový, na elementární slušnosti, vzájemné úctě a respektu postavený dialog stal součástí veřejného diskurzu. Kakofonií jednostranně ideologicky zabarvených stanovisek a komentářů přispívají ke stranickosti soudů i média, která nespojují, ale rozdělují. Zdánlivě nestranné iniciativy se sice chovají relativně slušně, jejich argumentace je však účelová, zamlčuje co se nehodí, zpochybňuje nezávislost soudní moci a k dialogu nevede.
Komunistická moc nevedla s názorovou opozicí dialog téměř až do svého konce. I současná moc má odlišný postoj k Rusku, NATO, Kosovu, Ukrajině apod. za „vlastizrádný“ protože je jiný než (povolený?) oficiální a nehodlá na něm nic měnit. A to ani kdyby čert na koze jezdil a ta jindy svatá lidská práva byla jeho favority flagrantně porušována.
A on ten čert na té koze bohužel nezřídka jezdí.
Čelit se tomu dá (a jak je patrné) i cestou práva. Pražské starosty, kteří před třiceti lety sotva chodili do základních škol a nyní mají potřebu hrdinně si kopnout do pomníků či něčí minulosti, ale sotva něco přesvědčí. Zvlášť když jim politici a publicisté s deficitem životní moudrosti budou klepat na ramena a ujišťovat je o jejich statečnosti.
Ale všechno má své meze, říká policie. Nikdy mne nenapadlo, že něco takového někdy napíši, ale nešť: zaplaťpánbůh za ni. Neznamená to ovšem, že bychom ji v tom měli nechat samotnou.
Nejde ale jen o právo, jde i o širší vědomí spravedlnosti s nímž budeme poměřovat konání a skutky lidí ovlivňujících naše životy. Patří to k výbavě pro boj proti zlu a veřejnému lynčování nepohodlných.
Odložme ideologické a jiné zkreslující brýle. Buďme spravedliví, snažme se vidět věci v souvislostech a bez předsudků, i když nám to může být momentálně proti srsti. Má to smysl.