Ivo Šebestík komentuje velmocenskou roli Spojených států ve světě v souvislosti s oznámeným zabitím teroristy Al-Bagdádího.
Před několika dny se americký prezident Donald Trump veřejně pochlubil tím, že americké komando dopadlo a zabilo vůdce Islámského státu Al-Bagdádího. Poté, co byl v roce 2006 svými nepřáteli oběšen Saddám Husajn, pět let později kdesi v poušti u Syrty ubit libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, a kdy téhož roku rukou Američanů zahynul dokonce i Bin Ládin, a to v akci pojmenované po apačském náčelníkovi Geronimovi, mohlo by se zdát, že Spojené státy řídí světovou spravedlnost a v případech Bin Ládina a Al-Bagdádího dokonce skutečně bojují proti islámskému terorismu.
Že jsou tedy opravdu tím, za koho se vydávají, spravedlivou mocností usilující o to, aby na světě vládl pořádek a byl všude mír. Pohádky ale nechť jsou vypravovány dětem. Uchu dospělého člověka v příbězích o americké „spravedlnosti“ vadí osoba samotného soudce. Spojené státy, které trestají dříve spřátelené vůdce islámských států nebo vůdce svojí „zahraniční politikou“ vychovaných teroristických uskupení, jsou tím úplně posledním z nejposlednějších států planety, které by měly oprávnění vyšít si na prapor monogram dobra, práva a spravedlnosti, a už vůbec ne vypouštět do éteru Picassovu holubici míru.
V příběhu o americké „spravedlnosti“ skřípe v podstatě úplně všechno. Mocnost, která od konce druhé světové války sama rozpoutala desítky válečných krveprolití a další desítky provokovala, organizovala, financovala a často přímo řídila, přičemž stála vždy důsledně na opačné straně, než byla strana oprávněná, je motivována vlastním prospěchem a zisky vlastní oligarchie, nikoliv svobodou, demokracií a právem. Její představitelé nejsou trestáni mezinárodním právem z jediného prostého důvodu. Chrání je vojenská, politická a finanční moc této supervelmoci. Kdyby jí nebylo, stanuli by její nejrůznější „clintonové“ a „albrightové“ dávno před některým mezinárodním tribunálem soudícím válečné zločiny spáchané v cizích zemích. Mezinárodní tribunály jsou ale vyhrazeny pouze zločincům z malých států a tu a tam soudí a odsuzují dokonce i ty, kteří pouze bojovali za vlastní zemi.
Přímo tragikomicky se jevila (a stále jeví) takzvaná „válka proti terorismu“, kterou vedly Spojené státy způsobem, jaký dbal (a stále dbá) velice na to, aby mnohé teroristické skupiny operující v islámských zemích, a páchající též teroristické zločiny v Evropě, nedošly citelnější újmy. Zůstaly Spojeným státům zachovány jako jejich vlastní nástroj napomáhající jejich geopolitickým zájmům. Válka, ve které jedna bojující strana chrání zájmy nepřítele, je patrně tou nejkurióznější válkou v lidských dějinách. Je to zřejmě jedna z četných variant moderní války americké.
Také již zmíněný název akce směřující k zabití Usámy bin-Ládina, tedy „Operace Geronimo“, nese známky současného amerického smyslu pro „humor“. Mark Twain nebo O´Henry by se v hrobě obraceli, kdyby se doslechli o tom, že atentát na islámského teroristu byl pojmenován podle statečného apačského náčelníka Geronima, jehož osoba dost možná inspirovala Karla Maye ke stvoření postavy Vinnetoua. Americké mozky, které tento název vymyslely, patrně přemýšlejí už zcela v duchu současné epochy, pro niž je úpadek šedé kůry mozkové již charakteristický, ale dost možná tím dali pouze najevo svůj špatně skrývaný, leč pro USA tradiční a osvědčený, rasismus: „Arab nebo indián, cožpak to není jedno?“
Údajně (a pro některé lidi i u nás) země vzorové svobody a ještě vzornější demokracie je ve skutečnosti zemí gigantických rozporů. Spíše odstrašujícím případem než příkladem hodným následování. Zabíjení vůdců islámských teroristických uskupení připomíná hon na bandity, na které bývaly za časů Divokého západu vypisovány stodolarové odměny, a nikoliv dopadení, soud a výkon spravedlnosti nad zločinci, jimiž tito lidé samozřejmě jsou. Není to soud spravedlivých nad nespravedlivými, a to ani v biblickém slova smyslu, ani ve smyslu ryze světském. Demonstrativně dopadnout a zabít některého z vůdců, který bude snadno nahrazen novým, a přitom ponechat dostatek prostoru pro působení celé sítě teroristických organizací, to je rovněž projekt à la Amerika 21. století.
A tak skutečně neshledávám jediného důvodu pro potlesk pro báječné chlapce ze Spojených států. Spíše mi to trošičku připomíná staré přísloví, jež praví, že zloděj volá: chyťte zloděje. Celoplanetární terorista ztrestal teroristu lokálního formátu. Asi takto. Nic víc a nic méně.